Rubrika: Články

Je po sezóně, rok 1988. Jaká to však byla sezóna, když se na jarním tahu nechytil v močále ani jeden modrák?

Na Červenským dva, u Novýho ani jeden! A přitom rok před tím to tam bylo pro radost. Jak z vyprávění ptáčníků.

Nikdy jsem to nepochopil a už ani nepochopím, na modráčky mi nezbývá čas. Proč byl jarní tah pokaždé jiný a tyhle dvě mezi sebou srovnané sezóny přesně podle neslušného rčení: „Dneska hojno, zítra …..“.

A přeci se modrák u Koprníku chytil. Po sezóně!

Byl 30. říjen a nebylo ošklivo. Procházel jsem slať za břehem rybníka a kýval po cestě vzpomínkám.

Rákosí začínalo šustit, kraj povadal. Nebylo tam nic, jen hlasy chřástalů, modřinky na brčkách a v cestičkách strnadi. – Rákosní, samozřejmě. A možná už ti severští.

Vzduch byl ztěžklý střelným prachem v tom čase předzimním. Odešel jsem s výčitkou, že letos „fakt nula“.

A přeci jsem ještě zastavil místu nadohled, v polní rákosině. I tam byli strnadi.

V kraji hned přede mnou se ale ozvalo opakované – ono to není „cvaknutí“, to jen my jsme se tomu tak naučili říkat – prostě hlas podobný chodu „pendlovek“ (dnes to znám i od slavíků). Věděl jsem, že to tam nepasuje. Interval toho „tikání“ mluvil o pohodě ptáka dole v ostřici. Možná to nějak podobně mají třeba slepice, teď mne napadlo, to ale nevím přesně.

Vůbec jsem ho neviděl a tak jsem nakročil. A už vyletěl a takovým tím „houpnutím“ spadl opodál.

Už tenkrát jsem věděl, že to „houpnutí“ je slavičí. I červenka to umí, ale ta k nim tak nějak patří. Ale tady by takhle nebyla. Co jsem navíc zahlédl, byl vějíř během brždění. A ten byl – cukrářsky řečeno – „polomáčený“. Už jsem si přichystal věci navzdory šíleně vysokému datu v kalendáři a začal…

… pak jsem v tom šťastném poledni měřil, kroužkoval i přemýšlel.

Měl jsem o něj strach a odnes´ ho do slatě k rybníku. Aby měl větší prostor…

5. listopadu jsem měl chvilku času a ta mne tam vrátila. Prošel jsem to u rybníka, kdyby tam ještě pobýval – ale nebyl. Kdo ví kde už je. Rozhodl jsem.

Kde by byl? Když jsem se stavil u rákosinky, vyplašil jsem ho ze stejného místa! Bylo ho potřeba chytit sítí, jestli kroužek opravdu má. Měl! Už jsem ho nikam nenosil. Když se mu tady u melioračních stružek tak líbilo.

Na druhý den ráno ležel lehce sníh a myslím si – tedy snad i vím – že tam nebyl. Prošel jsem všechno a viděl jen strnady. Nepřehlédl bych ho.

Mladí slavíci někdy nemusí pospíchat (chybí mi ale stále důkaz, zda jsou místní či přivandrovalí spíše znedaleka).

Mám pěkný výsledek slavíka obecného ze září, který se ještě o něco později zabil na odletu o sklo tovární haly. Taky už byli jiní pryč, když jsem ho zjistil.

Tenhle modráček to taky docela posunul v zápisech o prodlení. Taky asi nepospíchal, jen chci věřit, že snad měl víc štěstí.

Na podzim bývá pro slavíky času dost. I když ty, kteří mají cestovní mapu vyzkoušenou a biohodiny nesmlouvavé, to vykopne z domova na povel, mladí nemusí.

Anebo třeba zmatkují. Anebo klidně ještě tuční, kdo ví. Vždyť vůbec nevědí, co je čeká. Zítra, za týden, v předjaří.

Nevíme ani my.

Kdo se chystáte k muzice mezi ptáčkaře do Prahy, kupte si lístek do tomboly a třeba bude vaše naše krmítko.

Vydržet by mělo hodně dlouho, střecha je z vytepaného nerezu. Ve finále bude černé, střecha samozřejmě „vytažena“ z matu, aby se na něj dalo koukat tak nějak i bez ptáků.

