Tak jsem tady zpátky. Nemá se po éteru psát, kam kdy kdo odjíždí, ale když napíšu po skončeném, že už jsem zpátky, nic neprojedu. Asi jste to z nevyřízené korespondence poznali.
Odjel jsem za poznáním a z takových cest pokud možno nekomunikuji. Abych se vzdálil všednímu a dokázal trefit zacílené.
Při ptačí cestě jsem to dnes nazval. To je věrné.
Byl jsem zas v horách, v místech jesenního průtahu ptáků, v Jeseníkách. Ani objížďka mi náladu nepokazila, ba naopak. Mohl jsem si prohlídnout směr ptačích příletů do sedla. Neskutečná příhodnost.
Vezl jsem nahoru strůjce horských odchytů i jednoho terénního pozorovatele ptactva. Dva lidi, kteří mají ornitologii srdci hodně nablízko. Věděl jsem, že i kdyby ptáci snad z nějakého důvodu netáhli, diskuse nad tím mi postačí.
Ptačí brána horami ale fungovala, jak se k podzimu sluší. A už jsem se mohl do děje zvolna zapasovávat a dolaďovat na prostředí, plné tahového neklidu. Hlasů i hlásků opeřenců, pracovního nasazení výzkumníků.
Mrazivá noc nás nechala sice jenom koukat, bylo však na co! Tolik sluk jsem neviděl. Letí na jih pro broky. Budou asi zdaleka, z ruských lesů, kde lidí je málo a ony žijí. Touhle mýtní branou odlétají před sněhy do zimovišť, nasazované kroužky to už ukázaly.
Mě ale zajímají především pěvci, to se ví. A tak, zatímco osazenstvo horlivě počítalo sluky a všelijaké kalouse, já jsem si říkal: Musí už přece přitáhnout a proletět tudy hýli „trumpeťáci“! To chci zažít, když už jsem v diáři sáhl po takhle pozdním termínu.
A přišlo ráno jedno, druhé i třetí – když se v orvané horské smrčině jeden takový ozval. Nedalo potom práci zkušenému kroužkovateli hýla přiblížit. Jen co ho označí, určí a já změřím nepřekvapivě dlouhé křídlo (92 mm), bude moci hýl pokračovat v cestě.
Ještě obrázek.
A po chvíli pak už přispívám do debaty u stolu pozorovatelny vzpomínkami na roky s osmičkou čerstvě vpředu (radši to tady nakreslím – 1983-4), kdy jsem podobné zimní hosty při Klenici chytával a kroužkoval. Čas chvílím přidal na výpravnosti, děkuji mu za to. A děkuji i této samičce severoevropské subspecie, která – po kolikáté asi? – utíká z ruské zimy pryč. Pak ale zase v dubnu, až pupeny keřů u nás se nalijí a ona se jimi povzbudí, až červení samečkové kolem své písničky zkoušet začnou a legovat tak sloky pro domovské lesy, poletí zpět. Jak jeden z dávných půldruhého sta bousovských, který ale smůly na cestě pobral tolik, že v Estonsku o okno se zabil a zpět nedoletěl. Jen hlášení centrály Matsalu směrem k nám po tom nedokončeném návratu zůstalo. Kroužek se nakonec postaral.
Jsou severští hýlové robustní i hebcí. Táhnou-li pospolu, jsou příznačně družní. Jejich kontaktní hlasy zní smutně – zimu přinášejí, ale uvidět je na zasněžených kopřivách české krajiny – toť obrázek mistra Lady!
A já jsem se v sedle Jeseníků mohl důvodně rozvzpomínat.
Budu pokračovat jindy.
