Rubrika: Články

Velikou rychlostí končí český slavičí rok, 1. dekáda září už mnoho nenabízí.

Mám-li být upřímný, je mi líto už času a paliva v autě, člověk vymetá ty lokality, k některým musí daleko pěšky a všude obraz stejný. Tedy spíše zvuková kulisa. Prostě bez odezvy. Dokonce si myslím po letech, že i kdybych někde nějakého zjistil, na celkovém pohledu to mnoho nezmění.

Jsem rád, že už bych mohl klidně tuto etapu výzkumu uzavřít. Získal jsem přehled o příletech i odlétání a to jak u ptáků starých tak i mladých. Rozdíly tušíte správně. Víc témat bych mohl uzavřít, třeba pelichání. Taky už se v tom pohledu na problematiku asi příliš změnit nemůže, tam ale ještě vydržím. Je to velmi zábavné. Veliký nedostatek, až se to tu obávám vyslovit, mám v otázce hnízdění. To ale musí počkat, nyní „frčí“ slavík tmavý. Dostává se mi totiž příležitosti druh sledovat zblízka a s tím jsem ani nepočítal.

Modráčky jsem přibral tak nějak „na volno“, když bude čas, budu se jim věnovat, když nebude, zůstane základ z minulého století.

Pro letošek – hokynářsky řečeno – budeme zavírat.

Rozvěsím v kabinetu/badatelně sklopky, tyče sítí opřu do kouta. Počet slavíků v Česku pochytaných je letos slabší, ale úkoly jsem postupně plnil. A mám i ty kameje. Pár pěkných momentů vyšlo. To ovšem i se zahraničím.

Na zimu se chystám, až opravdu nebude o čem psát, že vyfiltruju desítku největších událostí z těch ukončených třiatřiceti let. Jak na to koukám, radši desítky dvě, anebo čtvrt sta pro jistotu. Aby se to dýl četlo.

Ještě tedy jednou půjdu k jezeru, co ten invalida s finišujícími rýdovacími pery, ale už si myslím, že opravdu můžu vyřknout závěrečné souvětí:

Nebudu s chytáním slavíků končit, pořád mne to naplňuje, navymýšlel jsem si tolik podřazených úkolů, na které neznám odpověď a vědět bych to chtěl.

Jde všechno teď mnohem rychleji, neřeším blbosti. A taky mi v tom pomáhají jiní, na to bych nechtěl zapomínat. Pokoušejí svá štěstí jinde a jindy, a nejde vůbec o to, že cílem jim jsou ptáci jiní nebo všichni. Beru si od nich, kolik nabídnou. Nikdo nikdy nedělal soustředěné odchyty za tahů tak, jako v poslední době pár těch nadšenců. Ani to možná netuší, ale některá (slavičí) data jsou přímo perfektní.

Kdysi jsem byl osloven, abych založil skupinu pro výzkum slavíků. Vidím-li mnohé skupiny jiné, kterak již déle „vaří z vody“, určitě bylo dobře se vyjádřit zdrženlivě. Spolupracovat můžeme bez „střechy“, „náhradní volno“ nám stejně nikdo žádné nedá k dovybrání. A těch pár kroužků za rok?

Závěrem prosím, aby to nevyznělo plošně, jsou nějaké týmy i specialisté jsou. A těm já rozumím. Vím, co je u volby drží, vím, co jim to dává. Jen bych se za nás za všechny přimlouval, aby když se rodí aktuální tiskoviny, aby koordinujícím stálo za námahu obrátit se na jednotlivé znalce. Když jsem totiž (třeba) několikrát naslouchal expertům z Pančavy a Úpské rašeliny, neví nikdo víc, než oni o tundrových modráčcích. Mají můj obdiv a jsou vzorem.

Ani to jinak být nemůže, staří jsou pryč!

Prošel jsem míst hodně, všechna zřízená suchem, slavíci nejsou. Na jednu stranu je to samozřejmě dobře, matematika je neúprosná, nevím, co by se starým muselo stát, aby ještě pelichali.

