Rubrika: Články

Jestli letošek nechystá nějaké překvapení. Duben se blíží k polovičce (13.) a slavíci hlášeni nejsou.

Ani my při cestě z města jsme objev neučinili, navštívili jsme tři letos zatím nekontrolované lokality.

Kdo sleduje ornitologická pozorování na webu, vidí, že už jsou hlášeny druhy, které slavíky opravdu doprovází. Kukačka, pěnice slavíková, rehek zahradní, bramborníček hnědý. Některé další nejmenuji, od autorů šlo o přehmat.

Jiné roky už slavíci „byli“, začíná to tedy zajímavě. Jen ale nešířit paniku! Ono to přijde. I když na Maltě těsnou převahou odhlasovali pokračování mrzačení jarních migrantů (v duchu tradice), může být hůř.

Jeli jsme z plechového města zadem po jedné takové zničené cestě a potkali koroptví pár. Už k nim spěchá nová silnice! Vzpomínám si na ty koroptvičky, byly v knížce pro první třídu socialistického vyučování. To se taky stačilo podívat z okna a už je člověk slyšel. Taky pamatuju později na vojenském letišti západního okruhu, že tam byly početně mezi hangáry ještě v konci 70. let. Gumáci tam na ně pořádali hony. Jedna zmrzačená, co jí zbyly rychlé nohy, mi přiběhla až pod okno dálnopisné stanice. Pak ji přeci dostihla a sežrala erární kočka.

Zamýšlím se nad tím, jak to s tou naší krajinou dopadne. Dneska jsem si přečet´v diskusi pod článkem o zdivočelém vybíjení stromů větu, že si stromy stouply do cesty špatný generaci. To mi přijde přesný.

Taky jsem navštívil lokalitu, kde loni už dokonce zmizelo od můstku vinglový zábradlí. Myslel jsem si, třeba teď s tou novou zákonnou úpravou, že ho tam zas někdo vrátí. Kdepak! Místo toho i tam krajní trnky pěkně začistili, aby na reprezentanta současného věku bylo dobře vidět. To zábradlí tam bylo už tenkrát, když mě máma napomínala na kočárku, abych se po cestě víc držel. Jezdili jsme tudy na šípky. Přežilo zábradlí po celý čas, nikdo za ním prachy neviděl. Až henten český kapitalizmus! Vymyslel jsem provolání: Šťastna místa, kam nevede cesta!

Slavičí blog má teď navštěvovanost, protože každý čeká, je zvědav. Uvidíte za dva týdny, to už budou všude. Napíšu sem pak „manuál“, jak slavíky hledat, protože už takové dotazy byly.

Anebo to dám hned.

— Tam, kde je lze očekávat, je dobré za nimi vyjít před koncem dubna po setmění. Lze i na bicyklu, pokud vaše přilbice nebrání poslechu a vypnete-li blikače. Jak se blíží máj, slavíci se nešetří. Kdo se v noci bojí, může ve dne, ale tam pozor na pěvectvo ostatní. V tu dobu si zanotuje i strakapoud!

Ono i v noci, samozřejmě, že nepějí jen slavíci. Přijďte na VPZ a povíme si o těch ostatních.

Stalo se kdysi, že volal člověk a tvrdil, že jejich slavík je divnej. Říkám, pozor dejte na drozda, zpívá ještě dost potmě, když je v ráži. Zpěv je od slavičího tvrdší. Až se málem urazil – že drozda zná!

To ještě záznamy nešly posílat éterem, tak jsem se tam rozjel (zpravodaj byl regionální). Radši už zvečera. Drozda jsem nejen slyšel na topolu, ale i viděl, a protože mne čekala káva na stolku, formoval jsem „diplomacii“.

Setmělo se, hostitel měl dál ucho k topolu a byl nápadně nesvůj. Nad zápražím klepla o lampu můra, až prach z křídel spadl na stolek. Muž odřenou osenici odehnal a jak byl v tom mávání, napřáh´znovu k topolu. Tam se totiž zpěváci mezitím vystřídali a nastoupivším byl slavík tmavý! Domácí se rozzářil – tenhleten to byl! No ale ráno u těch vrbiček s vyčáhlým topolem už slavík nebyl. Chytil bych ho pro něj na krátké pogratulování.

Inu čas, který žene přes naše kraje ptáky průtažné, nemůže být jiným, než jedinečným! A ten žijeme.

Hezké užívání.

— A protože jsem toho příliš neporadil, přidávám bonus.

Prosímvás, já jsem o tu knížku zase ve štelářku ovadil, tak jsem ji tam nemoh´jen tak vrátit.

Míla Nevrlý – Kniha o Jizerských horách.

