Ani to jinak být nemůže, staří jsou pryč!
Prošel jsem míst hodně, všechna zřízená suchem, slavíci nejsou. Na jednu stranu je to samozřejmě dobře, matematika je neúprosná, nevím, co by se starým muselo stát, aby ještě pelichali.
Všichni ti úspěšní i ti, co s problémy hnízdili třeba náhradně a i ti, co vůbec nehnízdili, všichni jsou pryč. Dovedu to už spočítat přesně. Ledaže by…
Ledaže by přišly problémy následné – třeba, že by se na cestu necítili, neztučněli a tak. Nebo že by pelichání „zakoplo“.
A takový případ jsem měl a na místo se těšil. Bude tam, nebo ne? Vychází mi monitorování přehrávkou, nebo ne? Tam to ověřím, slavík by tam měl být. Tehdy (11. července) neměl totiž ocasní pera. Dnes je třicátého, měl by tam ještě být.
Nakonec se mi ho zjistit povedlo. Je pořád v stejném místě pobřeží, jde o samečka, což je výhoda pro zvolenou verzi odchytu. Rybáři víc než na hladinu koukali za hladinu, byli zvědavi jako já. Taktiku jsem modeloval podle situace a výsledek se dostavil.
Ptáci, chycení během procesu opakovaně mají klíčový význam pro vhled do běhu pelichání. I tenhle odchyt má obrovskou cenu a v sezóně ho řadím vysoko.
Pak už se měřilo, posuzoval tuk a vážilo. Prohlížely letky a zapsalo se, čím se živil. A pak jsem ho v pobřeží pustil, jako prve toho jedenáctého.
Tady si ovšem netroufám tipovat, kdy odletí. Křídla má dorostlá, létá mu to pěkně, čekat týden kvůli takové lapálii třeba nebude. Šlo by to ověřit, pokud bude spolupracovat.
A ještě jednoho slavíka jsem průzkumem zjistil, ovšem ten je mimo diskusi. Je mladý letos někde narozený, tací se chovají jinak.
Na rohatských Horách bylo jako každé léto prasklin v zemi až hrůza. Špendlíky kvasily pod stromy i ty na větvích byly droboučké, jak pro ně kořeny v zemi nic nesehnaly. Je tam člověk blíž slunci a pěkně zas tavilo, i když byl skoro večer.
Odchyt to byl dokonalý – už jsem kroužkoval.
Byl bych pryč ve chvilce, ale šel jsem v polích dál k pásu keřů až nad Červenský rybník. Vycházkou za výhledy a taky křoví prověřit. Nic tam nebylo, jen skřivani se zvedli k jihu, ale přeci jen se ještě otočili, jako by se jim nechtělo. Ale odletěli. Daleko jsem se za nimi díval, až k Vlčímu Poli. Buď na Horách jen odpočívali v mezipřistání, nebo jsem měl štěstí na jejich poslední minuty doma. Volali na sebe, nato z hrud vzlétali další, možná třicet!
Sednul jsem si pod obrovskou polničku, vždycky k ní zajdu, má hrušky i letos, ale netroufl jsem si. Posledně ano a huba mi málem upadla.
Pěkně mi dneska bylo a výsledek v součtu nesu báječný a nečekaný. Dva poslední slavíci!
Ještě si vyjdu v září, už ale bez náčiní. Možná že v obleku. (Úsměv)