Všichni ti úspěšní i ti, co s problémy hnízdili třeba náhradně a i ti, co vůbec nehnízdili, všichni jsou pryč. Dovedu to už spočítat přesně. Ledaže by…

Ledaže by přišly problémy následné – třeba, že by se na cestu necítili, neztučněli a tak. Nebo že by pelichání „zakoplo“.

A takový případ jsem měl a na místo se těšil. Bude tam, nebo ne? Vychází mi monitorování přehrávkou, nebo ne? Tam to ověřím, slavík by tam měl být. Tehdy (11. července) neměl totiž ocasní pera. Dnes je třicátého, měl by tam ještě být.

Nakonec se mi ho zjistit povedlo. Je pořád v stejném místě pobřeží, jde o samečka, což je výhoda pro zvolenou verzi odchytu. Rybáři víc než na hladinu koukali za hladinu, byli zvědavi jako já. Taktiku jsem modeloval podle situace a výsledek se dostavil.

Ptáci, chycení během procesu opakovaně mají klíčový význam pro vhled do běhu pelichání. I tenhle odchyt má obrovskou cenu a v sezóně ho řadím vysoko.

Pak už se měřilo, posuzoval tuk a vážilo. Prohlížely letky a zapsalo se, čím se živil. A pak jsem ho v pobřeží pustil, jako prve toho jedenáctého.

Tady si ovšem netroufám tipovat, kdy odletí. Křídla má dorostlá, létá mu to pěkně, čekat týden kvůli takové lapálii třeba nebude. Šlo by to ověřit, pokud bude spolupracovat.

A ještě jednoho slavíka jsem průzkumem zjistil, ovšem ten je mimo diskusi. Je mladý letos někde narozený, tací se chovají jinak.

Na rohatských Horách bylo jako každé léto prasklin v zemi až hrůza. Špendlíky kvasily pod stromy i ty na větvích byly droboučké, jak pro ně kořeny v zemi nic nesehnaly. Je tam člověk blíž slunci a pěkně zas tavilo, i když byl skoro večer.

Odchyt to byl dokonalý – už jsem kroužkoval.

Byl bych pryč ve chvilce, ale šel jsem v polích dál k pásu keřů až nad Červenský rybník. Vycházkou za výhledy a taky křoví prověřit. Nic tam nebylo, jen skřivani se zvedli k jihu, ale přeci jen se ještě otočili, jako by se jim nechtělo. Ale odletěli. Daleko jsem se za nimi díval, až k Vlčímu Poli. Buď na Horách jen odpočívali v mezipřistání, nebo jsem měl štěstí na jejich poslední minuty doma. Volali na sebe, nato z hrud vzlétali další, možná třicet!

Sednul jsem si pod obrovskou polničku, vždycky k ní zajdu, má hrušky i letos, ale netroufl jsem si. Posledně ano a huba mi málem upadla.

Pěkně mi dneska bylo a výsledek v součtu nesu báječný a nečekaný. Dva poslední slavíci!

Ještě si vyjdu v září, už ale bez náčiní. Možná že v obleku. (Úsměv)

Zpětné hlášení (ZH) slavíka je vždy událostí. Pojďme se na zatím to poslední v registru podívat.

Podařilo se mladému kolegovi na Moravě. Jeho úspěch vyvrací propočty, kolik že je třeba kterých ptáků na výsledek ze zahraničí a upozorňuje, že jsou tu s námi také náhody. Ty občas vstoupí na scénu a překvapení je tady. Slavík obecný s kroužkem švýcarské centrály není toho druhu sice prvním, ale v čase přesnějších údajů k hlášením přidávaným, je pozoruhodný.

Pták byl totiž označen v datu, ukazujícím odlet našich(?) adultních slavíků obecných po přepelichání z hnízdišť. V alpském sedle byl chycen a okroužkován 21. srpna.

Dále nám hlášení ukazuje na místo zástihu, kterým je známá odchytová stanice na Col de Jaman. Kroužkovatelé si možná vzpomenou na pěkný referát jiného mladého ornitologa, který punkt navštívil. Ano, sítě v řadách nad sebou, množství ze severu Evropy odlétajících ptáků. A mezi nimi v roce 2009 starý slavík, zřejmě moravský. Kontrolován byl na Olomoucku (Horka nad Moravou) 1. máje 2014.