Někde se po tom podívejte v antikvariátu a jestli budete spolu, nalistujte třeba kapitolu o ptáčnících. Anebo si vemte dovolenou a sjeďte to šusem celé. Uvidíte.

A to si vemte, že moje řeka právě tam pramení. Leží tam ještě sníh. Jasně, že to z ní poznat i tady u nás. Líp si po vlasti vybrat už nemohla.

— Tak přeci ne. Když se podařilo přistoupit na web, první slavík už tam je. Je ze Znojemska. Gratulace.

Museli bychom se ptát směrem k těm prvním rekordmanům. Možná z toho ale jen děláme vědu větší, než ve skutečnosti je.

Slavíky jsem ani dnes nenašel, vzal jsem tedy jen několik hnízdišť a některá už opakovaně. Žije to na nich pěkně, ale dost druhů ještě chybí. A mezi nimi i slavík.

Nemůže si člověk myslet, že když ho před lety zjistil v první dekádě, že to bude pořád „padat“ níž. A i kdyby, jsou to spíš nepodstatnosti. Zatím. Oteplování se prý nedávno zastavilo, uvidíme, co bude.

Taková ta klasika, to každoroční osídlování regionu, to má ještě čas. Děje se před dvacátým. A byly roky, že i po něm, tam jsem si ovšem ze začátku vyčítal malý počet sledovaných hnízdišť. Matematicky je to logické, ovšem vzpomínám, jak jsem chodil, hlídal a ono pořád nic. Pak jsem se na to vyflák´, utahán a otráven, tři dny jsem lapal po dechu doma a doháněl zpoždění běžné činnosti a čtvrtý den tam letěl jako blázen, protože už prostě na dálku byli slyšet a lidi je taky hlásili.

Samozřejmě, přilétají „ve vlnách“, to se ví o mnoha druzích, ale když chtěl člověk do toho natlačit nějaký systém, nefungovalo to moc. Takže – kdybyste se mě zeptali, co přílet ovlivňuje doopravdy a na který den si vsadit, byl bych vedle a schoval se před vámi.

Jako letos…

Takovou jsem měl jistotu, jak to „přečtu“, podtrhnu, dám razítko a ono nic. Krásné dny, vlídné noci, krajina nedočkavá – a slavíci nikde!

Je tam hezky, bezesporu. Ale kdybych věděl, kam a kdy si dojet pro prvního, hodně bych všeho ušetřil. Proto mají výsledky takovou cenu, že právě tohle neumíme. Kdybych neměl takový rajón, ještě by to šlo. Ale získávám tím přehled o hnízdištích, navštíveno mám tak 80%. A vlastním tím objektivní údaj o jejich přežívání. Známé jsou většinou i důvody likvidace těch prostředí.

Některé koutky jsou opravdu milé. Jak se s námi perou, jak vzdorují. A na ty svoje svatby, jak si zase pro líčidla v pohodě sáhnou!

Třeba tady. Místo znám od loňska „z pelichání“ (konec léta).

Prvně jsem tam přijel zjara a takhle tam kvetou dymnivky. Škoda, musel by slavík opravdu „máknout“, jinak jich neužije.

Na východě Dolnobousovska je krajina pořád překvapivě fragmentovaná. Políčka s vojtěškou, Kotelská strouha, Bousovský potok – oba táhnou od několika bochníků skal z pod jejich studánek, pak pruhy keřů, no a ty dymnivky..

Prvně tam zažiju slavičí jaro, čas ale budu krást. Musí to tam být pěkný. Je to kraj domova a jsem rád, že udržel pár hezkých míst. Zatím. Všude jsou modré pytle u cest, proběhla očistná akce, to jsem nechtěl zapomenout napsat. Proč tihle lidé nepřeváží v té smutné republice? Rád bych se s nimi i potkal. Taky jsme uklízívali Svět, co jsem při tom propálil benzínu při svozu pytlů.

Netrpěliví samotáři, nesnášenliví, sebevědomí. S křídly už ale zklidněnými.

To jsem ještě nenapsal, tak to dám teď.

Hodně jsem toho už při úkolu zažil. Díky možnostem chytat ptáky na punktu v Jeseníkách v noci na světlo – a i kdyby přes den, vyšlo by to stejně – dostalo se mi srovnání. Jiní jsou slavíci zdejší, které znám jako domácí, co přilétli hnízdit. A jiní jsou migrující, rozrušení, nabuzení, vyhecovaní – prostě ve výkonu, které potkávám na přeletu sedlem. Tady, když rozevřu ruku, můžu slavíka fotit dál. Zůstane chvíli přikrčený, to se v horách nestane. Tam nejde ani pořádně vyfotit. Pořád zkouší utéct. A tak si říkám, že to nejsou sice naši v tom horském sedle. Že asi němečtí, nebo i polští, moc těch obecných „nad námi“ nebude. Ale že naši se chovají podobně, když odtud odletí. To bych však ověřil snad jenom v Alpách či pod Pyrenejemi s přispěním obrovského štěstí. I tím jsou záhadní. Zkoumám cizí, abych víc poznal naše. A jenom tuším.

