Rubrika: Články

Poslední místo výskytu na Mladoboleslavsku drží pár let už silou vůle. Kosatce sibiřské ještě i letos rozkvetly!

Řadu let let píšu mnohde o té nádheře jalově (objeveno v roce 2000 při sčítání slavičích hnízdišť) a přeci se nyní našel člověk, který chce přes jiné pomoci. Přeci jen se povedlo rozložit strach k více lidem. Tak třeba přežijí.

Kdybych měl zavzpomínat na čas, kdy jsem je objevil – je to už spousta let – bylo jich tam modro. Hájit jsem je musel i proti takovým blábolům, že nejsou pravé, že jsou tam zavlečené a podobné kecy.

Stav se rapidně snížil před šesti lety, kdy postřik na poli spálil svodnici jaksepatří. Zmizely nato z páteřní vodoteče, kam se proudem dřív rozšířily, zmizely z potůčku od studánky. Téměř. Zbylo jich deset. Letos jich je o nějaký květ víc, ale je to stejně takové tiché odcházení. Naděje, ta ovšem umírá poslední a zdá se, že i tady.

Slavíci jsou v hájku znovu na dvou místech a právě hnízdí. Po stromech tam odpočívalo snad půl sta holubů hřivnáčů. Jestli ještě táhnou či tito nehnízdí, kdo se v tom vyzná. Ovšem pohled to je úchvatný v tom tichém místě, jak při odletu, který odletem vlastně není, jak při něm rachotí křídly. K návratu. Šlo jen o takové divadlo, na to se jim tam líbí dost. U studánky. Tak jsem jim ji lopatou, kterou jsem měl náhodou po ruce (úsměv), vyčistil.

Zastavením po cestě myslím současnou chvíli, kdy zavazadla znovu vyhubla, budou vydechovat a čekat na květen příští. Ten čas je docela nedaleko, ono se to nezdá…

Ne, že by mne SV Mladoboleslavska neměl čím obohatit, ale příležitost jinde je pokaždé pro mne vzácná. Vždycky jsem jel, kde jsem byl potřeba, kam se mi chtělo, kam mne to lákalo. Mohl bych výpravy vyjmenovat, pravda, chvíli by to už příjemně trvalo, ale vypsal bych je. A jedna nebyla zlá, všechny mimořádné, obohacující. I díky nim je ze mne ten, kdo téma jakžtakž ovládá. Zase jsem měl čerstvě příležitost, dokázat to. Toť lepidlem spolupráce další.

Jenže já jsem odborníkem polovičním, druhým dílem nadšenec a obdivovatel. Nejen ovšem přírody a ptactva. Dobře si všímám těch mladých spolupracovníků kolem a moje měřítka z nedávného socialismu padají pod stůl. Tohle jsou jiní lidé, je to výběr třičtvrtěúspěšných, kteří doběhnou. O tom jsem přesvědčen a dobře pro vědu u nás, za hranicemi, za mořem. Ti lidé jsou v obrátkách, které už ani necítí, poznat jsou zvenčí. Rád jsem za oslovení i za to, že jsem pro ně nutným.

Všímám si krajin, kde pobývám. Jak se u lidí mají, jaké jsou. Jde o nepojmenovatelnou nádheru vždy a všude. A stát můžu na staré skládce odpadků. I ta má rozměrů. První v síle času, jeho údernosti chcete-li.

Přišel jsem k Prosně a našel v písku pazourek. No jasně, odtud se vydávaly na cestu k nám výměnným obchodem. A obchod krajině zůstal do socialismu – co pravím – do dneška!

Jinde jsem viděl topoly, které nikdy před tím. Přišly prý do kraje s válkou. Dívám se na ně, mají přesně věk po divokém dětství. Zelenají se nad řekou první, nečekají na nic, zůstalo jim to v krvi, neberou ohledy ani na místní příbuzné.

Rašelina země blíž Bělorusku je nejčernější a nejjemnější, co jsem kdy viděl. Byla po dešti, ten taky přispěl k chvíli, jež byla pro mne objednaná. Měl jsem to tak uvidět a odnést si ke klávesnici.

