Jedeme na východ

V oblasti křížení příbuzných slavíků jsme uspěli na jedničku, termín dodrželi a od Warty odjíždíme na východ.

Na cestě po ránu leží dva mrtví bobři, zastavujeme a jdu je odklidit za krajnici kvůli pietě.

Tachometr metal čísly, až přišla zastávka. Ohromná řeka Bug kousek před soutokem. Tady mi nevypadly jen oči, poklesla i čelist. Vrby, o kus dál vrby, stranou pro změnu vrby a v dáli pak už jen samé vrby. Nízké, seřezávané místy lidmi, jinde zapěstovávané bobry, ty přečnívající drcené povodněmi. Takové bochníkoviště v podrostu s meruzalkou. A všude slavíci! Jsme v alopatrii, jednodruhově tedy už jen slavíci tmaví.

Byli nejpočetnějšími – řečeno jinak – kamenem bych od jednoho k druhému dohodil. Hustotu si vypočítejte sami. Neskutečné, a chabý můj sluch se ocitl v pulsujícím chóru.

Pořídili jsme vzorkový materiál, doskákal jsem lagunami k břehu, řeku vyfotil a jeli jsme dál.

Jo, ještě něco – všude to vonělo mátou, jak v krajině Malé Mohelky v roklinách Podještědí.

Zastávka u řeky Narew, další změření slavíci, po topolech koule jmelí, žluvy a kukačky. Krávy spadly s rachotem z břehu do řeky, nedivil se nikdo jen já, zbylé na ně koukaly a očima snad házely lano.

Bučely spíš pobaveně, kolem zpívali slavíci. Už ne tak početní, jako v předchozí zastávce, ale taky z každého keře. Jen keřů bylo o něco míň.

Konečná! Jsme v cíli několikadenního odskočení.

Před námi v krajině svobodně zašmodrchaná řeka Biebrza, její nedohledná mokřadiště, oka hladin a v rezervaci losi, kvetoucí vachta (na obrázku), rozezpívaní rákosníci ostřicoví, dřevěná lávka a návštěvní řád.

A pravý nefalšovaný birder! Z Irska. Nevyhnala ho z mola na konci lávky ani bouřka, v pláštěnce se skly pořád na očích a už se těšil na ráno, jak zas vytáhne notýsek. Tady ho mám v záběru.

Odjeli jsme na základnu a parku se vzdálili. Slavíci tmaví už byli v párech, v rašelině lužních lesů kvetly kuklíky.

Sebral jsem si kámen do kapsy, červenou žulu, co se z ní brousí pomníky. Když se namočí, je pěkně pestrá.

A ještě jedna odbočka stranou, ještě jeden odchyt v zrádných rašeliništích a krom slavíků náhodně chycený modráček jakési subspecie. Krásně na břiše žilkovaný, více do středoevropana.

A olšové lesy téměř bez podrostu! Kde tady slavíci hnízdí?

Víc k severu prý je to běžné právě tak.

Přišel čas odjezdu.

Lidé kolem navazovali barevné stuhy ke křížkům s oplůtkami, na etapy chodili do kostela, aby se vešli. Byli k sobě slušní, slavnostně oblečení.

Málem v každé vesnici po celé dlouhé cestě byla čapí hnízda, většinou obsazená. Legrační ploty z vymalovaného betonu, čističky odpadních vod. Tady zřejmě cílené dotace „neprojedli“.

Bylo to pěkné pobytí, a jak už jsem psal, výživné.

Když si už dovedu představit slavičí potenciál nad překryvným pásem kamsi do Skandinávie a po německý západ, musím se ptát: „Proč neležíme víc na východ, aby přes nás alespoň odlétali?“

Když jsem kdysi četl o jejich průtahu poslední africkou zastávkou v Keni po půli listopadu a kroužkování panem G.Backhurstem, kroutil jsem nad tím rojením hlavou. Slavíci tmaví byli nejpočetnější. Posíleni i těmi z Polska. (A asi tak desíti našimi, ze srdce Evropy).