Tak to je roj myšlenek pro chvíle, kdy je najednou (slavík) doma. V křoví, které přestálo naše ataky. Poskakuje svým záhonkem kopřiv, které mu nad rovníkem třeba chyběly. Kroužek na noze mu zašel v brakických vodách delty Nigeru, čísla se do něho vpila. N.Muzeum Praha. Toť instituce, která na kroužcích ptáky na cestách provází. I slavíky, kteří už opravdu musí být dole na hranicích!

Zapisuji neděli 12. dubna, že ještě nejsou. (A jak známo, nikde v republice). Tedy zpoždění.

Menší se nám to, menší.

Začnu příběhem, anebo radši hned zkraje vypovím – slavíci ještě nejsou (11. dubna).

Trať Praha – Tanvald. Lítají po ní vlaky jeden za druhým a přeci to u ní žije! Musí, jinde už nezbylo místo.

Dám ještě fotku, jak se ušatec rozkoukával. Já jsem se taky furt otáčel, jestli si můžu pár pražců ještě dovolit.

Hnízdiště „Dubový les“ je po smrti, to jsem psal, dnes jsem to byl vyfotit.

Stroj normálně to prostředí sežral a vyplivnul. Zbylo jen těch pár větviček dole, asi mimo zaměřovač. To nebude stačit ani na trnkový víno, natož pro slavíky.

Hledal jsem v okolí, kde by se mohli čerství bezdomovci za pár dní ubytovat, kdo by je byl schopen přijmout. Našel jsem jediný skromný koutek za lesem u trati. Třeba jim to postačí. Z jedné strany plot fabriky, pak kanál a hned násep dráhy. Za ním jakási laguna na soutoku drenáží. Teď zurčí vodou, v létě jsou takřka na suchu. Tak sem v květnu ještě přijdu, třeba se to povede.

Jo, a kvete tu tahle jarní krása. Podbílek šupinatý, s hodně zajímavým životem.

…a moc hezky voní. Zalehnul jsem docela rád.

Projel jsem dalších 62 lokalit, nikde slavík není. Dvě jsou poškozeny, ale přežijí, pokud je to ze strany klestičů vše. Z jedné někdo pobral stromy do kamen, ale křoví zůstalo. Slavíkům to postačí.

Musím se přiznat, že si nejsem na 100% jist na lokalitě Rožátov, za řekou u čističky. Ozvalo se tam dvakrát na můj zpěv hvízdnutí, ale následně během hodinového pátrání jsem nic neobjevil. Byl to asi budníček. Má to jinou výšku, ale když se člověk nechá zaskočit a ještě k tomu se špatným sluchem, problém je na světě. Už jsem to chtěl zasíťovat a roznést sklopky, ale ověřováním jsem se uklidnil a nakonec odjel. Nepočítám, nevěřím. Takže „0“.

Byla to dnes taková osmihodinovka za nádherného počasí. Pak dozpíval přehrávač a mohl jsem domů.

Něco se k večeru chystá, zahřmělo, po tomhle už určitě přijdou.

::: Ještě dva odkazy z minula, kdo byste to nechtěl hledat. Vyplatí se sledovat!

Navštíveno 17 hnízdišť nákladem 5 hodin. Částečně poškozeny jsou dvě hnízdiště, šanci ale drží. Na té jedné z poškozených lokalit se každý rok pálí čarodějnice a tak se tam slavíci projevují chaoticky.

Na některých místech jeřábi a husy i na malých vodách. Slyšet jsou krutihlavi a dudek. Ano, tato část slavičí oblasti bývá pestrá. Vždyť je to taky jižní hranice.

Kvetou hlavně fialky, začínají prvosenky a dymnivky. Bíle první keře. Stál jsem na cestě, kde keře jsou k jihu pod hranou svahu. Tam tedy jaro pěkně vykračovalo! Rezavé mihnutí, tiché, šel jsem za ním. Bylo hodně rezavé až hnědé, proto to byla pěvuška. Mají stejný styl života. Už jsem poskočil, ale zbytečně.