Bude automatické, jen občas k dosypání centrálního sila. Závěsné, nejspíš asi zahradní.

Na cenu se neptejte, je zadarmo. Přispíváme letos, tak nějak z rozhodnutí, této dobré věci.

Tak, milí příchozí.

Nadepsal jsem diář a zbilancoval rok minulý. Po ornitologicku.

A taky mne ťuklo, když jsem vezl přání ještě „za starých časů“, jak se má krajina před noční hrůzou ke mně dívá. A vyčítá: „To zase budete blbnout, jo?“ Co jsem měl dělat. Kývnul jsem, že asi jo. Ať si ty své „děti“ poschovává, nebo víc proškolí, že peněz máme na tohle dost.

V dálce pod Bousovem jsem uviděl polničku. Tu krásnou hrušeň bez významu (pro nás!). Teď mi ale přišla – ne jako maják domoviny, ale jako vztyčený hřbet prostředníčku. Budiž. Snad toho chování dohlédla na Hradě. Musím to přijmout.

Že jsem se za volantem na tu myšlenkovou pouť vůbec pouštěl, mohl jsem projet kolem jako ostatní.

Ne, ne, já musím. Jsem s mojí krajinou rád a pomáhá mi, když se mi někdy nechce udělat dobře. Když to nenaskočí. A navíc – je pro mne o chytacích prázdninách pařeništěm zážitků. Tam se to zase už chystá! Odtud to přijde. Zas budu pod větvemi asi mluvit nahlas. Hledajíc sílu k uvěření.

Dolnobousovsko s městem na Klenici

Březensko motýlích luk

Mladoboleslavsko míst setkání mé Jizery s mojí Klenicí

Bakovsko profláklé orobincem

Mnichovohradišťko na samé lajně slavičí mapy!

A Kněžmostsko? Krajino pohostinná.

A taky se pomalu dívám už k obzoru za lesní hřeben. Odtud přiletí! Docela „za pár“. Byl by ten „metr“ přeci jen dlouhý v odtrhávání, ale už by se zkracoval! Co se může dít v slavičích zimovištích, o tom snad jindy. Co se děje na hnízdištích, toho dohlédnout.

Leží v nich sníh, aby se po oteplení mohla zapařit. Vychystat skeletované listí pro základy budoucích hnízd, promluvit ke kopřivám, jsou-li připraveny, nastavit impulz vývoji havěti pro rychlé ptačí občerstvení po náročné cestě a koukat jedno po druhém, kam první z mistrů vlítne „zapařit“. Až se dočkají všechna, hloupý z nás ten, kdo večer odejde!

Jedno vím spolehlivě, já to nebudu.

Stříháme „metr“ a konce už vidět. Koho jsem snad vytočil vojenskou terminologií a je rád, že je od té pakárny pokoj, ať čas chytne třeba po „keltsku“. Dorazí ke stejnému. Taky se slaví!

S příťukem vinšuji báječné střízlivění!

A je to! Rok je zase pryč.

Na jedno jsem nepřišel. Čím to, že odchyty potřebných se nedají zopakovat? Na to prostě nestačím. To musím zas přesunout do dluhů. Podaří se mi to v třiatřicáté sezóně?

Dostanu příležitost?

Potřeboval jsem ověřit kontrolním odchytem pod Babou opožděné dokončující pelichání…

Nechám toho. Pětkrát a dost.

Co se tam děje? Ptáci se poučí. Ano, myslím si, že tam všichni byli dál přítomni. Že si mne prostě jen ohlídali – a co je neuvěřitelné – i na malém prostoru. A kdyby tomu tak v přírodě nebylo, už by všichni byli po smrti. Třeba sežráni. Rychle se prostě učí.

Zajímavá studie byla odprezentována na setkání kroužkovatelů, týkala se lindušek.

I já bych mohl využít nějaké nápovědy z tisíců hodin s kleštěmi. Anebo odhlédnout do zahraničí, i tam nebylo jinak.

Jsou to ty úkoly, kdy jsem neobstál, takové v hlavě zůstanou. Desítky hodin, snad pracovních směn jsem na dokončení vynaložil! Neobstál jsem.

Potřeboval bych, vrátit se do křoví jen se zápisníkem, jako tenkrát a něco se o nich doučit. Zvlášť o těch tmavých. Dívat se po internetu na úryvky nestačí.