Ano, hned zaujme časový odstup obou odchytů, ale starší slavíci umí přežívat. Uvedený 1. květen je bohužel časný na stanovení ptačí příslušnosti místu, nápovědu tady ale máme po ruce. Nejméně sedm let starý slavík by měl být na začátku máje už doma! Takoví ptáci překypují zkušenostmi, cestovními jakbysmet.

Vzdálenost mezi místy (839 km) zde není důležitá, nejcennější z tohoto hlášení je datum průtahu okrajem Alp. Dokonce bych jej nazval pro náš stále velmi kusý přehled potřebným. Určitě by bylo dobré, aby Jakub požádal naší centrálu o doplnění informací k hlášení kolegy v horách, na mysli mám zejména čas kroužkování. Ten ukáže, zda šlo o noční odchyt či spíše ranní. A protože ve Švýcarsku kroužkování rozumí, nepochybuji, že mají přehled krom jiných i o tukových zásobách migrujícího slavíka. Ty by mohli připsat. My známe hodnoty z Jeseníků.

Že slavíci obecní na obou tazích využívají velkých alpských jezer je jisté, i tento k jednomu takovému mířil. Spojíme-li si oba body na mapě, jde o ukázku JZ směru odletu. Dřív bychom vyhrkli, že ke Gibraltaru, ale ono se čím dál víc ukazuje, že ptáci odrážejí z pobřeží přes hladinu kdekoli, nejlépe však v dosahu menších ostrovů. Ani ti nejzápadnější pro nás myslitelní (britští) nedrží směr k úžině za každou cenu. Pyreneje a hlavně vypořádání se s nimi, odletovým plánem může zamíchat (znovu se odvolám na první pokus s geolokátory v Anglii, kdy ten ze dvou lépe sledovaný, opustil pobřeží v regionu Almeria. Z jednoho z výběžků se už asi zpět nechtěl vracet.

Středozemní moře nebude pro dobře připravené migranty velkou překážkou, neuvažujeme-li nahodilé bouře. I pak se zřejmě může stát to, co ukázal projekt s kukačkami, že takový pták se nedaleko afrického břehu před bouří prostě otočí a vrátí do Evropy, aby v jiném pokusu přelet dokonal.

Málo stále víme o cestách tažných ptáků, tím méně slavíků. Proto každý podobný výsledek má cenu.

Děkuji za možnost se nad poměrně čerstvým výsledkem zamyslet.

Noc z pátku na sobotu byla špatná. Civěl jsem z boudy na čistou oblohu, koukal k městu, odkud tah přichází a pak zas k tomu, kam ptáci mizí. Když tedy letí. Teď neletělo nic.

Jsou ty hory ale krásné i za letní noci, i když takovouhle zrovna nepotřebujeme.

Vítr povíval od severu, nejhorší možný směr.

Po stráních zněly umělé ptačí zpěvy, nikdo je nevyslyšel. A přeci! Drobný rákosník proužkovaný bude za chvíli kroužkovaný. To však bylo do rána vše – a ráno podobná bída. Něco na těch teoriích znalců bude. Klidně šli spát a službu nechali mně. Já byl ale šťasten i bez tahu. Jsem rád v přírodě kdekoli kdykoli a tohle je léčba na všechno. Pravda, vracel se mi chvílemi náš Kněžmost, jak je to všechno poslední dobou zničený, jak se ten region propadá. Pak mě to ale pustilo. Nebudu se trápit tím, co měnit už nemohu.

V horách zatím uběhl den a naděje nové rozžehly světlo. Předpověď nic moc, uvidíme.

Zvečera ovšem jenom zas lelci, co přišli za můrami. Bylo to od nich koukavé představení, ale potud od ptactva vše.

Další den – a poslední noc. Předpověď trochu jiná, že by změna?