Kolegové, co jezdí sledovat, zapisovat a fotit ptactvo, taky najezdí fůru kilometrů, ale já to mám při tomhle systému každý den. Příště kilometry z počítadla opíšu. A taky jsem si uvědomil, že toho člověk nachodí docela dost, některá místa jsou blokována závorou kvůli nepřizpůsobivcům. Už si to nebozí majitelé nedovedou jinak bránit. Tam musím chodit pěšky a někdy dost daleko.

Večer koukám na blížící se noc, to tak mívám v tomhle čase. Říkám si, jaká to je síla, když se ptáci vracejí.

Už jsem konečně taky viděl černohlavou pěnici, přišla za hlasem. Sdílí stejná stanoviště se slavíkem. Trošku jsem se zachvěl v anglickém parku. Ozval se hlas, nakonec jsem se uklidnil. Je to ještě průhledné, kdyby tam byl, viděl bych ho. Uznávám, že by mě některý z těch starých fištrónů mohl poznat, ale já bych si na něj přišel. Čekám za takových situací ještě déle a nechávám promluvit ticho. Absolutně nejlepší. Jsou zvědaví.

Potkal jsem i pár lidí, dávno vědí, že v tuhle dobu jezdím zapisovat. Je to 33 let. Nevím pořádně, jak to vypadá za Chloumeckým hřbetem ku Praze ani naproti v Českém ráji, ale téhleté krajině rozumím. Skromnost není na místě.

Luňáci červení jsou krásní dravci, už jsou doma. Taky jsem z hnízda ve špici akátu vyplašil kalouse, nevím, proč vyletěl. Sedl kousek stranou a nevěřil očím. Nikdo tam nechodí.

Stromy po vichřici drží, veteráni stojí všichni i v parku. Zajímavé, že po okolí jsou vidět vyvrácené spíš stromy menší a s kořeny, tedy mělce zakořeněné. Staří velikáni se dokáží své země přidržet, když jde o život. V Sukoradech u jezera stojí topol černý, stromisko jak hrom. Je v dolíku, kašle na obdiv, do tabulek se nikam netlačí, jen si v klidu přežívá. Kus od cesty, vždycky za ním zajdu zjara, když začínám. U vody sedí fůra rybářů, nechci, aby mě viděli. Poplácám ho po drsné kůře a pak se o něj na chvíli opřu. Nevím, kolik má „v pase“, hodně. Jsem vedle něj legrační. Už pouští fialové jehnědy, dávno se probudil. Vzpomněl jsem si, že jsem na jezero taky jezdil chytat ryby, to bylo před vojnou. Jestli tu slavíci byli nebo nebyli, kdo ví. Já si nic takového nepamatuju. Slavíci, když tady hnízdí, rybářů se nebojí. Ty jejich vyšlapané plácky jsou pro sběr potravy skvělé.

Říkám si, je to zvláštní chvíle, je tady klid a kdo ví, třeba už po noci přistane první. Já ale zítra musím ještě jinam. Mám dluh u Jizery. Taky se těším. Budu se koukat do vody, nevíme, co v té řece máme! Je to taková nádhera! A pak to zas regionem otočím dokola. Vždycky chci toho prvního chytit – ostatně, kterého kdy nechci? Pokud ho nezjistím až pozdě za šera. Jednou se to stalo a hned ráno jsem tam upaloval. Zůstal. Potřebuji ty první hlavně kvůli tukovým zásobám, a kdyby to vyšlo, i kvůli klíšťatům. U samců je to s tukem docela blamáž. Samice jsou jasné. O tom jsem už psal.

Někdy se to povede, že přijdu na slavíka čerstvě po noci. To je zážitek. Vůbec nic se totiž neděje. Bývají skoro bez pohybu, někde sedí, často načepýření. Dříve se soudilo, že za chladných dní prostě mlčí a spíš jen přežívají. O pěkných příletových dnech se nepsalo, asi nebyly. Já dnes znám druh samozřejmě i z těch prima dnů a slavíci se chovají kupodivu stejně. Jde podle mě o jakési „ladění na domov“. Pokud s tím nesouhlasíte, mám ještě jeden pohled. Jen ho připomenu, už jsem to taky psal. Po cestě uplatňují to samé, nikde příliš nevyčuhovat. Než se jim tady počítač přestaví pod bičem hormonů, chvilinku to trvá. Prostředí nemají načtené, opatrnost je trumfem zkušených. A tací jsou ti časní do jednoho! Kroužky by mohly vyprávět spolu s archivem.

Protože mám strach, že až navštívím zbylá území, zjistím stejné procento zkázy a nebudu z toho v kdovíjaké kondici, napíšu teď text, který jaksi „nastavuje zrcadlo“.

Ani v republice ani u nás slavík zatím (hlášen) není.