Řeky jsou tiché, plazivé. Bobři mají v březích břichy a těžbou vybroušené kanály na úroveň hladiny a tam, tam jsem našel další máznutí štětcem do obrazu pochopení Luscinia luscinia! U nás slavíci obecní součinují se srnčí zvěří, jejich leženími, v bobřích kanálech mají prostřeno slavíci tmaví! Nejen pobytové stopy vidno (bílé tečky trusu).

Viděl jsem tam slavíky přímo v akci! Tady je pár, ona vpředu.

Příroda je nezměrným soustrojím a prohlížet si závislosti fungujícího běhu je velikou chytrostí nás, co o to stojí.

Tohle se mi na závěr hodí, i když je to z loňska. A myslím, že by to bylo potřeba vydat v češtině a přinejmenším na jednom místě svižně aplikovat!

V oblasti křížení příbuzných slavíků jsme uspěli na jedničku, termín dodrželi a od Warty odjíždíme na východ.

Na cestě po ránu leží dva mrtví bobři, zastavujeme a jdu je odklidit za krajnici kvůli pietě.

Tachometr metal čísly, až přišla zastávka. Ohromná řeka Bug kousek před soutokem. Tady mi nevypadly jen oči, poklesla i čelist. Vrby, o kus dál vrby, stranou pro změnu vrby a v dáli pak už jen samé vrby. Nízké, seřezávané místy lidmi, jinde zapěstovávané bobry, ty přečnívající drcené povodněmi. Takové bochníkoviště v podrostu s meruzalkou. A všude slavíci! Jsme v alopatrii, jednodruhově tedy už jen slavíci tmaví.

Byli nejpočetnějšími – řečeno jinak – kamenem bych od jednoho k druhému dohodil. Hustotu si vypočítejte sami. Neskutečné, a chabý můj sluch se ocitl v pulsujícím chóru.

Pořídili jsme vzorkový materiál, doskákal jsem lagunami k břehu, řeku vyfotil a jeli jsme dál.

Jo, ještě něco – všude to vonělo mátou, jak v krajině Malé Mohelky v roklinách Podještědí.

Zastávka u řeky Narew, další změření slavíci, po topolech koule jmelí, žluvy a kukačky. Krávy spadly s rachotem z břehu do řeky, nedivil se nikdo jen já, zbylé na ně koukaly a očima snad házely lano.

Bučely spíš pobaveně, kolem zpívali slavíci. Už ne tak početní, jako v předchozí zastávce, ale taky z každého keře. Jen keřů bylo o něco míň.

Konečná! Jsme v cíli několikadenního odskočení.

Před námi v krajině svobodně zašmodrchaná řeka Biebrza, její nedohledná mokřadiště, oka hladin a v rezervaci losi, kvetoucí vachta (na obrázku), rozezpívaní rákosníci ostřicoví, dřevěná lávka a návštěvní řád.

A pravý nefalšovaný birder! Z Irska. Nevyhnala ho z mola na konci lávky ani bouřka, v pláštěnce se skly pořád na očích a už se těšil na ráno, jak zas vytáhne notýsek. Tady ho mám v záběru.

Odjeli jsme na základnu a parku se vzdálili. Slavíci tmaví už byli v párech, v rašelině lužních lesů kvetly kuklíky.

Sebral jsem si kámen do kapsy, červenou žulu, co se z ní brousí pomníky. Když se namočí, je pěkně pestrá.

A ještě jedna odbočka stranou, ještě jeden odchyt v zrádných rašeliništích a krom slavíků náhodně chycený modráček jakési subspecie. Krásně na břiše žilkovaný, více do středoevropana.

A olšové lesy téměř bez podrostu! Kde tady slavíci hnízdí?

Víc k severu prý je to běžné právě tak.

Přišel čas odjezdu.

Lidé kolem navazovali barevné stuhy ke křížkům s oplůtkami, na etapy chodili do kostela, aby se vešli. Byli k sobě slušní, slavnostně oblečení.

Málem v každé vesnici po celé dlouhé cestě byla čapí hnízda, většinou obsazená. Legrační ploty z vymalovaného betonu, čističky odpadních vod. Tady zřejmě cílené dotace „neprojedli“.

Bylo to pěkné pobytí, a jak už jsem psal, výživné.

