Než se v několika vstupech ohlédnu za letošní výpravou k polským řekám, krátké hodnocení předem.
Podařilo se vše, nač jsme sáhli a přišly „bonusy“. Česko-polsko-americko-francouzská skupina dosáhla za vydatného přispění počasí cenných výsledků.
Psát chci hlavně o tom, co expedice dala mně, čím obohatila.
Chtěl jsem se přiblížit slavíku tmavému a to se povedlo. Nejen v oblasti druhového překryvu kolem Prosny a s nepatrným zastoupením slavíka obecného ještě výš kolem Warty, hlavně cestou ze sympatrické do alopatrické oblasti ST na východ země, s návštěvou hnízdišť v neuvěřitelné nivě řeky Bug, Narew a Biebrzy.
Slavík tmavý se mi osobně představil. Byl k tomu čas i možnosti. Zblízka jsem viděl několik unikátních jedinců, a co k určování bylo nejdůležitější, označených v předchozích letech. A říkám rovnou, že platí domnívané – znaky věku (poměřováno se SO) příliš neplatí. Tušil jsem z naší republiky ze vzácných setkání, že slavík tmavý „to má“ tak nějak jinak.
Zažili jsme tajemného modráčka, dudky z vrbových děr, kravál nehnízdícího půl sta jeřábů, vynášeného v termice nad podmáčené viklající se olšiny s písněmi tmavých slavíků snad při každém zastavení. Temná rašelinná oka, připomínající lógr v hrnku od kafe, obří losy bez paroží, mrtvé bobry na silnici, rozezpívané hnízdiště převzácného Acrocephalus paludicola, kterému se na jednom z posledních hnízdišť říká „wodniczka“. Kolem zářila podvečerem vachta trojlistá a mě ty dva klenoty na skoro kilometrové dřevěné lávce slušně rozklepaly. Vzpomínkou na domov i obavou. On totiž ten rákosník ostřicový zpíval dva dny brzy zjara kdysi v mokřadech u Koprníku. V těch, které jsme zachránili pro modráčka a nakonec tam pro nás i ta vachta rozkvetla!
Proč mne to rozklepalo? Protože to místo tady nikoho nezajímá ve vztahu k ochraně mnou donedávna propagovaných taxonů. Park narodowy na koci Polska, jako by se mi svými skvosty posmíval.
