Zapomenuté přání

Je čtvrtek 22. října.

Někde na blogu jsem psal kdysi o největším překvapení naší zahrady. To když hostila slavíka a my mohli být u toho. Největším zůstává, i když dnes se přihodila věc podobně překvapivá.

Seděl jsem nedávno na lavičce a kochal se jezerní náladou. Nemám moc času ale tím víc si to užívám. Jezírko má rozměry půldruhého metru asi tak na čtyři a dalo by se možná přeskočit. Hladinu kryje zčásti stulík, při břehu roste orobinec a sítina. Není umělé a hladina je rovna výtlaku studny. Pod vodou jezírka je část dřevěné stavby z dávných časů, žije tu sumec a slunky. Z okřehku v sezóně vykukují žáby, líhnou se tu vážky a šídla. Kousek divočiny, jak ze staré učebnice přírodovědy. Hlavatá vrba se stále víc kloní nad hladinu, rozvrtaná velkými tesaříky. Brzy se do vody svalí. Chtěli jsme na ni vykovat vodníka, ale pořád nemáme čas.

Taky jsem si říkal, jak by bylo skvělé, kdyby se tady ukázal ledňáček. Seděl by na vrbě, zářil a čekal na příležitost pod hladinou. Až jsem se tomu zasmál. – A dnes nám vletěl do sítě, kde chytáme lesní ptactvo!

To jsme koukali.

Mladá letošní samička, táhnoucí kamsi do jižních krajů, zamířila do naší zahrady. Dali jsme jí kroužek a vyfotili.

Bylo to před desátou ranní, když odlétala nad loukou ke Kněžmostce. Zapomenuté přání se mi tak připomnělo a vyplnilo. Ve tři odpoledne dokonce přilétla znovu, tak jsme ji ještě zvážili a proměřili. Už se ani nedivila.

Zítra síť stáhnu a počkám, jestli třeba ještě nepřiletí. Aby si mohla v klidu zalovit.

Svádí to k úvahám, jak ptáci vlastně táhnou na svých prvních cestách bez zkušeností (slavík byl zjara také jednoletým). Jaká místa využívají v krajině, jak dlouho v nich prodlévají.

No a zahrada? Skoro nenacházím slov. Znovu se ukazuje, že třeba jen fragment přírodě blízkého prostředí dokáže dělat divy. A plnit ta nejstřelenější přání ptačího obdivovatele…