Když si už dovedu představit slavičí potenciál nad překryvným pásem kamsi do Skandinávie a po německý západ, musím se ptát: „Proč neležíme víc na východ, aby přes nás alespoň odlétali?“

Když jsem kdysi četl o jejich průtahu poslední africkou zastávkou v Keni po půli listopadu a kroužkování panem G.Backhurstem, kroutil jsem nad tím rojením hlavou. Slavíci tmaví byli nejpočetnější. Posíleni i těmi z Polska. (A asi tak desíti našimi, ze srdce Evropy).

Z auta se dívám přes zábradlí k Prosně. Je pořád stejná, stejně krásná. A hostitel Pawel to na mne ví, těšil jsem se na řeku moc. Má obrovskou sílu, vysvětlím jakou.

Nejde mi o tu říční, polské řeky jsou líné a vrchovaté kvůli rovné krajině. Než by odtekly, radši se rozlijí, přestože třeba právě Prosnu jsem „popoběhnout“ v jednom úseku viděl. Sílu myslím jinou, biotopovou.

Drží unikátní nabídku oběma druhům slavíků! Vím, že až k ní přijdu zas sbírat odpovědi do projektového zadání i soukromé, bude mi dobře.

Neprší, květen se i severně od nás rozparádil, obecní slavíci už zvětšiny přilétli, tmaví se blíží. Oproti loňsku je obecných víc, to mi přišlo už doma.

Začínáme.

Slavíkům tady moc nevadíme, tuším, že mnohde jsou ti samí. Podle chování to už poznám. A protože jsem doma v přípravách (hlavně myšlenkových) nezahálel, daří se mi v terénu i na takové. Sbírka retrapů se tedy k radosti všech rozhojňuje.

Vlastní náplni projektu se tady vyhnu, nechám vše na nejpovolanějších a na finále na papíře, jen poznamenám, že jsem tak docela netušil, jak může být věda okouzlující a mladí badatelé zapálení.

Všude kolem je plno bělásků řeřichových a bíle kvetoucích rostlin pro jejich housenky.

Z meze nad řekou koncertují cvrčci. Mezi notami ale musí dát pozor, přilétli první ťuhýci a jsou vyhladovělí. Viděli jsme to.

Volání dudků jsem přivykl dávno, co mne zatahalo za uši teď – slavičí zpěv „mírně natvrdo“. Vím už z dalekohledu, kdo za ním stojí a pokusím se pěvce přiblížit ostatním doslova a do písmene na dosah. Takhle umí zpívat někteří tmaví slavíci se schopností „překopat“ repertoár věci ku prospěchu. Jsme totiž v hybridní zóně!

A pak už měříme a dokumentujeme tmavého slavíka, o němž víme z historie kroužku docela dost. Vrátil se mezi prvními a daleko delší cesta než obecných (až z jihu Afriky) je tím znoovu šťatsně u konce. Noci tmavých slavíků! Přišli jsme včas.

Přímo od soutoku řeky s jakýmsi potokem už zní zpěv učebnicový, „tmaváci“ začali z ostra. Na něho kód vypověděl, že byl co starší označen v roce „12“ a místo až na malý posun s proudem drží. To on se asi vrátí o ten kousek, jen prostě v euforii pod křídly nějak nedobrzdil. A nebo provokuje ty časnější obecné, samozřejmě, že to spíš. A zkouší, co letos si bude moci dovolit.

Jsou to nádherná místa a sešlým rybářům problematiku nad hliníkových kroužekm lámanou řečí objasňuji. Přišlo mi, že o slavících moc nevěděli. Auty, pokud to jde, přijíždějí až na chytací místo, kde někdy i táboří, včetně „opékačky“.

Přejeli jsme jinam, abych zažil první pořádné překvapení. Pták, který pod hrušní v zápoji keřů zpíval repertoár slavíka obecného a jen na provokaci „playbackem“ zvýraznil tlukot, byl přesídlený kříženec. Nám kroužkem známý. Připomněl se mi zážitek s prvním podobným doma od Kolomut, kdy jsem byl i s naší ornitologií v problematice naprostým „outsiderem“. Ale tam, tam to tenkrát začalo! Proto jsem dnes tady, s lidmi příjemně vzdělanými. Ano, měl jsem dost času v písku a později i v rašelině unikátních biotopů přemýšlet nad svoji cestou za králem pěvců. Nad cestou amatéra, někdy okopávanou hlupáky. A to jsem nyní ještě netušil, že v letošním výživném podhoubí učiním znovu pár pěkných objevů „mimo“. Pro sebe a svůj slavičí kabinet. Tak třeba k určování stáří slavíka tmavého čtením v peří retrapů. Tím blog zatěžovat nemíním, fotomateriál a poznámky si ale zazálohuji hned dvakrát, protože docela bez přehánění, jde o věci převratné.