Až budu stár.

Těšil jsem se tehdy moc, až přijdou první kroužky. Měl jsem „papíry“ zkraje května, slavíci už hnízdili, o hnízdech jsem věděl. Dokonce už sklopku jsem měl hotovou (šel jsem do rizika, kdyby mě vyhodili?). Nevyhodili, jen jsem nepoznal Falco naumanni. Byl jsem ale připraven vysvětlit, že buď se ji doučím, nebo se bez ní nějak obejdu. Poprosil bych jen o kroužky na slavíky (to by samozřejmě nešlo = legrace).

Kroužky nakonec přišly. Bylo jich třicet a poštovní přepážku jsem tenkrát málem povalil. Hned na náměstí jsem je rozbalil, byly na provázku a to „NÁRODNÍ MUZEUM PRAHA“ na nich bylo.

Všechno se rozběhlo, byl jsem šťasten a pak jednou slavíci odlétli.

Pak odlétli ještě víckrát, a když jsem se musel postarat o dům pro rodinu, přišla krize.

Odvykl jsem za ty dva roky absence, a protože stejně „to kroužkování“ výsledek neneslo (myslel jsem si po namlsání starým znalcem z Moravy na nějaké to zpětné hlášení), koukal jsem po jiném. Modráčci mne lákali a zrada by mohla nést diplomatický háv. Vlk by se nažral a koza zůstala celá. Jsou to taky slavíci, vlastně bych tak nějak ani neodešel.

Ještě, že jsem to neudělal! Mohl bych sice spolupracovat s nejedním kolegou, který se novému objevu začínal věnovat i modráččí jaro v tahových místech mne tolik fascinovalo. Já jsem to šel po nich ale ještě zkusit do křoví. Všechno bylo tak nějak rutinou a odněkud přišel impulz, abych byl i při „zpracovávání“ důslednější. Nevím už, kdo mi to řekl, nebo jestli jsem snad na to přišel sám, to už si nepamatuji. A hodilo se. Byl jsem požádán o materiál pro určovací klíč. Začal jsem vidět smysl a vnímat váhu víc toho nachytání, než zachytání.

Dneska jsem rád, že jsem zakopnutí ustál. Že mohu dráhu brát (počítat roky) jaksi od začátku. Vždyť jsem na ně i při stavbě někdy myslel!

A ještě jednou přišlo zakolísání.

Hlášení „zvenčí“ dál nešlo, to mi už tak nevadilo, strašně mě ale lákali rákosníci zpěvní. V čase, kdy ještě vůbec nebyli obsazeni (jsou-li dnes, to teď jistě nevím).

Potkával jsem je v „slavičích“ kopřivách, byli elegantní, přilétali super pozdě – tedy tajemní a byla tam trochu i ta meta v Keni. Poslat tak jednoho od nás tomu Angličanovi do parku pod Kilimandžáro, to by byla věc! Nebo mu tady něco tak chytit s tím bájným švédským kroužkem! No, nic. Zasnil jsem se.

Pak se stalo, co z života znám. Moje CV obsahuje vytrvalost, to není vytahování. Vždycky jsem byl.

Chytání slavíků se začínalo zabarvovat, začal jsem vidět konečně odlišnosti, dokonce i měření šuplérou jsem po předchozím bagatelizování přijal (ještě že tak), chytilo mne to. A v roce „13“ přišel i ten zahraniční výsledek! Však to tu někde je. Kolik jen slavíků zdejší oblasti se na to tak nějak složilo! (A i když je tenhle „jen evropský“, přesto klíčový, že bych se blahem rozsypal? Nějak to tím nepřicházením polevilo).

Dnes už bádáním žiji. Ona taky doba se změnila, jsou možnosti. Hlavně kvalitativně růst.

Ale bylo k tomu předchozí cesty třeba! U mne, který obor nevystudoval a vše se učil po cestě, bylo toho třeba. A ne, že bych se kasal. Kdo vystudoval, vždycky bude dál a já si všech vážím. Vidím to i kolem sebe. Nemohu říct, že by mé kroky nezrychlili a na cestě oni nezpevnili.

… Děkuji všem, kteří přátelsky pomohli (potkal jsem i lidi nedobré).

… Našel jsem fotku z období té modráččí krize.

A ještě jednu z doby už toho rozumného „odcházení“.