Kontroloval jsem skoro tři desítky hnízdišť, je to sice jen dílek z celé mapy výzkumu, ale slavík tam není. Nedokážu říct, možná kdyby člověk projel všechny, třeba by tam byl. To si ovšem nemohu dovolit. Je tedy potřeba říct, že i ten můj kalendář slavičích příletů mlží.

Snažím se nad tím konečně tak nějak víc přemýšlet, anebo je to tím, že si to doopravdy užívám. To pouštění tónů do křoví a čekání v napětí. Myslím si, že bych ho zjistil, kdyby tam byl. Počkám vždycky dost dlouho. Gumuji v zápisníku domněnky z dřívějška, tak třeba teď zkraje – neznamená, že když se okolní ptactvo přijde podívat za hlasem, že tam slavík nemůže být. Když nemá sám od sebe důvod zpívat, ještě ho neznají. Ale on by se ozval, nebo odněkud nakoukl. Je to ještě přehledné.

Vegetace trochu v předstihu je, ne že ne. Kvetou dymnivky, trnky už začínají. Slunečný den patřil motýlům, všude jich bylo. Nejvíc žluťásků řešetlákových, pak babočky paví oka a kopřivové a taky černoproužky březové.

Dnes by tam bylo i hezky na tom slunci, kdybych nebyl postižen zas třemi obrazy zkázy.

Na tom nejkrásnějším zůstaly jen rýhy v zemi, směřující k místu, kde stál zřejmě ten „anton“. Kam kudrnatý demonstanty, účastníky nepovoleného průvodu, za ruku odvlékali a pak nakládali. Tak tihle už se nevrátí, utrousil jsem a byl tam naposledy. Kultura konečně bez roští, les průhledný, dokonale větrný.

Člověk to zas nějak přežije, ale jsou to ztráty těch nejlepších přátel. A to nemluvím o ptactvu, to je na odpis docela.

Krajina dopadne špatně, už brzy. V tichosti.

————————————————————————————————————-

Jde o remízek za jedním hřbitovem.

Tak tady, přestože není hnízdiště nijak rozměrné, bývají i dva samečkové. Trošku hlavně s břízami zachrastila vichřice, ale dneska už je ten háj znovu při chuti. Žlutí strnadi už vyzpěvují, pěnkava taky, zpěvný drozd jakbysmet, brhlík – ten přišel až ke mě, strakapoud bubnoval, fialky kvetly.

Jde však v poznámce o něco jiného. Je-li na zemi alespoň místy ostružiní, dovolí si staří po vyhnízdění zůstat.

Na ty letní dómy je totiž spoleh, pro pelichání přímo jedinečné. Takže tohle místečko má slavíky po celé dlouhé čtyři měsíce! První třetinu oslavně, druhou rodinného pokřikování a třetí ultratichou s prázdninovým koukáním k obloze.

Další z výprav na hnízdiště, zatím bez slavíků. Na Slovensku už ti první jsou!

Navštívil jsem místo loňského rekordu, kdyby se třeba zkušený slavík vrátil dřív, kdyby se vrátil.

Zase to tu zmíním, když přehlédnu zátěž od lidí, je to tam hezké. Dokud křoví nejsou olistěná, dole se odehrává divadlo báječných kulis. Tak třeba fialky. Vidíte jejich flek v jahodníku?

Tady jsem vyfotil mladé kopřivy a schválně se podívejte z blízka, co je v tam rozličných kytek.

Tady se formuje jaro, takhle nenápadně. A za pár dnů, po nějakém tom deštíku, bude tam vitální koberec!

Keře už mají bílá poupata nachystána, přijde to za pár hodin. Zvláště, bude-li čas ten, který předpověděli.

To ale není konec. Keře v slavičích tónech pak odkvetou, lístky zaklopí ekosystém, vnoří jej do šera a všechna ta jarní radost se zas vpije do hlíny. Musí, protože jen holá zem s hrabankou je schopna poskakujícímu slavíkovi zajitit prostřený stůl, pro který si místo vybral. Kopřivy, ale ty kdesi na okraji, prorůstající suchou shozenou větví – ty dodají stavební parcelu pro samičku. On bude nad zpěvníkem hlídat, ona si dost slušně „mákne“. Hned potom po pět dnů svatební noc a na jejím konci pak vmáčknutí do hnízda. Na vajíčka. Tak, že vůbec nebude vidět. On bude hlídat dál zpívajíc, ona inkubovat holým břichem. A pak, to už máj bude vybouřen, společně začnou s výživou pokračovatelů. Nepřijde-li mezi tím kuna, kočka, lasice, pes, ježek, tchoř, sběrači hlemýžďů, vytrvalé lijáky, křovinořez, „sečec na kopřivy“ – tehdy přežijí. A až děti v podletí seknou se školními ruksáčky do skříní, slavíci rozpustí rodinu. Mladí se vydají po kraji potulkou, vložit jej do mapy, staří po šichtě přepelichají, mrknou na (biologické) hodinky a pod knutou času domov opustí.

