Slyším horský vítr, jak se otáčí…

Žádné komentáře u textu s názvem Slyším horský vítr, jak se otáčí…
Neodejdeme ještě z nádherného sedla Jeseníků, je o čem psát.
Noc z pátku na sobotu byla špatná. Civěl jsem z boudy na čistou oblohu, koukal k městu, odkud tah přichází a pak zas k tomu, kam ptáci mizí. Když tedy letí. Teď neletělo nic.
Jsou ty hory ale krásné i za letní noci, i když takovouhle zrovna nepotřebujeme.
Vítr povíval od severu, nejhorší možný směr.
Po stráních zněly umělé ptačí zpěvy, nikdo je nevyslyšel. A přeci! Drobný rákosník proužkovaný bude za chvíli kroužkovaný. To však bylo do rána vše – a ráno podobná bída. Něco na těch teoriích znalců bude. Klidně šli spát a službu nechali mně. Já byl ale šťasten i bez tahu. Jsem rád v přírodě kdekoli kdykoli a tohle je léčba na všechno. Pravda, vracel se mi chvílemi náš Kněžmost, jak je to všechno poslední dobou zničený, jak se ten region propadá. Pak mě to ale pustilo. Nebudu se trápit tím, co měnit už nemohu.
V horách zatím uběhl den a naděje nové rozžehly světlo. Předpověď nic moc, uvidíme.
Zvečera ovšem jenom zas lelci, co přišli za můrami. Bylo to od nich koukavé představení, ale potud od ptactva vše.
Další den – a poslední noc. Předpověď trochu jiná, že by změna?
Stmívá se. Lelci jsou všichni i s tím okroužkovaným. Jejich lov připomíná třepot papírových podzimních draků. Všelijaké kotrmelce nevyvážených, pády těch bez větru. Do dveří boudy zafučelo z druhé strany. Konečně! Slyším horský vítr, jak se otáčí! A už to vidím i z okna stanice. Začíná foukat od Šumperka, proti tahu. Horská louka se konečně ohýbá na druhou stranu a sítě s ní. Konečně fouká „pod křídla“. Obloha je však pořád jasná. Měsíc se nad rozmačkanou smrčinou šklebí, však k půlnoci – k půlnoci se objevují ptáci. Podle letu a chování jde o lejsky černohlavé – jasně, ti jsou v tuto dobu stálicí. Letí zdaleka, to už víme. Jsou to však dneska jenom jednotlivci.
Vítr je prudký 6,2 m/s, sítě jak vyduté plachtoví. A ptáci přibývají. Poznávám ve světle pěnice slavíkové a už mám jednu pod síťkou. Přiletěl zahradní rehek, nádherně vybarvený. Dotknul se a zase zmizel. Lejsci se klasicky tahově ozývají. Těšil jsem se na ty hlasy. Několik ptáků je kolegy kroužkováno a měřeno, noví přibývají.
Do horské loučky usedl dva metry před světlo pták. Příletem docela jiným. Lze nakoukat způsoby letu alespoň ptačích skupin. Rozdíly jsou často veliké.
A už je v síťce! Slyším hlas, který dobře znám. Chyceným je totiž slavík modrák, mladá samička. Subspecii neurčíme, nelze. Může letět z Polska i z ruských dálav, a nebo taky ze Skandinávie. Klidně. Do tohoto trychtýře totiž míří mnozí.
Noc končila bílým třepotáním lejsků a pak se rozednělo. Ptáci se vpili do dálky, někteří ale v místě zastavili. Ty se pokusí „denní“ sítě pochytat a tým pracovníků je označí a zváží.
Přináším do dveří strakapouda malého a dovídám se, že je prvním „pro sedlo“. To znamená – během šestiletých odchytů se zatím neukázal. Až teď. Je dvouletým samečkem s dvoubarevnými řadami křídelních per. Proto je loňským.
Co hledá v té nadmořské výšce sedla netuším. Taky někam odlétá? Asi tedy pravděpodobně jo.
Vítr z noci oslabil, počasí prý slibuje několik k chytání příznivých dnů. Odjíždím se vzkazem, že bych jim je přál.
Kéž se mi v mysli horské chvíle udrží dlouho, kéž by tam některá chtěla i zůstat!
Řada věcí je v místě k vidění nových, třeba mladý králíček ohnivý. K parádě rodičů ho čeká pěkný kus cesty.
Když bylo teplo, místo ptáků táhli motýli. I noční. Bavili jsme se o můrách co umí rozpoznat signály blížících se netopýrů a hned to zlomí k zemi do trávy. I jsme to viděli. Letouni na ně opravdu neměli. To jsou přeci úžasné věci!
Početně táhli především velcí lišaji svlačcoví. Nejen smrtihlav má na hrudi kresbu. Tito působí „v tváři“ dost ospale, opak je ale pravdou! Pro velká křídla dovedou být opravdu rychlí a vytrvalí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.