Jsou to třeba meze.

U některých středovou terasou běžívala cesta. Já když tam jdu chytat, tak musím často prolézt právě až tam, „na cestu“.

A co se děje? Tam máte jistotu, že nikdo před vámi nebyl. Myslím tedy – dost dlouho nebyl. To k slavičímu zpěvu báječně pasuje. To byste nevěřili, jak tam je mile. Člověk si před tím musí kleknout – ano, je to tak, jinak se zaječí stezkou neprotáhnete. A právě v tom půdním „zářezu“ se můžete narovnat. Opatrně vztyčit. Jste jati. Vedle si sedne ťuhýk a nad ním se rozevřela růže šípku. On má ten ťuhýk (ne ona) přesně její barvu, když si ho pořádně prohlédnete. Přeskvostné souznění!

Mohlo by Vám to stačit, s tím jste přeci nepočítali, ale mikrosvět nabízí víc! Ty růže samozřejmě voní (já to radši zpětně proložím). Ono totiž dnes to už tak samozřejmé není. Jímá mne trapnost, když obdarované si ještě v nějaké té zdvořilostní rotaci přičichávají k neuvěřitelně rovným, bezkazových pugétům a ono nic. Znát to nově (a zkušeně) už na sobě nedají. Co jsme to dopustili?! Stačí nám jenom vypadat, obsah je pryč. Tak těm mým mikrosvětům tedy ne! Tam kytky ještě voní! Dobře, uznávám, že některé mají odér „těžší“, ptačí zob nebo snad hloží. Ale dávají poctivě, čeho mají. A vědí proč. Jsou i v té svojí pozvánce úspěšní a co my víme, která ještě voní a která už trošičku míň. Navíc, jsou svoji, jak byli před nimi ti, z kterých se v místě za jedné potřebné chvíle odnožily.

Ťuhýk květ rozhoupal, už je ale zpátky. Černého rejska tam přidal. Vůbec o mně neví. Za život tu jistě nikdo takhle netrčel. Musím už ale ven, přijel jsem na slavíky a takhle bych odešel s prázdnou. Za chvíli se vrátím a budu-li úspěšný, přijdu s kleštěmi.

Když jdu do nitra znovu, vidím z hlíny koukat oblouček nádoby. Nenechám ji tu. Najdu tak letokruhy místa!

Zinkový plech odolal letům, cínové spoje jakbysmet a poslání té řemeslnosti? Dávno zapomenuté.

Budu si ji, než se ptáci nachytají, prohlížet. A naslouchat.

Odkdy tu může ležet? Nejspíš je po kafi, co se nosívalo na pole. Z čekanky a žita. To se lidi své země při opracování ještě dotýkali, alespoň nohama.

S tou konvičkou v mé krajině to vidím podobně, jak na starých dopisech zubaté známky. Mám je od dětství dodnes a bylo by mi líto je vyhodit. K harampádí to má daleko.

Co zůstane po nás, třeba v té krajině? Ani ty keře!

Objevil jsem je přes výzkum slavíků.

Píšu o tom proto, že si uvědomuji, že tam moc lidí nechodí a že o tom prostředí tedy nic nevíme. Tady se krom těch slavíků vážně nic nezkoumá, co taky? Odborníci nejsou dnes pořádně na to, abychom znali alespoň aktuální míru rozmanitosti organismů území zvláštního režimu, natož pak těchhle těch plácků.

Nebylo by toho třeba, kdyby volná krajina nebyla pod takovým tlakem.

Když si vezmu, že bych namísto slavíků sledoval dvaatřicet let skřivany v polích, musel bych se hned zítra oběsit na posledním od potoka neukradeném vinglovém zábradlí. Máme po ptákách!

Mám s tématem štěstí, nebo jsem ubohý alibista?

Jeden politik mi řekl už před lety, že má-li uspět v nápadech, musí se upnout a energii napřít k těm, co jsou s vyšší nadějí na prosazení a zbylé obětovat. Měl pravdu. I já mám času málo a slavíci si mne prostě zavázali chránit hlavně jejich prostředí. Prý vím už vcelku obstojně, co potřebují a za to, že je otravuji, měl bych se pořádně snažit.

A kdo by se odvážil dopočítat mých hodin, k nim namířených, uznal by, že na víc opravdu nemám. Uvítal bych však, spolu s domovinou, tady kolegu, který by si skřivany co expert vybral.