Tam ale zaplaťbůh ještě nejsme. Teprve začínáme!

..Zalezl jsem tedy pod větve přivonět těm fialkám. Vzal jsem si foťák radši do ruky s sebou jako sdělení ven na cestu, protože kdyby mě tam někdo viděl takhle zalomeného, volal by třeba kliniku. Rozhlídnul jsem se, jestli náhodou nějaký ten cyklista to kolem neštípe. Neštípal, tak jsem se sehnutý mohl zdržet. Takoví, co mají dresy popsaný, jsou aerodynamičtí, takový by mne neviděl. Jezdí svižně, spíš bych byl objektem zájmu pro ty, co tak nějak rodinně popojíždí. Naštěstí je cesta děravá – indiánskou terminologií uchopeno – jak ústa staré ženy.

Takže místo je spíš pro mne, pro jaro a pro slavíky.

Mám to před sebou, jak tam loni přifrčel na moje zavolání. Pravda, bylo to později, pátého jsem tam určitě nebyl.

Měl kroužek, to je jasné. Ale chytit se dal.

Je to nedaleko moto/autokrosového závodiště, možná to znáte z televize. Dolnobousovská Rachvala.

Bývá to tam plné slunce, terén mírně zvlněný, mateřídouška, zajímaví brouci a motýli. Právě kvůli tomu odírání pneumatikami.

No ale jinak, vážení, jinak jsem zas zažil smutek.

Další dvě místa odepisuji, jsou po smrti. Píšu to tu pořád dokola, nechci být trapný, jen naposledy – mají na to ti lidé samozřejmě právo. Chcete zarostlý nádraží? Ne, třeba ho zúhlednit. A je to.

Jenom já. Já se budu snažit najít někde v regionu, kam z něho slavík přesídlil. Tentokrát to bude dál, kolem už nic není. Jsou to jen a jen moje osobní šrámy. Já jsem to znal, já jsem tam prožil nádherný chvíle při monitorování, potvrzení, chytání a kroužkování, vyhlížení tom dalším – napřesrok. To končí. Byly tam hlavně divoké slivoně, rozsemeněné od několika starých z dob, kdy na ně ještě dýchala pára z kotlů lokomotiv. Daleko později někdo na kraj dopíchal pár tenkých borovic. Ty vyrostly, ty přežijí. Jsou kulturní.

Dneska to povedu, co pohřební slovo smuteční řeči.

Víte, čím byla tahle lokalita jiná? Jako ta před tím, ta první, ta je jiná tím, že hned po fialkách je jahodová. Tahle si mne získala, že když jsem v jejím svahu hrabal flek pro sklopku, všude byla škvára a lezly z ní kotvící šrouby, jak jsou u pat kolejnic. I s těmi plotnami. Ze země vyhlíd čas. A nad tím zpívával slavík, i v těch borovicích někdy.

Kvetl ten „švestník“, voněla smůla z jehličí, skřípavě dobržďovaly vlaky. Lidi, co vystupovávali v noci ze Škodovky, mnozí mi toho slavíka hlásili. Nešlo to neslyšet. Ten kdo po šichtě cestou neusínal, ten ho slyšel. Teď bude ticho a já se po něm musím podívat jinde. Když ho najdu, řeknu mu, že tohle jsem uchránit nedokázal. Jednak jsem to netušil a pak – poslali by mě od křoviňáku pryč, víte asi kam.

Na tomhle příběhu jsem chtěl zachytit dvojí pohled na věc. – Na jakou pak věc, co to říkám? Na krajinu! Na normální zbytkovou krajinu mojeho domova. Víc toho nevytáhne ani kouzelník z klobouku, prostě není. Asi bych tam od „pana dráhy“ slyšel něco jako: „Kdyby ses staral vo něco pořádnýho, né vo takovýhle blbosti!. Věnuj se brapčákum, těch je kolem habaděj!“.

Nemám v týhle krajině zas tak moc učebnicových slavičích biotopů. Uvažoval jsem o tom při cestě nazpátek. Hodně to jsou podobné „Industrie“. Ale uvažte – právě slavičí zpěv dělá z těhle těch „křáčí“ pódia, o kterých jsme psali v magazínu. Teď mě to vlastně napadlo. Tohle je ten můj slavičí máj! Tyhle kontrastní scenérie! Energie z nich přímo cáká, protože se perou o život a neví, co bude za hodinu, co zítra. Proto jedou tak naplno.