Stmívá se. Lelci jsou všichni i s tím okroužkovaným. Jejich lov připomíná třepot papírových podzimních draků. Všelijaké kotrmelce nevyvážených, pády těch bez větru. Do dveří boudy zafučelo z druhé strany. Konečně! Slyším horský vítr, jak se otáčí! A už to vidím i z okna stanice. Začíná foukat od Šumperka, proti tahu. Horská louka se konečně ohýbá na druhou stranu a sítě s ní. Konečně fouká „pod křídla“. Obloha je však pořád jasná. Měsíc se nad rozmačkanou smrčinou šklebí, však k půlnoci – k půlnoci se objevují ptáci. Podle letu a chování jde o lejsky černohlavé – jasně, ti jsou v tuto dobu stálicí. Letí zdaleka, to už víme. Jsou to však dneska jenom jednotlivci.

Vítr je prudký 6,2 m/s, sítě jak vyduté plachtoví. A ptáci přibývají. Poznávám ve světle pěnice slavíkové a už mám jednu pod síťkou. Přiletěl zahradní rehek, nádherně vybarvený. Dotknul se a zase zmizel. Lejsci se klasicky tahově ozývají. Těšil jsem se na ty hlasy. Několik ptáků je kolegy kroužkováno a měřeno, noví přibývají.

Do horské loučky usedl dva metry před světlo pták. Příletem docela jiným. Lze nakoukat způsoby letu alespoň ptačích skupin. Rozdíly jsou často veliké.

A už je v síťce! Slyším hlas, který dobře znám. Chyceným je totiž slavík modrák, mladá samička. Subspecii neurčíme, nelze. Může letět z Polska i z ruských dálav, a nebo taky ze Skandinávie. Klidně. Do tohoto trychtýře totiž míří mnozí.

Noc končila bílým třepotáním lejsků a pak se rozednělo. Ptáci se vpili do dálky, někteří ale v místě zastavili. Ty se pokusí „denní“ sítě pochytat a tým pracovníků je označí a zváží.

Přináším do dveří strakapouda malého a dovídám se, že je prvním „pro sedlo“. To znamená – během šestiletých odchytů se zatím neukázal. Až teď. Je dvouletým samečkem s dvoubarevnými řadami křídelních per. Proto je loňským.

Co hledá v té nadmořské výšce sedla netuším. Taky někam odlétá? Asi tedy pravděpodobně jo.

Vítr z noci oslabil, počasí prý slibuje několik k chytání příznivých dnů. Odjíždím se vzkazem, že bych jim je přál.

Kéž se mi v mysli horské chvíle udrží dlouho, kéž by tam některá chtěla i zůstat!

Řada věcí je v místě k vidění nových, třeba mladý králíček ohnivý. K parádě rodičů ho čeká pěkný kus cesty.

Když bylo teplo, místo ptáků táhli motýli. I noční. Bavili jsme se o můrách co umí rozpoznat signály blížících se netopýrů a hned to zlomí k zemi do trávy. I jsme to viděli. Letouni na ně opravdu neměli. To jsou přeci úžasné věci!

Početně táhli především velcí lišaji svlačcoví. Nejen smrtihlav má na hrudi kresbu. Tito působí „v tváři“ dost ospale, opak je ale pravdou! Pro velká křídla dovedou být opravdu rychlí a vytrvalí.

Není tomu tak jen v sedle Červenohorském skoro podzimních Jeseníků, slyšet to i jinde. Ale přeci jen ponejvíc tam, protože výzkum migrace ptáků táhnoucích tou horskou prolukou „dolů“ vedou lidé, ornitologii milující. Až by svádělo užít termín „chytači“, ovšem tým tiskne kroky dost neobyčejné s výsledky často pozoruhodnými. Mnozí jsou tvářemi v moravskočeské ornitologii výraznými, s košatou sbírkou zkušeností a unikátní zásobou příběhů z praxe. Vypravěči zdatní i méně výrazní, využívající však zhusta obratů slangových. To projev činí milým v napínavosti i humoru. Sarkasmus tu a tam použitý, jen tuží záživnost.