Nu, nešli jsme dnes nikam daleko a už se vracíme. Co říci nakonec?

Zaujalo mne od kolegů pozorování hejna divokých hus, kde zřejmě je jedna domácí, v každém případě bílá. Nebo jestli je jen zrcadlem nějakého sexuálního záletu, nevím. V pointě je to jedno.

Není to nádherné zjištění, že se domácí, geneticky tak zmordovaný pták, rozhodne k takovémuto návratu o zástupy generací zpět? Zřejmě už jen ten bílý kabát ho v obezřetném hejnu superchytrých opeřenců prozradí.

Kam se s nimi v předjaří poděje, když už vyrazil vrátka dvorku s nasypaným šrotem?

Svoboda, vážení, je jenom jedna!

Tiskem vyšly výsledky, pořízené sedmičlenným týmem.

Ukotveny jsou zde: Ticks and Tick-borne Diseases 5 (2014) 489-493.

Vztahují se ke klíšťatům Hyalomma marginatum.

Mým výzkumem byla dodána tři od slavíka obecného Luscinia megarhynchos a jedno od rákosníka zpěvného Acrocephalus palustris. Přesto, že to na blogu visí, připomínám.

To byl senzační úspěch, protože pro slavíka materiál chyběl. Celkově jde o vzácnou záležitost, tato klíšťata v našich zeměpisných šířkách (jarní ptáci) „dlouho nevydrží“.

Vůbec poprvé jsem se setkal s křížencem slavíka obecného Luscinia megarhynchos a slavíka tmavého Luscinia luscinia – tohoročním ptákem, tedy v daném roce narozeným.

Toho si cením. Dokonce jsem slyšel i jeho hlas, odezvou na monitoring přehrávkou. Oproti SO působil, jako by od narození aktivně kouřil.

Taky to už na blogu je, ale radši dám obrázek. Za moment.

Rozlišují-li někteří třeba dva podobné druhy rákosníků od sebe hlavně „podle ksichtu“ (jak říkají), pak to u těchto kříženců platí taky. Mám to už „v oku“ a včas mne to „trkne“. Hybridi jsou jiní. Pak teprve hledám znaky ostatní, slovy klasika – směroplatné.

Výzkum v hybridní zóně polských řek se vydařil. Nachytalo se.

Tým byl šestičlenný. Zde momentka.

Příletovým datem prvního „megaryncha“ je letos 13. duben. Poslední byli zjištěni 17. srpna u Husí Lhoty jeden a dva u Března (nepočítám odchyty v horách na světlo).

Tady je obrázek a jde o kontrolní odchyt (bláto na kroužku musí být z posledního zastávkového místa! Chycen byl čerstvě).

Pelichání prvního adulta bylo doloženo 21. června. Jde o nehnízdícího M2K. (Rekord to ale zdaleka není).

Povedlo se slavíkům konečně letos hnízdění. Tady je již samostatný juvenil.

Znovu rozkvetly plazivé růže.

A v kraji přežili otakárci.

To je ta nejlepší tečka. Protože já se na toho navrátilce do naší krajiny vydržím koukat vždycky dlouho.

Nevěřil jsem, že se toho můžu dožít a omlouvám se otakárkům fenyklovým, že o nich tolik nemluvím. Taky si zaslouží poděkování, vždyť oni se v krajině drží bez přestávky!

Změna: Tak tečku beru zpět a dávám ji až teď.

Venku za oknem se totiž opakovaně ozval vzdalující se hlas kolihy velké. Bylo ještě světlo. Asi je vyhnal sníh, ovšem po Vánocích tohle zažít?!

Už však, navzdory ještě nedávnému fantazírování vyhlížečů počasí, kdy slibovali do půlky ledna teploty nad nulou, přichází změna. Přituhne a zimní čas nás ovládne. Co naplat. Myslel jsem, že vydržíme bez hrabla.

Dodatek: Abych nezapomněl. Jak jsem přispěl k propagaci? A přispěl vůbec? Přispěl jsem. Tak ještě přidávám doklad.

A to je všechno.

Stromečky už jistě vydaly všechny dárky všem, kteří k nim přišli, já nabízím dva.

Leucismus u slavíků mám zdokumentován jen v jednotlivých drobnostech, pírko – dvě.