Kdybych měl pro mistra pěvce parky, lužní lesy a háje na výšinkách, chodil bych tam s delegacemi a mobilním stolečkem na kroužkovací náčiní. Se šlajfkou a termoskou dobré kávy pro všechny. Auta, ta bysme nechávali u cest otevřená. Tak tohle nemám. Proto se učím nacházet onu noblesu v hampejzech podél vytlučených cest.

Je to tak, moje radostné obrázky.

Právě jsem se vrátil z Hradiště. Mnichova Hradiště.

To je kout, který jsem si vybral na úvod sezóny.

Úkolů jsem měl víc a ten nejhlavnější jsem zpackal. Zapomněl jsem doma přehrávač a musel monitorovat jen „na hubu“. Hvízdáním. Nic tam ještě není. V Dolcích, u potoka Nedbalky. To ale nevadí, na to jsem zvyklý.

Nejprve tedy ke slavíkům.

Několikapárová lokalita přežila, jen ji ořezali větve v dráze cesty.

Žádná škoda. Jestli je nechají tam co je naházeli, slavík to uvítá a zahnízdí přímo za cestou. Kopřivy kolem jsou. Docela bych si na to i vsadil.

Kvetou tam fialky a nějaká nachová hluchavka. Chystají se orseje, zpívá budníček menší. Ten už je doma.

Je odtud vidět na Ještěd, zasněžený.

Potok Nedbalka je legrační, teď se opájí vodou, v červnu bude na suchu. Zajímavá věc.

Tady jednoho roku přišel rekord. Co přišel? Padnul! Je vsazen do 10. dubna.

Datum se hodí co „oslí můstek“.

Víte, co se ještě k tomu dni váže? Vy, z Mnichova Hradiště a vy z československé ornitologie? Je tomu 150 let. Nevíte? Tady je obrázek.

A nebyl to jen tak někdo. Vědělo se o něm.

Je trochu problém. Všude se uvádí datum 9. 4., že by to v kameni bylo špatně? To si nemyslím.

Byla to veliká osobnost medicíny, společenského života i ornitologie. Nevím, kde se chystají jaké oslavy, zatím jsem nikde na nic nepřišel. Vymyslel ten člověk pro město třeba i plovárnu dole u Jizery.

Jestli je desítka v kameni pravá (budu z toho vycházet), pak se mi ta shoda se slavičím rekordem náramně hodí. Možná tam radši ani teď nepůjdu, abych datum neposunul a všechno nepokazil.

Ač jsem zpytoval svědomí pro zapomnětlivost, bylo tam hezky. Je to můj kraj a už mne zas začíná zdravit. Vidím ty břízy ve svahu na stráži, ještě neschnou, jsem rád. Třešně se chystají k rozpuku, to je poznat. To bude něco, až se do toho opřou! Už teď tam čmeláci lítali a to bylo chladno.

Končím radostnou zprávou – nejzazší hranice výskytu slavíka v oblasti, životem drží.

S několika igeliťáky u cesty, ale dýchá. Do bloku zapisuji: Tady tedy i v roce patnáct vyhlížet možno!

Pěkná tečka za cestou.

Hned po Velikonocích, uvidíte, co se stane.

Kdybych dokázal zastavit čas, zastavil bych ho teď. Tohle je totiž doba neskutečná! Ono to vypadá, že se nic neděje, slavičí blog taky že snad ani neví, co máme za datum. Že Den ptactva je minulostí, Den bláznů (podle nálepky v zahraničí) podobně, že do rekordu tady zbývá směšný týden a že by klidně mohli přiletět dřív. Však se taky o víkendu chystám.

Udělal jsem malé kolečko a jsem zase zpátky na začátku psaní. Zastavit tenhle čas! Jak přilítnou, už to nebude ono. Musí už ale být blízko. Kdybyste se mě zeptali, proč třeba krajina Boleslavska nedosáhne na republikový rekord v příletu – odpověděl bych, že na to nemáme. Na jih Moravy přilétnou dřív a zřejmě i ku Praze. Tam to ovšem může být koncentrací natěšených „birderů“. Přeci jen víc lidí – víc vidí. Ono koukat moc nepomůže, lepší je přehrávka hlasu a dobrý sluch, ale to oni u Vltavy taky umí.

My jsme tady výspou Polabí. Pro výzkum slavíků naprosto jedinečnou, nesouměřitelnou s ničím. Na tom trvám a bylo obrovské štěstí, rozhodnout se tehdy pro tento druh s takovýmto bydlištěm!