Kdo se ornitologií zabývá do té míry, že ví jaký „špek“ (abych začal konečně jejich jazykem) přinesl úvod letošního chytání pro kroužkování v místě, kdy byl chycen sedmihlásek malý Iduna caligata, nebo spíš sedmihlásek větší Iduna rama (čeká se na rozhodnutí nejvyšších míst), uzná, že téma je obraceno ze všech stran. A protože by si aktéři přáli senzaci větší – tedy „ramu„, mluví se o ni pořád.

V čase mé víkendové návštěvy se podařilo přidat kontrolní odchyt tmavému slavíku, v místě kroužkovaném před dvěma dny, což je úspěch též veliký. Na badatelský rozměr nemáme místo, jen doplním, že tmavému slavíku se říkalo slavík uherský, řečí zmíněných pánů „uherák„. Když jsem je v boudě poslouchal a vžil se do pocitů třeba k Pradědu po cestě stoupajících turistů, mohli by jejich fantazírování vidět nejspíš takhle:

Mají ty odchyty též rozměr osvěžovací a obohacující. Lidi se tam k sobě chovají přátelsky a témata mají vysokou úroveň. Do hlav naslouchajících tak vplouvají plnou parou.

Jindy mám chuť být sám s tou krajinou. Vyladit se na její nabídku, odpoutat od Polabí, učit se číst z hor. Z těch smrčin nad hranicí tisíce metrů, s příměsí jeřábu, kde jsou borůvkové keře až po krk vysoké, s plody teď dozrávajícími.

Ze zakroucených cestiček a chalup v paždí přikrčených. Pak sklonit foťák ke zvonku vousatému.

S večerem nezmeškat rošády lelků nad stráněmi. Vidět je, jak loví můry širokou „tlamou“ a konečně – chytat ty lelky. Lelkovat.

Tady si prohlídněte jak vypadá lovec soumraku. Není to jedinečné?

A když se setmí, začínáme druhou fázi odchytů. Ptáků, táhnoucích v noci. Slavíků, modráčků, bělořitů a bramborníčků, pěnic a rákosníků, budníčků a sedmihlásků. Lejsků, králíčků, červenek a nově i netopýrů. Zapisovat též pozoruhodné motýly a můry. Koukat po kytkách a přát si to nejsprávnější počasí. Mít zážitek z objevu drobného zajíce na jelení stezce, koštovat maliny. Přát místu vítr od jihozápadu, nejlépe s pokličkou mraků.

Přemýšlet o zemi, jak je pořád ještě krásná, jak se jí učíme naslouchat a z obrázků číst.

Chuť mám poděkovat dneska jí. Chválím tě krajino a vím, co říkám.

Baví mě přírodovědné zaměření. Kolikrát jsem někde říkal, že slavíci jsou báječné téma pro výzkum, to jsem ovšem nevěděl, že tématem jsou ještě daleko hutnějším.

Uchyluji se do badatelny, jak ji mám od Vánoc darem označenou (mírně v nadsázce), koukám po šanonech se starým „sběrem“ (dat) a moudřím. Je s podivem, jak člověk po určitém čase přistupuje k otázkám jinak – a musím to říct – zkušeněji. Najednou vidí co neviděl, co prve nemohl. Mám to místo televize.

Nedávno jsem “ se opřel“ znovu do výpočtu rychlosti pelichání slavíka obecného.

Mám tři zdokladované případy a matematika to je těžká. Z fotek odvozovat, přepočítávat, sahat po chytrých knížkách o pelichání pěvců, znovu se k tomu vracet, zavírat dveře při odchodu na kávu s pocitem, že jsem to konečně našel a při kafi mě docvakne, že to tak nemůže být. Dveře pak otevírám se smutkem, ale protože se znám, půjdu do toho za pár dní znovu a z jiné strany.

Zatím už pomýšlím na tip další, který se naznačil nedávno a už hledám indicie. V databázi i v těch šanonech. A taky v korespondenci. Kdybych neměl vyzkoušeno, že právě tak se vinou cestičky k opravdu zásadním objevům, tak bych u toho nedoutnal, já ale vím, že tím to začíná. Slavíci nám toho ještě moc neřekli, dost poukrývali – už to poznatek vedůležitý!

Dávejte pozor. Psal to někdy někdo někde nějak? (Nevím o tom).