I tady tomu není jinak. Pírko v křídle však je delší a působí komicky. A dalšího jednoho takřka stejného bych v archívu našel.

Jsou vždy takoví slavíci zajímaví. Mám jednoho, který časem „zešedivěl“. Znovu ale jen v případě jednoho pírka a nemohu si být úplně jist, zda prve jsem problém nepřehlédl. To by možná řekli jiní, zda je možné chybu v přenosu pigmentu během života nabýt.

Slavíků leucistních mám asi deset a dobře se pamatují. Nejčastěji bývá problém na hlavě.

A ještě jednu zajímavost vyzvednu.

Velmi často i odborná literatura připisuje slavíkům černé oko. Sami vidíte, že tomu tak ve skutečnosti není. Několikrát jsem už na chybu upozornil. Oba hnědí slavíci jak obecný tak tmavý mají duhovku nádherně hnědou.

A ještě jednu přidám.

Španělští kolegové hledají u samců „námrazový efekt“ na krku. Sleduji ten znak dlouho a nedá se říct, že by platil. Výraznost „lítá, jak půllitr v nůši“, některý je šedivý nádherně, jiný málo. S tím ještě, že samozřejmě ptáci v prvním peří tolik „nemrazí“. No a samičky? Mají i nemají, jak které. Tento slavík, jak vidíte – nic moc.

Vážení příchozí.

Slunovrat nám už nalil sílu, slavíci jsou všichni v zimovištích (i ti tmaví), co víc si ještě přát. Asi štěstí. Ono je to už strašně odrčené, ale bez štěstí se daleko nedostaneme. A vůbec teď nemyslím na ty s vsazeným tiketem.

Štěstí je potřeba jinde, hlavně v životě. A taky v ornitologii! Vždyť kolik jsem výsledků – těch špičkových – pořídil bez něj? Moc jich nebude. I když prý přeje připraveným, jak mi řekli kdysi ze stanice, v případě objevu hybridní samice ve volné přírodě. To ostatně ocenil i pan primátor města na soutoku Klenice a Jizery. Vždyť se to tehdy (jak strašně to letí) narodilo na městské periferii! To je jakýsi nadrozměr toho štěstí. Kdybych asi všude očekával takový moment pro výzkum, tam opravdu ne.

To slavík „Ital“, ten si pro tu událost vybral svahy pod Babou a to je nějaké místečko!

Výhled na severovýchodní panoramata – a že tam těch kamejí je! Třeba Trosky nebo Kozákov.

Na Troskách nahoře chytil jednou v létě v noci netopýrář do sítě králíčka ohnivého na tahu. Kozákov nám až sem nasypal nádherné šutry – drahokamy.

A víte co, já sem jeden dám. Už ho možná odněkud znáte, ale sedněte si k němu a chvíli se skrz něj dívejte.

Vytáh´sem ho jednou z Jizery. A tu mám taky rád. Ale to bych zas odbočil, dám ten achát a končím.

(Jen pro Štědrý den, ještě přijdu).

PFky posíláme až po prvních svátcích.

Bylo to 5. července 2011 po čtvrté hodině odpolední.

Chytal jsem slavíky u „erdesítky“ kvůli dokumentaci pelichání. Chytil jsem samičku, o takové fotky zvlášť stojím, toto pohlaví je ve výzkumu podchyceno v počtech nedostačujících. Najednou do ní fouknul vítr a vytvořil tuto legrační situaci. Sotva jsem jí pak peří uhladil, poslal jsem ji k šípku, kde jsem ji prve chytil.

Bylo to 30. května 2014 před jedenáctou hodinou polského času.

To jsem dostal prvně u Prosny jaksepatří za vyučenou. Očekával jsem slavíka obecného a on to byl prohnaně zpívající slavík tmavý, výzkumem již sledovaný. Jak jsem mohl takhle naletět! Dnes by se mi to nestalo. S tím, co konečně víme, jsou už na nás krátcí.

Bylo to 3. dubna 2012 před půl sedmou večer.

Ten rok se mi zdálo, že bělohvězdí modráčci vůbec přes Koprník netáhnou. Byly takové roky, bídné, nepochopitelné. Ostatně, teď začínají jejich stavy haprovat, kdo ví, co se stane.

