Pro toho, kdo mnoho neměl z předchozího textu, nabízím něco jiného. Vydejte se se mnou na okružní cestu v sobotním odpoledni nejen po slavičích místech.
A říkám hned zkraje – užijeme milých zastavení, ale skončíme bídně.
Krajina se zvolna sklání k řece, zastavuji u pískovny stranou Bakova a fotím jedno z hnízdišť. Tady bývá po létě odcházení vždycky hezké, řekněte sami.
Do bakovského zpravodaje se chystám napsat tentokrát z míst blíže hradní zřícenině, od Malé Bělé. Zastavil jsem proto před mostem a podíval se do řeky. Tak tohle je fakt ale síla, takhle Jizeru neznám! A ještě, že jsem to mohl zažít, protože, kdyby mi takový obraz někdo ukázal v máji, řeknu, že jsem se zapomněl v Polsku. Ne, je to Jizera. V tónu kávovinové směsi, nešlo z mostu odejít. Fotky dám radši dvě.
Poslední zastávkou byly Kosmonosy. Pár lidí se tam sešlo pod lipami, bylo to nutné a smutné.
Není už dnes mnoho podobných, kteří by drželi obdiv k starým stromům a institucí ještě míň!
Den se mi pokazil.
Dívám se do jedné z „odepsaných“ lip a hledám, čím že je strom tak nebezpečný. Během chvíle jsem v aleji sečetl deset ptačích druhů, ne nějakých s batohy na zádech, pěkně místních. Strakapoud zmizel v dutině a už nevylezl. Nechtěl jsem ho plašit „kuním“ škrabáním na kmen, abych zjistil, kterým vůbec je. Dendrocopos major to nebyl docela určitě. Třeba si chtěl bydla ještě užít, než ho z něj vypráskají. To holubi hřivnáči, ti už hnízdo opustili, toulají se kolem a netuší, že příště korunu nenajdou.
Chybí nám zájem o doteky se stromy. Cítit v nich jarní pnutí od kořenů k větvím, dýchat vůni lipových květů, pást oči v srdčitém listí barvy laskavé, naslouchat ptačím notám a v dutině skrytým netopýrům. Stáváme se utrženými vagóny na tratích životem!
Ne, žádné, ani ty „nejnáhradnější“ výsadby nevrátí do místa desítky a stovky letokruhů, každým veteránem v místě poctivě odžitých. Žádná sazenice s hadicí při zemi duch místa zpátky nepřivede! Ještě sám slyším píseň přítele Ludvíka z Paměti stromů. …Tam v korunách…
