V kůži Oty Plka

3 komentáře u textu s názvem V kůži Oty Plka
Už když jsme zakončovali dnešní setkání s ptačím zpěvem v Horních Stakorách, dovolil jsem si po cimrmanovsku odpovědět na pozitivně laděný dotaz: „Ano, není“. S významnou pauzou uprostřed, samozřejmě. A nadpis sloupku držím v lince podobné. Vzpomínáte – Ota Plk? Jak setrvával ve svých rolích nezdravě dlouho? Dávno to na sebe vím a autory jen o to víc obdivuji. Jak byli trefní.
Po výkonu, který na akci vynakládám, emocích v líčení symbiózy s krajinou, s dotazy a připomínkami, které za pochodu přikládáte co smolná polínka na oheň a tužíte tak vskutku jedinečnou náladu výpravy, jsem po skončení v transu. A role nepadá, neodchází. Snad nejbližší noc, ta mne vysvobodí, a když ne, zítra je neděle!
Děkuji přátelé znovu, bylo nás přes (prostřídaných) šedesát a tváře i neznámé. A taky zdaleka.
Kopec nad Starou Studénkou si udržel před námi sice pár tajemství, ale nejde pobrat všeho jedinou vycházkou. Vraťte se tam, třeba až zrudnou třešně a dlaskové se s znovu pustí do pecek. Běžte tam, až vzácné orchideje rozkvetou a znovu odhlédněte stranou v skvostnou galerii severovýchodu naší země a dohlédněte hor! K pramenům Jizery.
Vraťte se za slavíky, a kdo můžete, spíš večer. Ozve se znovu cvrčilka zelená i kukačka. Krajina ještě čeká, není naplněna ptačími cestovateli. Už ale spěchají – žluvy, ťuhýci, zpěvní rákosníci a dolů k bažantnici též cvrčilky říční, už jsou nedaleko!
Krásně jsme to natrefili – ano, zpěv slavíkův i hrdliččin divoký hlas, pro úvod máje, jak od klasika. A do kraje Podbezdězí coby kamenem dohodil! K tomu všemu čerstvě po večeru prvomájovém.
Děkuji počasí, splatilo nám loňskou statečnost. Děkuji, že přišlo tolik dětí.
Já to opíšu i pro ostatní, co jsem taky zažil.
Když šla soutěž o dvě sojčí pírka v závěru a první ruce nahoře hlásily odpověď správnou (Dědek a Baba se vrchy opravdu jmenují), přidělil jsem ceny. Holčička poznamenala, že tím druhým vítězem je bratr a že jim stačí jedno, že se rozdělí. Dal jsem obě, protože nevím, zda ostatní měli odpověď chystanou správně. Hezký moment. A jako by v samozřejmosti provázel naše scházení.
Dnes byla cesta náročná, zaskočit však nedovedla.
Připadám si za těch okolností jako nabíjecí baterie. Přípravy a obavy mne vytřískají proto, abych byl následně na plnou kapacitu dobit. Jen ta role, v té si „pochodím“.
Paní, která přijela slyšet slavíka z Prahy, než se za nimi rozjede ještě do Lednice, protože to chce v životě stihnout, mistry nejen slyšela a viděla při kroužkování, mohla se i přesvědčit u slavíka kontrolovaného, jak vypadá hliník, vyžíhaný sluncem Afriky.
A tady jsem slíbil věc první – napsat, kým slavík je.
Slavík N. MUSEUM PRAHA N 681547 je ptákem označeným v místě loni 26. dubna. Tedy slavíkem, který se vrátil domů.
Škoda, že se namísto druhého, tentokrát mladého, nechytil slavík „italský“, který byl loni v místě kontrolován ten samý den. Byli tedy s tímto sousedé. Neznamená to ovšem, že někde nemůže být, budu to zjišťovat, zpívá jich tam hned několik.
Co k tomu víc říct, když jsem se z pocitů vyznal už tam?
Jsou to mí známí a člověk žasne, co od předešlého setkání těch (aktuálních) 22 gramů ptačího života absolvovalo. 2 x 5000 kilometrů, pobyt mezi predátory Afriky, těžké moře a ještě těžší Saharu, pro setkání s roštím nad Studénkou. V Česku.
Víte, kolik vážil tehdy při kroužkování? 23,5 gramu. Že by teď „hlídal linii“? Spíš je rozdíl odrazem začínajícího koncertování, kdy jde o hodně, rád si tedy „utrhne od huby“, jen kdyby noc nějakou tu milou do míst shora shodila. Proto ten propad na váze. A ona nějaká noc shodí, jestli už neshodila. Jsme na hranici rozšíření ze směru Polabí, v místech, kde nabídka je dostatečná. Dál ke skalám už chybí.
Jediné, co by snad mohlo být lepší – kdyby propagačních materiálů bylo dost pro všechny. Je to smutné rozdělování. Stojí-li za mnoha tisky sponzor, prospělo by tisknout víc. Kdy jindy, koho jiného motivovat k zájmu o přírodu a ptactvo v ní, když ne tyto lidi, k poznávání vychystané.
Rozdali jsme peří i acháty, i pěkné magnetky od ČSO a viděl jsem, jak děti dárky těší. Přišly, užily, dověděly se a byly obdarovány ještě navíc. Tak to má být.
Reklamu si zasloužila společnost ornitologická i krajina s přírodní rezervací Mladoboleslavska.
Reklamu si zasloužili slavíci a všichni jejich poznaní i nepoznaní sousedé. Ti v peří, s květy na stopkách i po větvích, v křídlech barvoměnných šupinek.
Připomenutí si zasloužilo bádání nad živou přírodou – tou, kterou jsme doposud přímo či nepřímo nestačili zničit. Připomenutí si zasloužilo naše přátelství.
Poděkování Tomovi od sítí za skvělý odchyt a za asistenci Hanče, vám všem za podporu i za dárek paní Novotné, paní Fejfarové za všech patnáct výšlapů s námi a A. Kortanové za fotky pro web.
Na šestnáctém pokračování VPZ v okolí za rok na shledanou.
::: Tady slíbený odkaz na hnízdění orlů mořských
A fotka otakárka. Abych byl bez dluhů. To je ten ze Studénky, už dost „olítanej“, ale pro foťák jsem tedy mazal.

3 odpovědi na “V kůži Oty Plka”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

css.php