Úval Klenice je klimatickým předělem mezi teplejším, vyschlejším Polabím a chladnějším, vlhčím podhůřím hor Jizerských. Zvedá se taky hlavně terén, rozkládají bory po skalinách přečetných kamenných shluků a to věru pro slavíka není. Ještě že tak. Hranice je tady!

Na této hranici (od Sobotky k Hradišti) se občas dějí věci ve vztahu k tématu pozoruhodné.

Kolísání populací, pohyb všelijakých břídilů a bastardů, deficit samic a jejich nesmlouvavá načasovanost až do těch SVÝCH krajů (takže taková dokáže při chvilkovém mezipřistání místní zpěváky sotva zahřát) – to vše dělá z území jedinečnou studijní materii. Dokonce si začínám myslet, že i ve vztahu k slavíku tmavému, jeho pohybu po okraji daného areálu, jde o hodně. Jen ještě neumíme tomu vzácnějšímu tak nějak přijít na stopu. Dlouho bych mohl vyčítat, jak jsem se s ním tu a tam sešel, jak to bylo nečekané, ale vlastně tak trochu (kdybych byl vědecky vyzrálejším) předpokládatelné.

Krajina je připravena, já v podstatě taky, pojďme jim naproti.

Moře už mnozí přeletěli, záleží jen na tom, jak se jim bude chtít z posledního zastávkového místa v podhůří Alp či Pyrenejí. Kolik toho potřebují v těle dohnat, jak je namotivuje počasí a co s nimi provedou hormony.

Vyberu si přednostně místa, kde se kdy zrodily příletové rekordy. Tam bývá vyčkávání ještě o rozměr barevnější.

Za úspěch dokonalý považuji, vrátí-li se do místa slavík s kroužkem. Pak mluvím nahlas a nestydím se za to.

Tak je po besedě.

Ještě jednou vám děkuji, že jste přišli a též přijeli. Bylo nás tak akorát a chvíle to byly pěkné. I pořadatelé byli spokojeni.

Nikde jinde by to nebylo potřeba troubit, nikdy jsem tu věc nikde neřešil, ale tady směrem k veřejnému prostoru je potřeba přeci jen dodat, protože se po vsi rozšiřuje mnohé – vystoupil jsem prosím zadarmo. Jinými slovy, zřekl jsem se honoráře. Budiž to známo.

Neměl jsem náklady, krom času na vybrání obrázků, mohl jsem si to tedy dovolit.

Myslím, že kouzlo je i ve vzácnosti takových vystoupení, proto jsem musel odmítnout nabídku na pokračování besed.

Na druhou stranu mne těší, že jsem se tu prvně objevil a že i místní někteří přišli. Přišli ti, o kterých jsem si to tak myslel, možná chyběli ti, kterým aprílové povětří zkřížilo plány. Nepřišli, kteří by za veřejný a podnikatelský prostor přijít měli, kterých se nakládání s krajinou domoviny bezprostředně týká.

Bavili jsme se i o dalších ornitologických setkáních, letos to bude bída. Diář je obsazen, takováto sešlost pod střechou bylo jediná, ještě bude Vítání ptačího zpěvu, to připomeneme a taky svátek knížky, až ji přineseme.

Kdo by si chtěl poslechnout, stihnul jsem vystoupit v rádiu Signál. Bude to v neděli o jedenácté, je to bývalá regionální Jizera. Tam se objevím ještě v červnu (7. 6.) chvíli po expedici. Ředitel si objednal přímo slavičí díl!

Teď bych chtěl napsat zmínku, kde podobné jsou pro mne právě tím „benzínem do motoru“.

Na slavíky v příloze Víkend MF Dnes, co předminulou sobotu byli představeni, přišly dva ohlasy. Jeden je více soukromý, ale druhý, ten výňatkem přenést mohu.

To mi přijde pěkné.

A mám už taky postřehy od pár lidí, že na stránce blogu čtou všechno, jen ta rozevřená křídla přeběhnou.

To je taky půvabné. Samozřejmě. Jinak to ani nemůže být. Formule slavičích křídel jsou pro jiné návštěvníky, to je v pořádku. Jen mi to ale říká, že má-li blog prezentovat slavíky už několik let a s udržením spektra příchozích, musí to být právě tak. Blog je schopen určovat nahrávky, projít fotografie třeba toho opeření, diskutovat otázky faunistiky, ale i právě mluvit o slavičích kopřivách. O tom, jak si mistr stojí u poetů, co veřejnost – ta široká. A taky je věnován krajině – té, kterou jsem včera znovu prohlásil za statečnou. Té, které si čím dál víc vážím.