Přišly i momenty podivení a dotaz, proč mi o tom nikdo neřekl. Nikomu to tehdy mimořádné nepřišlo, sám jsem u toho nebyl a teď při kontrolním odchytu jsem téměř sbíral oči po zemi. Jaký tohle je slavík tmavý?

Tu a tam po jednom bílém pírku u slavíka obecného a případy si pečlivě schraňuji, ale že najdu tak rozsáhlý melanismus u slavíka tmavého? Zas jsem nad chytacím pláckem v bobří stezce jím udržovanou vrbinou mluvil nahlas. Česky. Neskutečný slavík. Z literatury neznám. Přidejte si fotku ke všem těm černobílým kosům, které znáte z populárních záběrů. Mediálně vděčné téma!

Než se v několika vstupech ohlédnu za letošní výpravou k polským řekám, krátké hodnocení předem.

Podařilo se vše, nač jsme sáhli a přišly „bonusy“. Česko-polsko-americko-francouzská skupina dosáhla za vydatného přispění počasí cenných výsledků.

Psát chci hlavně o tom, co expedice dala mně, čím obohatila.

Chtěl jsem se přiblížit slavíku tmavému a to se povedlo. Nejen v oblasti druhového překryvu kolem Prosny a s nepatrným zastoupením slavíka obecného ještě výš kolem Warty, hlavně cestou ze sympatrické do alopatrické oblasti ST na východ země, s návštěvou hnízdišť v neuvěřitelné nivě řeky Bug, Narew a Biebrzy.

Slavík tmavý se mi osobně představil. Byl k tomu čas i možnosti. Zblízka jsem viděl několik unikátních jedinců, a co k určování bylo nejdůležitější, označených v předchozích letech. A říkám rovnou, že platí domnívané – znaky věku (poměřováno se SO) příliš neplatí. Tušil jsem z naší republiky ze vzácných setkání, že slavík tmavý „to má“ tak nějak jinak.

Zažili jsme tajemného modráčka, dudky z vrbových děr, kravál nehnízdícího půl sta jeřábů, vynášeného v termice nad podmáčené viklající se olšiny s písněmi tmavých slavíků snad při každém zastavení. Temná rašelinná oka, připomínající lógr v hrnku od kafe, obří losy bez paroží, mrtvé bobry na silnici, rozezpívané hnízdiště převzácného Acrocephalus paludicola, kterému se na jednom z posledních hnízdišť říká „wodniczka“. Kolem zářila podvečerem vachta trojlistá a mě ty dva klenoty na skoro kilometrové dřevěné lávce slušně rozklepaly. Vzpomínkou na domov i obavou. On totiž ten rákosník ostřicový zpíval dva dny brzy zjara kdysi v mokřadech u Koprníku. V těch, které jsme zachránili pro modráčka a nakonec tam pro nás i ta vachta rozkvetla!

Proč mne to rozklepalo? Protože to místo tady nikoho nezajímá ve vztahu k ochraně mnou donedávna propagovaných taxonů. Park narodowy na koci Polska, jako by se mi svými skvosty posmíval.

Už když jsme zakončovali dnešní setkání s ptačím zpěvem v Horních Stakorách, dovolil jsem si po cimrmanovsku odpovědět na pozitivně laděný dotaz: „Ano, není“. S významnou pauzou uprostřed, samozřejmě. A nadpis sloupku držím v lince podobné. Vzpomínáte – Ota Plk? Jak setrvával ve svých rolích nezdravě dlouho? Dávno to na sebe vím a autory jen o to víc obdivuji. Jak byli trefní.

