Zažil jsem prvně, co mnozí už zají.
V domě po rodičích máme konečně na půdičce vlaštovky. Dřív to neměly dovoleno, teď bysme byli šťastni, kdyby s námi byly.
Loni se jim hnízdění nezdařilo, nechaly tam mláďata v hnízdě. Bylo asi chladno. To ony dělají. Musí.
Letos seděl sameček včera úplně u okénka na malé anténě a fakt čekal, až mu křídlo otevřeme. Už to má připravené a už se taky ubytovává. Je až dojemná ta důvěra v člověka a vlaštovkám zajistila oblibu. Je to tedy vzájemné. Pravdou je však i to – kdoví, jak dlouho je ještě budeme znát. Čím dál míň jich přilétá hnízdit.
Musel jsem to napsat, protože znám dost lidí, kteří by bez vlaštovek jen těžko žili a ti mají příběhů vždycky po ruce dost.
Využiji toho k napsání, že zcela jistě to nejsou jen slavíci, kteří přitahují pozornost. I vlaštovky mají své specialisty a zajímavostí kolem nich tak přibývá násobně. A samozřejmě – nejsou to jen slavíci s vlaštovkami. Druhů, kteří mají své badatele je naštěstí dost u nás i v zahraničí. A to je naděje, že než třeba zmizí, můžeme se o nich mnohé dovědět. Fascinující.
Dobrý večer.
Buďte zdráv.