Slavík tmavý: Odlétají adultní ptáci s neukončeným pelicháním letek (když potřebují?), nebo se nám jen tak nějak provokativně sešly „extrémy“?

Jeden, dva tři, čtyři! Ký důkaz bude další?

A co ti obecní, jak to, že k nim stopa chybí? Mají i tohle jinak? Přece bych si musel všimnout…

Údaje z hnízdišť, výsledky projektu s geolokátory, zástihy z snažení dvou tuzemských kolegů, vlastní vědomosti. Rychle totiž přehodnocuji (pod tíhou čerstvých nálezů) ten letošní odchyt slavíka tmavého u kněžmostské Býčiny, s neukončeným pelicháním.

Co datum zástihu? Nevešlo by se do časně odletových? A koukali jsme pořádně třeba v horách pod lampou na „loket“ tmavých slavíků, opouštějících po hnízdění západoseverovýchodní oblast svého areálu?

Snad možnost přijde už z pátku na sobotu. Chviličku nad ránem – v čase, kdy táhnoucí pěvci (někteří) hledají místo k zastavení. Jedni sotva k jakémusi doteku, jiní zlákaní zpěvem a pak i tací, co se hodlají zdržet. Ano, máme důkazy.

Otázku tedy vracím a zvýrazňuji – co to je za ptáky, kteří zůstanou déle, než nám přijde logické? (A nechme stranou jednoleté /převažující/, co tak často žasnou nad těžknoucími latami českomoravských bezinek a modré je pak z toho okouzlení všechno).

Platí stopa, nebo zas natáhnu ruku po hořké kávě?

A ještě závěrem dvě vteřiny z odchytů.

Protože se blíží, dám obrázky, které mi doprovázejí chvíle horských odchytů. Pro ty první, co už nebudou – barva hořců tolitovitých. Neexistuje nic krásnějšího barev těchhle hořců!

Pro ty druhé, co se dějí – růž spodních křídel migrujících lišajů svízelových. Měl jsem ho jako kluk ve sbírce, dostal jsem ho ale darem a pak jsem ho uviděl až v Červenohorském sedle při chytání ptáků.

Tudíž vzpomínka na:

Posíláte-li dotazy přes blog, uvádějte zpětnou adresu, jinak Vám nemohu odpovědět.

Z akcí pro veřejnost pořádám pouze jarní Vítání ptačího zpěvu, jinak nedovedu žádný jiný termín nabídnout. Jste-li někde poblíž našemu regionu, přijďte na jaře první sobotní dopoledne v máji mezi nás. Vše najdete tady. Pro rok 2016 bude nabídnuta ještě jedna možnost zjara a sice Noc slavíků. Proběhne na přání místních obyvatel v městské části Zahrádky v nově budovaném Slavičím háji, v Dolním Bousově na Mladoboleslavsku. I tato akce bude mít upoutávku mimo jiné tady na slavičím blogu. Začátek bude před setměním včetně odchytu pro kroužkování, konec zcela jistě před půlnocí.

Máte-li dokonce zájem přistoupit mezi ornitology s výhledem stát se kroužkovatelem, možné to samozřejmě je. Začněte členstvím v ČSO (vše mají na webu) a pak se můžete posunout dál. Neodradí-li Vás tato cesta, můžeme se před zkouškami setkat nad přípravou. Funguji co jeden ze školitelů v regionálním rozměru.

Chcete-li informací víc, buď uveďte zpětnou adresu nebo využijte možnosti diskuse pod texty.

Přeji hezký čas a držím palce Vašim případným krokům. V naší ornitologii funguje fůra zajímavých lidí, zapálených a většinou velmi slušných.

Z Kněžmostu Pavel Kverek

Je už po půlce druhého měsíce prázdnin. Jak se za tím výměrem zaprášilo!

Všimnul jsem si včera, že blog běží od roku deset. Je to možné? Napíšu teď text divočejší, trochu úlet. Pro předchozí zjištění i pro fakt, že další „rok“ končí. Většina slavíků je pryč a tak to bláznivé zvolání spíš už jen rezonuje v prázdných křovinách.