Po výkonu, který na akci vynakládám, emocích v líčení symbiózy s krajinou, s dotazy a připomínkami, které za pochodu přikládáte co smolná polínka na oheň a tužíte tak vskutku jedinečnou náladu výpravy, jsem po skončení v transu. A role nepadá, neodchází. Snad nejbližší noc, ta mne vysvobodí, a když ne, zítra je neděle!

Děkuji přátelé znovu, bylo nás přes (prostřídaných) šedesát a tváře i neznámé. A taky zdaleka.

Kopec nad Starou Studénkou si udržel před námi sice pár tajemství, ale nejde pobrat všeho jedinou vycházkou. Vraťte se tam, třeba až zrudnou třešně a dlaskové se s znovu pustí do pecek. Běžte tam, až vzácné orchideje rozkvetou a znovu odhlédněte stranou v skvostnou galerii severovýchodu naší země a dohlédněte hor! K pramenům Jizery.

Vraťte se za slavíky, a kdo můžete, spíš večer. Ozve se znovu cvrčilka zelená i kukačka. Krajina ještě čeká, není naplněna ptačími cestovateli. Už ale spěchají – žluvy, ťuhýci, zpěvní rákosníci a dolů k bažantnici též cvrčilky říční, už jsou nedaleko!

Krásně jsme to natrefili – ano, zpěv slavíkův i hrdliččin divoký hlas, pro úvod máje, jak od klasika. A do kraje Podbezdězí coby kamenem dohodil! K tomu všemu čerstvě po večeru prvomájovém.

Děkuji počasí, splatilo nám loňskou statečnost. Děkuji, že přišlo tolik dětí.

Já to opíšu i pro ostatní, co jsem taky zažil.

Když šla soutěž o dvě sojčí pírka v závěru a první ruce nahoře hlásily odpověď správnou (Dědek a Baba se vrchy opravdu jmenují), přidělil jsem ceny. Holčička poznamenala, že tím druhým vítězem je bratr a že jim stačí jedno, že se rozdělí. Dal jsem obě, protože nevím, zda ostatní měli odpověď chystanou správně. Hezký moment. A jako by v samozřejmosti provázel naše scházení.

Dnes byla cesta náročná, zaskočit však nedovedla.

Připadám si za těch okolností jako nabíjecí baterie. Přípravy a obavy mne vytřískají proto, abych byl následně na plnou kapacitu dobit. Jen ta role, v té si „pochodím“.

Paní, která přijela slyšet slavíka z Prahy, než se za nimi rozjede ještě do Lednice, protože to chce v životě stihnout, mistry nejen slyšela a viděla při kroužkování, mohla se i přesvědčit u slavíka kontrolovaného, jak vypadá hliník, vyžíhaný sluncem Afriky.

A tady jsem slíbil věc první – napsat, kým slavík je.

Slavík N. MUSEUM PRAHA N 681547 je ptákem označeným v místě loni 26. dubna. Tedy slavíkem, který se vrátil domů.

Škoda, že se namísto druhého, tentokrát mladého, nechytil slavík „italský“, který byl loni v místě kontrolován ten samý den. Byli tedy s tímto sousedé. Neznamená to ovšem, že někde nemůže být, budu to zjišťovat, zpívá jich tam hned několik.

Co k tomu víc říct, když jsem se z pocitů vyznal už tam?

Jsou to mí známí a člověk žasne, co od předešlého setkání těch (aktuálních) 22 gramů ptačího života absolvovalo. 2 x 5000 kilometrů, pobyt mezi predátory Afriky, těžké moře a ještě těžší Saharu, pro setkání s roštím nad Studénkou. V Česku.

Víte, kolik vážil tehdy při kroužkování? 23,5 gramu. Že by teď „hlídal linii“? Spíš je rozdíl odrazem začínajícího koncertování, kdy jde o hodně, rád si tedy „utrhne od huby“, jen kdyby noc nějakou tu milou do míst shora shodila. Proto ten propad na váze. A ona nějaká noc shodí, jestli už neshodila. Jsme na hranici rozšíření ze směru Polabí, v místech, kde nabídka je dostatečná. Dál ke skalám už chybí.

Jediné, co by snad mohlo být lepší – kdyby propagačních materiálů bylo dost pro všechny. Je to smutné rozdělování. Stojí-li za mnoha tisky sponzor, prospělo by tisknout víc. Kdy jindy, koho jiného motivovat k zájmu o přírodu a ptactvo v ní, když ne tyto lidi, k poznávání vychystané.