Neměl jsem čas do močálu chodit a v pěti návštěvách – nula. Táhnout ale nějací přeci museli, vždycky to je tak, že si nemůžem myslet, že na čihadle všechno pobereme a máme přehled. Našel jsem pak na cestičce tuhle hrůzu a polil mne pot. Krahujec. Už se mi to tam v bezech ostrohu stalo v nedávném století, taky jsem si říkal, kdo ví, jestli tudy vůbec táhnou nějací slavíci v létě. No a takřka na tom samém místě jsem pak našel peří z jednoho nepozory – taky mladého, jako tenhle modrák. Krahujci to umí, letí nad bahnem vedle rákosí, když není vypuštěno – tak uličkou v bezech a jak pták odněkud vyletí, rozdílem rychlostí a v panice oběti to rozhodnou ve svůj prospěch. Co s tím kdo nadělá.

Peří jsem si posbíral do zipového sáčku jako kriminalista, mám ho v kabinetu.

Bylo to 15.května 2010 před horským polednem.

Tenhle veterán je unikátní vynuceným doplněním rýdováku.

Přišel k tomu někde mezi Indií a naší horskou rašelinou, možná i na zimovišti (to bylo označeno našimi znalci teprve nedávno). Modráčkovi narostlo peří jakoby první generace, zatímco pravá strana ukazuje učebnicově tvary letitých jedinců. Aby mne někdo nebral za slovo – samozřejmě, že defekt mohl vzniknout už třeba při pelichání v kosodřevině koncem léta.

Všichni čtyři slavíci si zaslouží, abychom si je tu připomínali. Obecný, tmavý, modráček středoevropský i ten tundrový. Kdo by nevěděl jak vypadají, projděte si blog a určitě na ně narazíte.

Chtěli byste mít doma takovou zahradu? Asi ne. Já bych ji bral, ale nemám odvahu to prosadit.

Tak sem se vracel slavík.

Je to známý příběh. Jmenuje se Obraz, který jsem hledal. Já bych ale tu vzpomínku rád dnes uchopil jinak. Mám k tomu obrázkový doprovod. Tak nejdřív tu zahradu, která už bohužel neexistuje.

Jednoho jara se její slavík nevracel a už jsem si dělal obavy. A pak přeci přiletěl. Podle kroužku jsem ho poznal.

Přiletěl ale v tomhle stavu.

Zhruba před dvěma týdny po něm někde při návratu něco hráblo. Ztratil peří, ale život uchránil. Teď mu rostlo nové, byl doma v zahradě, a protože se opozdil, začal zpívat zčerstva. Hned první noc.

Už se k tomu tady vracet nebudu, ale opravdu jeho příběh vypráví i o tom, jak jsem ho jednou přistih, když zpíval mezi květy té magnólie. Věřte, byl to zážitek. Moc podobných jsem za ty roky nezažil.

Pak měl příběh pokračování, smutné. Hned následujícího roku zahrada i s domem vzala zasvé. Nechci to tady znovu odvyprávět, možná to někde je, ale já toho slavíka i pak podle kroužku našel. Přidržel se Klenice a usadil v místě říčního soutoku. A přilít pak dokonce ještě jednou, to už se chytit nechtěl, ale povedlo se. Potřeboval jsem ho, protože jsem v dalekohledu viděl, že má něco s okem. Nakonec to dobře dopadlo, na horním víčku měl usmrcené africké klíště, které převislo k duhovce a protože jej prve už nějak sám zabil, neodpadlo. Díval jsem se na něj, na kroužek, který několikrát provedl Afrikou.

Ten soutok nikdy před tím slavíky neměl, místo bylo malé. Ale on revír chytře rozšířil. Naučil se podletovat val železniční vlečky průhledem kamenného mostu a podle plotu fabriky zaletovat do vzdáleného vrboví při titěrném potůčku. Vyřešil to tím pro slavíky a ti tam dodnes hnízdí.

Zájmové území je poskládáno z všelijakých obrázků. Nedivím se už vůbec, že když se březen prozelená k dubnu, už to se mnou začíná šít. Objíždím jejich místa, z nich vyčuhující příběhy, co jsou mi vrácenkou. Každou z nich pak strkám do kapsy, šťasten, že je mám.

Co se děje na hnízdištích se slavičími rodiči v kratičkém časovém rozmezí mezi ukončením péče o mladé a spuštěním procesu výměny peří před odletem do zimovišť? Mnoho zajímavého.