Chtěl bych však vědět co se děje, když od nás odlétají. Otázky se zmnožily, než by snad byly vyřešeny.

Napíšu, co bych chtěl dál vědět a proč s tím nemůžu seknout.

Odlétají přímo že naberou výšku a přistanou někde daleko, nebo (jako mladí) se někam odtoulají a pak když řeknou „dost“ – odrazí k Africe? To nevím, dřív bych se rozhodl pro první, ale mám zvláštní indicii z nedávné doby. Pěkně jsem jednoho kontrolním odchytem totiž nachytal (jinde).

Odlétají přepeření, nebo si dovolí to, co čerstvě (letos) vidíme u slavíků tmavých? Že to klidně zvednou předčasně. Nebo se tak rozhodli jen letos kvůli suchu? Tmaví mají jinou strategii, čeká je totiž cesta docela jiná. A to u těch obecných nejde o nějaký výlet! Pět tisíc je 5000. Ovšem ti tmaví, letící Afrikou dolů? S dvěma klíčovými zastávkami navíc – v Africkém rohu a konečně poslední pod Kilimandžárem? Odkud už i k jejich k cíli není daleko.

Zatím jsem žádného z těch mých „megarhynchů“, který by tady pobýval převlečený, nechytil.

Mít tak možnost vidět jim do rozhodování. Zjistit co všechno slavíci umí, když výsledkem je přečasto zvládnutý návrat. Jen mohu tušit v tom detektivním pátrání, co se kterému mohlo přihodit. S jistotou jedinou, že to dopadlo. Orvané peří, hojící se šrámy…

Vědět, jak to mají „s palivem na cestu“. Vždyť někteří se vykrmí o třetinu, jiní ale, jako jeden z včerejších co není vůbec sám, příliš nenabrali. Možná démonizujeme. Možná si v začátku vystačí s málem.

Podtrženo – sečteno:

Čekám a věřím, že alespoň tam, kde malá možnost je, zachytím stopu odlétání. Najdu nápovědu, jako jsem našel už tolikrát a postoupím o kousek dál. Proto musím do hor, kde jiní jejich jsou už na cestě. Pozorovat je, prohlížet, podezírat a přemýšlet nad tím.

Včerejší, který dnes odlétá.

S krásným očním kroužkem – jeho výraznost, další pozoruhodné téma. (To klíště vlevo dole jsem mu z víčka samozřejmě odstranil).

Takhle sametoví jsou slavičí rodiče jen před odletem a za odletu (a to mi barvy sebralo slunce, jinak má hřbet barvu jakési starofialové, co známe z veteránů bicyklových i automobilových. Víte, jakou myslím).

Za povšimnutí stojí i vykreslený vous.

I tenhle slavík je utřísněný od bezinek (konec rýdováku), v jiných letech úkaz vzácný. Ale trus krom „tinktury“ sestával přeci jen hlavně z chytinových černých krovek brouků.

Že by byl předodletově obtloustlý, jak znám od většiny, to tedy není. Ale zítra, zítra tam už stejně nebude. To víme oba.

Odjel jsem krátce jen na Koprník. A když jsem na dvou prověřovaných místech překvapivě dva potvrdil, rozhodl jsem se jim věnovat. Před bouřkou jednomu, po bouřce druhému.

Nejdřív okomentuju povětrnostní poměry, ať to máme z krku. Spadlo – přesně spočítáno – pár kapek.

A teď k těm slavíkům.

Oba byli k radosti staří, oba pelichali. A ověřoval jsem „ty bezinky“ ze včerejška a vyšlo to do puntíku. Mohou je shánět i pro jakýs takýs obsah vody. Jeden ze slavíků to má do odletu za deset dní, druhý poletí zítra. Určitě se zdržovat nebudou, lokality jsou strašně zdevastované. Pokusí se tomu uletět někam do vlhka. Po Evropě bych docela rád věděl kam.

Znovu jsem chodil prostředími, jedno je okrajem lesa s bochníky rozeschlých vrb plných mravenců a druhé dokonce dnem rybníka! Tam fakt ani v létě suchou botou nepochodíš, teď se od nich práší. Rákosí je z toho hodně na mrtvici.