Rozdali jsme peří i acháty, i pěkné magnetky od ČSO a viděl jsem, jak děti dárky těší. Přišly, užily, dověděly se a byly obdarovány ještě navíc. Tak to má být.

Reklamu si zasloužila společnost ornitologická i krajina s přírodní rezervací Mladoboleslavska.

Reklamu si zasloužili slavíci a všichni jejich poznaní i nepoznaní sousedé. Ti v peří, s květy na stopkách i po větvích, v křídlech barvoměnných šupinek.

Připomenutí si zasloužilo bádání nad živou přírodou – tou, kterou jsme doposud přímo či nepřímo nestačili zničit. Připomenutí si zasloužilo naše přátelství.

Poděkování Tomovi od sítí za skvělý odchyt a za asistenci Hanče, vám všem za podporu i za dárek paní Novotné, paní Fejfarové za všech patnáct výšlapů s námi a A. Kortanové za fotky pro web.

Na šestnáctém pokračování VPZ v okolí za rok na shledanou.

::: Tady slíbený odkaz na hnízdění orlů mořských

http://pontu.eenet.ee/player/juras-erglis.html.

A fotka otakárka. Abych byl bez dluhů. To je ten ze Studénky, už dost „olítanej“, ale pro foťák jsem tedy mazal.

Hranice rozšíření slavíků v oblasti se posouvá ještě o kousek na východ.

Konečně můžu říct, že Sobotka má svého slavíka. Víte, jak to myslím, aby se mi, jak se příležitostně s úsměvem stává, nezačali ozývat lidi toho jména.

Lokalita, která se mi řadu let pozdávala, ale nějak moc jsem ji neprověřoval (spíš nahodile, vždycky po sezóně, když jsem jel náhodou okolo, jsem lamentoval – krucyš, tady musí přece bejt, i když je to už tak nějak mimo), hostí slavíka. Mladého, což je trošku škoda, protože kdyby byl starý, bylo by pravděpodobné, že jde opravdu o hnízdiště.

Nyní běží průtah právě dvouletých, uvidíme. Dám si pozor. Zanesu bod do mapy a zatímco dosud jsem končil před Humprechtem, teď jsem ho o pár stovek metrů přeskočil (vlevo za lesnatým kopečkem je stružka s křovinami, tam je).

To mohu považovat letos zatím za nejvýznamnější počin. Posunutí hranice a tím i území výzkumu.

A ještě tady musím slovíčko – že je ten Humprecht krásný? Radnice taky, kdyby tam nebyly ty „hrnce“ nalevo…

Prošel jsem všechny kotáry nad Osekem a je tam opravdu prázdno, až na jeden lem u Střehomi, tam se ozval. Jde ovšem o výspu Dolnobousovska, tudíž kraj Středočeský. Škoda ovšem, že se ozval, pokazil mi představu o těch kopcích, ubíhajících k horám. Že už tam prostě nemají co pohledávat, tak že to badatelsky vidím.

Přidal jsem druhý obrázek (to není ten obsazený slavíkem).

Abyste viděli, že krajina se k horám opravdu fest zvedá. Kouř je z nedočkavě zapálených čarodějnických vater začínajícího večera, posledního před májem.

Dál na východ už slavíci nejsou.

Jiná situace je u Jičína (pahorkatinou dál na východ), tam je ovšem na vině – stejně jako zde v úvalu Klenice – jižní vliv Polabí. Dále k horám už slavíci opravdu schází.

Mám štěští na krajinu ve vztahu k objektu zájmu, k jeho rozšíření. Nesmírně zajímavý prostor. To už jsem tu ovšem psal.

A přidám ještě detail křídla soboteckého slavíka, abych demonstroval variabilitu šatu.

Loňský pták má sice příkladné rozhraní, ale nemá výrazné opotřebení ploch praporů nekrytých ručních letek pod vrcholem křídla. Jinými slovy – peří je netradičně zachovalejší, dokonce s mírně světlými lemy!

Fotka je sice pořízena před setměním, ale jasné to je. Posuzujme prosím ve vztahu k době příletů! Později se zajímavá pomocně-rozlišovací příležitost výrazně stírá.