Tato otázka trápila řadu těch, kteří se (obecným) slavíkům dříve věnovali. Trápila i mě.

S odpovědí byli někteří brzy hotovi a podle toho to vypadalo. Jiní ji nenašli vůbec. Ani mě se nedařilo ten ořech rozbít. Až jsem to vzdal a řešil otázky jiné.

Zhruba v konci století jsem však odhalil způsob, jak pelichající slavíky najít a chytit je. A pak se začaly dít věci, že jsem někdy nestačil koukat. První, třetí, pátý, desátý – roky šly, a mě se začínala rýsovat tajenka. V roce čtrnáct je poznatek dostatečně ověřen a je úsměvné, jak je rozvětvený – a také, jak pohotově porodil otazníky další.

Adultní slavíci po vyhnízdění na lokalitách pelichají i nepelichají. Tak zní ona tajenka.

První je slavičí nesnášenlivost a hlídání si vhodného potravního zdroje.

S rozpadem rodiny i páru nastupuje výrazná teritorialita slavíků, která má za následek vypuzení mladých na potulku a rozdělení si se samicí oblast hnízdiště na osobní sektory. Věc se začíná komplikovat tím, že mnohá hnízdiště nemají v začátku léta již dostatek místa k spolehlivému úkrytu (podrost řídne) či vydatné potravní zdroje: jinými slovy, co uživilo na jaře 2 + 5 slavičích hrdel s rezervou, může o prázdninách docela bída. A to se ještě může stát, že v konci vyvádění mladých úspěšným párem, přibyl ku pomoci s péčí odkudsi neúspěšný zkrachovalec a i toho se pohnízdní matematika najednou týká.

Dalším, méně často ovlivňujícím faktorem, je degradace prostředí mimořádnou událostí, většinou v režii člověka. Za zmíněných efektů vyústí vzniklý přetlak v opouštění místa všemi či většinou ptáků. A ptejme se kam?

V rozlehlých pískovnách třeba jen do okrajových keřů (pozor, i neuvěřitelně osamělých).

V prostředích menších klidně i na značnou vzdálenost (potvrzeno v řádech kilometrů, uvažováno je však i o přeletech delších, mimo zkoumanou oblast).

Dalším zajímavým momentem pohnízdního chování adultů je stav, kdy odlétají z hnízdních lokalit a soustřeďují se početněji v extrémě příznivých místech. Vždy však s dodržením dostatečných „rozestupů“. Tak tomu bývá například v oblasti podbaby nad Starou Studénkou, kde se ptáci objevují v jižním věnci temných (ale neširokých) křovin.

Podobně tomu je při jezeře u Sukorad, odkud ptáci vysídlují do oboustranně lemované polní severní cesty. Zde je zajímavé, že v posledních dvou letech, kdy byla (kvůli průjezdu techniky) upravena vystříháním vnitřních okrajů (zúžena), počty pelichajících slavíků se zredukovaly a nově se pokouší (někteří) pelichat přímo u jezera, v místy se nabízejícím – však nepočetném – ostružiní.

Výzkum dnes disponuje také důkazy o přesídlení kvůli degradaci hnízdiště ovcemi, sečením pod elektrovody, zničením lemu kopřiv neúměrně širokým vyžnutím krajnice – či v případě hnízdící samice, po přepadení (zřejmě) lasicí. Škoda, že v té době byla dokumentační technika tak trochu „v pravěku“ a orvaného slavíka s krvavými šrámy na hřbetě, přesídleného několik kilometrů, nemám tady jak doložit.

Výsledky výzkumu jsou samozřejmě mnohem podrobnější než tento „výpis“, na další v tomto bloku už nezbývá místo. Jsou však ukázkou, že cesta, byť může trvat dlouho, jde s vytrvalostí v kapse zvládnout. Současně netvrdím, že další některý z faktorů, nemůže současných představ vstoupit, třeba i s fanfárami. I v tom je všechno to hledání dobrodružné, napínavé a přínosné.

Jak jsem slíbil prve, dám fotografii i nyní.

Nejmenší hnízdiště sledované oblasti. Na takto malé lokalitě nečekejme pelichání obou starých slavíků, spíše žádného.

Zde ani druhý (náhradní) pokus mladé samice nebyl úspěšný, pro rušení při snášení mravenci. Pár se z místa v červnu vytratil.