Obě hnízdiště jsou prořídlá, hrůza. Hlavně kopřivy přišly o větší část listí, střemchy odspodu také, svízel se ztratil úplně. Dole to je prostě průhledné.

Ono tam celkově moc ptáků není. Jenom divocí holubi a věrný brhlík. Za třiatřicet roků to takhle nepamatuji.

V Jeseníkách se rozsvěcí světlo. Pro letošní odchyty. Za táhnoucími slavíky tam vyrazím příští pátek. Beru si s sebou úkoly. Od vedoucího si je nechám pak podepsat, jako že jsem na nich fakt dělal samostatně.

Lidi to tam baví hlavně když to lítá, ale já probloumám celou noc pod tou nizoučkou oblohou a bavím se úvahami. Samozřejmě, že to prostředí tomu pomáhá, jde o místo, kudy od půlky léta do začátku zimy protáhne strašně ptáků. To nemůžu ignorovat, hlásí se mi to hned jak vystoupím z auta. Kolik už hlášení kroužků ze zahraničí přišlo z těch odchytů. Jenomže velká část ptáků zabitých o sklo a taky lidmi úmyslně. Člověk se snaží u sítě co nejšetrněji, rovná jim peří před vypuštěním, přeje na cestu… ..a ono to skončí kolikrát takhle. Hnusně.

Je těsně před půlkou srpna a vražedné sucho trvá.

Nevídaný pohled na křoví, připomínající krepové růže na střelnici. Listí z keřů výrazně opadalo, šustí to pod nimi jak koncem října, vodotečí voda neteče, bylinným patrem, pokud nezmizelo, je vidět naskrz. Touhle tropickou šíleností je zaděláno na zajímavý pokus v samém konci pobytu slavíků.

Teď třeba vycházet, smažit se tam a sledovat co se děje.

Tak jsem se smažil.

Naplánoval jsem velký okruh, začal u kostela v Sýčině, odkud mi zpravodaj na jaře ohlásil slavíky. Nic už tam není a prostředí je takové, jak jsem psal. Stavil jsem se tedy i u nádraží v Nepřevázce, ani tam nic nebylo. Pak před nájezdem na „desítku“ v lesíku – tam taky nic a tak jsem přejel do Kosmonos. Propátral jsem to celé (i kolem koupaliště, tajně) – i tam byla nula.

Měl jsem toho tak akorát, ale přesto jsem se zastavil ještě u Horních Stakor. Tam slavík většinou počká takhle dlouho. No a on tam byl!

A podle stavu pelichání ještě nějaký čas bude. Mám jednoho takhle v procesu zpožděného z roku 2010, to bylo dokonce z 16. 8., tedy ještě o dva dny později.

Tenhle dnešní byl ale opravdu výzvou k zamyšlení poctivějšímu.

Na lokalitách to vypadá hladově z horka, kopu motyčkou – ta odskakuje a práší, nic zpod ní neutíká. A pak se chytí slavík. Jak ti staří během výdeje energie sbírají hmyz, tenhle byl o bezinkách. Vzácný úkaz pro adultního jedince.

Důkaz (pod kleštěmi).

Ani bezinek moc není, zvadly, ale tady přeci jen nějaké dozrály. Jsou drobné ale na chuť skvělé. Sladké.

Co když ten slavík musel improvizovat. Vzpomněl jsem si na útrapy suchem před lety zjara v Africkém rohu. Krám snědený. U stolů, s kterými ptáci počítali, prázdno. Já vím, v Africe sucho vypadá přeci jen jinak, to bez diskuse. Ale tenhle slavík s „bezmasým“ jídelníčkem, to je zajímavé.

Nikdy jsem jejich hnízdiště neviděl takhle průhledná, zbědovaná. Se spižírnou tak vymetenou.

Dna potoků praskají, bouřka se za Jizerou zase jen zašklebila a vyplázla na nás pod Babou jazyk, krajina je leklá.

Ale jako experiment – dobrý!

Půjdu zítra jednoho ještě přichytit, jestli někde najdu a budu porovnávat. Ono by stačilo jít na ta hnízdiště „kopnout“.