…

Před odjezdem za slavíky do zahraničí dám určitě ještě vstup a pak se už budeme věnovat znovunavštívené hybridní zóně (s přihlédnutím k slavíku tmavému. I za těmi zkušenostmi, krom expedičního úkolu, odjíždím).

A zítra v sobotu (2.máje) přijďte na VPZ, třebaže bude zas asi chladno. Ať se po čase potkáme.

Teď by měli být slavičí zpěváci mnozí už doma. A až si (konečně) krajina uvědomí, že květen má být jinak, začne to kolem přetékat. A na to slavíci od předloňska čekají.

Ještě budou přibývat, mladí a mladé. Ještě pro ně místa jsou. To ale už ti rychlejší budou hnízdit. Květy spadnou pod keře, zpěvníky náležitě ohmatané, od mysu dorazí poslední žluvy a čas poposkočí. Co s tím?! Na co jsem se tak těšil? Bylo to už, nebo teprve bude?

Namazal jsem lepidlem listy kalendáře, zastavil bych to rád. A jestli to vyjde, máme to odměnou. Buďte připraveni!

Zažil jsem prvně, co mnozí už zají.

V domě po rodičích máme konečně na půdičce vlaštovky. Dřív to neměly dovoleno, teď bysme byli šťastni, kdyby s námi byly.

Loni se jim hnízdění nezdařilo, nechaly tam mláďata v hnízdě. Bylo asi chladno. To ony dělají. Musí.

Letos seděl sameček včera úplně u okénka na malé anténě a fakt čekal, až mu křídlo otevřeme. Už to má připravené a už se taky ubytovává. Je až dojemná ta důvěra v člověka a vlaštovkám zajistila oblibu. Je to tedy vzájemné. Pravdou je však i to – kdoví, jak dlouho je ještě budeme znát. Čím dál míň jich přilétá hnízdit.

Musel jsem to napsat, protože znám dost lidí, kteří by bez vlaštovek jen těžko žili a ti mají příběhů vždycky po ruce dost.

Využiji toho k napsání, že zcela jistě to nejsou jen slavíci, kteří přitahují pozornost. I vlaštovky mají své specialisty a zajímavostí kolem nich tak přibývá násobně. A samozřejmě – nejsou to jen slavíci s vlaštovkami. Druhů, kteří mají své badatele je naštěstí dost u nás i v zahraničí. A to je naděje, že než třeba zmizí, můžeme se o nich mnohé dovědět. Fascinující.

Je šestadvacátého. Byl jsem vyčistit studánku v lesíku u Skyšic a dokončit kroužkování tamních dvou párů. Nedokončil jsem, samec s kroužkem je vychytralý. Chytla se však jeho samička a kroužek má taky.

Jde o loňské prázdninové kroužkování pelichajících slavíků v místě. Kdy nelze poznat, kým rozpelichaný slavík je. Ona je z té akce. Takhle vypadala v roce 2014, vybral jsem ji z archívu.

Důkazy, kdy na lokalitě pelichají po hnízdění i samice se hodí, nemám jich tolik, kolik bych potřeboval. Vůbec ještě nevím, jak to funguje. Mnohde na lokalitě pak nepelichají.

Ještě k tomu kontrolnímu odchytu a hlavně datu okroužkování.

Je to úžasné, vidět znovu slavíka, kterého jsem fotil před odletem z domova. Musel tam přepelichat, pak odletět do zimoviště, tam to zvládnout a zamířit domů. Dorazit a znovu se přichystat na hnízdění. (Tady jsem ho znovu vyfotil). Vyhnízdit, pak začít pelichat před cestou a …

…zvládnout všechno znovu. Třeba. To je strašná síla!

Odjel jsem pak k Vlčímu Poli, protože tam slavíky neznám. Remízky jsou bez podrostu, jen takové „hřebeny“, jeden jsem za kilometry drátěných plotů nově zakládaných sadů našel a slavík tam byl. Chytl se a nakonec i samička. Oba jsou dvouletí, ještě tedy nikdy nehnízdili. On je ovšem na svůj věk poměrně dobrým zpěvákem se zajímavým motivem, který jsem nikde neslyšel. Že byl mladým, to mne překvapilo.

Takže tady už se stačil vytvořit pár docela bez zkušeností, bude to pro ně poprvé.

Místo je pěkné, pro jeden pár dostačující.

Sady teď kvetou, nebýt krajiny jenom pro stromky a včely, jinak zaplocené, bylo by to fotogenické.

Když vidím, jak mi tipy na místa vycházejí, znova si říkám – tisíc zpívajících samců bude v oblasti, kterou sleduji, docela jistě!

To je strašná síla, když duben finišuje. Slavičí blog by měl teď jen a jen tančit!

Kdo jste v slavičí oblasti, spěchejte do křoví! Teď se tam dějí věci, začíná přílet samiček. Začíná, psáno s nejdrobnějším „z“. Chytla se první, v lokalitě Končiny.

Měl jsem tam doprovod, lidi blízké přírodě – jak rád ještě říkám. A byly spokojeny. Ano, ony.

Chytil se začínající pár, sameček drobnější než samička, ale oba staří. Pohlavní dimorfismus u slavíků? Není. Tak jak na to?

Mám vyzkoušenu kombinaci fíglů a vychází to. Došly nám kroužky, tak jsme o dalšího zpěváka za studánkou už neusilovali prodlouženým pobytem.

Kosatce sibiřské ještě nerostou, ale právě tato návštěva si předsevzala, že jim pomůže. Proto mohly být mými hosty při chytání, jinak nikoho neberu. Není většího štěstí, než když rodiče vedou děti k lásce k přírodě. Já jsem na to byl sám a neměl to lehké. Někdy spíš těžké. Ale o to víc si toho „neziskového“ konání dneska u sebe vážím.

Před tím jsem byl v Slavičím háji na špehu, co se za noc změnilo. I změnilo. Přibyl další a v tý lajně jsou teď čtyři!

To je přímo neskutečné, protože se ukazuje, že lem na to má! Tahá zvečera pozvánku za pozvánkou, zvedá ji k noční obloze slavíky těhotné a v recepci málem nestíhá. Nebudou všichni hnízdit, ale je radostné v slavičím parku vidět herce v hlavní roli, jak si příležitosti užívá. Co tam nedělají! Pronásledují se nad cestou, přezpívávají, kroužky se lesknou a jiné dávno ne, jen ptačí protějšky tu ještě chybí. Zkoušel jsem to, nic. To je ale poslední den bez nich. Tu noc, která je za dveřmi, doslova problázní!

Vybrali jsme dobře. Kdyby slavíci neměli zájem, trochu bych se obával prohry. Takhle si jsem jist, že to vyjde. Udržíme je.

Je tam ptáků kolem, došly mi kroužky i na ně, tak jsem sítě musel zabalit.

Srnčí zvěř nám ničí rybízy, dělá z nich bonsaje, co naplat. Jsme rádi, že tam všechna ta společnost funguje. Bažanti, zajíci, ježek. V rákosí u potoka, tam to už zpívá. Člověk by neřek´, co takový proužek ubytuje. I strnada rákosního a z něho mám radost. Ubývá jich. Jen se nám ztratil strnad luční a to je škoda. Kolem to posekali a náš pruh mu asi nestačil. To mne mrzí hodně. Bylo s ním krásné jaro.

Šeřík, ten prostý, fialový, nevelkých květů, co jsme ho přisadili k cestě u lavičky, už bude mít květ. Keř jsem oplotil, jinak by ho srnec zmydlil první. Chceme to ale nechat pro všechna zvířata přístupné, máme v tom shodu. Jsme všichni tři stejní.

Modřinka už při kroužkování měla holé bříško, doufám, že to je ta z naší vývěsní tabule, nahoře jsme jim udělali kvartýr.

Zase tam dneska nefoukalo a myslím si, že jak se to tak sejde, pak si toho člověk víc váží a užívá. Pak najednou vzlétnou všichni medáci a makají až do setmění. Však už se taky plátečky válí mnohde po zemi a tmavnou.

Prochází se tam před námi život, podle svých scénářů, v obdivuhodné prostotě a spolehlivosti. A my se budeme dívat, na krajinu, jaká bývala dřív. Bez chemie, výchovných řezů, bez přepadání a znásilňování. Zkusíme po té cestě prchavé jedinečnosti poslat ty naše výměry chvilku společně.