Rubrika: Články

Mívají často jepičí život, přitom jsou kouzelná. A ještě jeden význam v krajině Mladoboleslavska – drží naději.

Co tam je života! Zvířata, která ve volné krajině už nenachází možnost k reprodukci, tady si žijí po svém.

Nevymetám ty kouty plošně, tipuji takové, kde může být slavík, a ty pak s úlevou připisuji na seznam. A pak je chodím načítat. Chodím se s nimi seznamovat a těšit se napřesrok.

Dyť se podívejte na tenhle plácek a to z něj vlastně skoro nic nevidíte!

Za náspem je fragment olšiny v meandrech stružky, ty stromy jsou mohutné.

Nedá se tam odnikud pořádně dojít, což je nadějné, „boj o polínko“ sem jen tak hned třeba nedolehne. Na druhé straně náspu se podtékající potok pojí s nějakou stokou z bývalého cukrovaru. Vybetonovaná stavidla už bez šoupat, vysoké plotové stěny, to všechno zakládá na označení: „Kout sám pro sebe“.

V olšině klepe do dřeva stráček, proč mne tu tahleta vzácnost nepřekvapuje. Hvízdá na něj brhlík. Dole jsou zajíci, srny – musí si ale dávat pozor, vlaky k Turnovu lítají kolem sakra divoce. I já si musím dát pozor, přicházím-li náspem.

Tahle stanoviště jsou zvláštní kategorií slavičích hnízdišť. Pro náladu. Jako by nad každým takovým svítilo světlo, jak tomu je u pobřežních majáků. Ano, tady vám vybylo místo, utiskovaní obyvatelé kulturní krajiny! Pojďte, jste očekáváni. Držte základní opatrnost a žijte tu podle svého. Zatím.

Mám to tak do roka jen několikrát, nejsem na to specialista.

Nedávno si mne pozvali do jedné DPSky, teď přijdou v městě na Klenici děti z přírodovědného kroužku v možném doprovodu dospělých.

V Dolním Bousově se mi vůbec dobře funguje. Starosta je vstřícný, osvícený, činorodý, inteligentní, spolehlivý. Doufám, že to tady nebude číst, není to informace pro něj, natolik mne snad zná. Jsou to však ingredience pro spolupráci vítané až potřebné.

Mladým zájemcům o přírodu připravím šou, že u toho klíčícího zájmu zůstanou do důchodu. Přes dvě sta obrázků a jak to jen časově půjde, s příběhem.

Je k neuvěření, co mi toho moje krajina nastrkala do kapsy. Za těch pár (desítek) roků! Jsou tam ale i momenty hrůzné, koření prezentace. Zvířecí tragédie. Aby si děti uvědomily, že i to je život a zbytečným, aby se snažily předcházet. Sám jsem dělal chyby – vím, o čem píšu.

Příprava na takovou besedu mi zabere 4 (noční) hodiny. Je to tak. Nemám žádné „prodejné pásmo“, s kterým bych „jezdil“. Chci, aby příchozí poznali domovinu, kterou míří co chvíli do školy. Kde odpoledne „blbnou“, která jim dotváří život i den. Tušíte, nejde to dělat pro deváťáky (těm několika vyprofilovaným se omlouvám). Optimální se jeví nižší stupeň školy, i ta pátá bývá občas „na hraně“. Proto by se mělo začínat u dětí malých a abych nementoroval, ono se to ví a často dělá.

Když jsem si hledal obrázky, ťukla mne do čela vzpomínka, zajímavý moment.

Opsat by se to dalo vznesením otázky: „Kdy tě Pavle ´výzkum´ tak nějak, ksakru, přitáhnul?“

Po třech letech, když jsem se rozhodl, podívat se po slavících dál do kraje, nejen po Bousově (uběhlo třicet let dalších) To byly ještě plácky! Třeba u mlýna na Bechovi. Tam jsem našel hnízdo hned.

Nestačil jsem se divit, kolik lokalit po okolí je a to jsem jezdil na kole! Se sklopkami, dřevěným pravítkem na změření křídla a futrálem s kroužky. Kde slavíci z těch časů jsou! Jednou – jak mám při chytání fůru času a protože jsem ve znamení Ryb – mi přišlo, co kdyby se mi takový s kroužkem těch dávných sérií chytil. Co bych asi dělal? Mluvil bych s ním nahlas, to je jasné. To ale všechno ví už jen krajina – příběhy svých dětí a nechává si je pro sebe v tom svém rodinném albu. Tak já aspoň žiju ty současné, k nim, když chci, dosáhnu. Kontrolní odchyty (slavičí) po letech, proměny míst, vztah lidí ke krajině…

Teď máme s městem plán. Slavičí háj by měl být pouze segmentem jakési cesty domovinou. Tak pro to jsem ochoten přispět výrazně.

Mohlo by se zdát, že utíkám od Kněžmostky ke Klenici, zbaběle. Že místní krajině, když se teď trápí, nepomůžu a uhýbám pohledem jinam jako ostatní. Není to tak. Utrácím čas v jednáních (Kněžmost, Hradiště), argumentuji. Zda bude platno, uvidí se.

Fotka z dávného VPZ.

Nevelká populace tundrových modráčků v Krkonoších je opravdovým skvostem pro turisty, kteří si ve správnou roční dobu dají pozor kolem vrcholových rašelinišť a je také zajímavým tématem k přemýšlení.

Jak to, že se tam ptáci na dvou lokalitách stále drží a odkdy tam vůbec jsou? Jak mohou v tak šílených podmínkách české tundry vyvádět mladé a kam odlétají. Jak v kosodřevině fungují během pelichání a kdy přesně odlétají?

Řadu let tam působí dvojice specialistů, první z nich tam přišel za modráčky ještě daleko dřív před kolegou. Propadl jim i drsné krajině Krkonoš. Byl jsem tam na pozvání několikrát, abych si ujasnil, že není slavík jako slavík a dokonce, že není modrák jako modrák!

Tundrové subspecii se věnuje na poměrně dost velkém prostoru kniha od Dietera Franze Das Blaukehlchen z roku 1998, která vyšla v Německu. Dokonce jsou citována některá zpětná hlášení kroužkovanců a zejména skandinávská stojí za to.

Švédský pták byl před půlkou listopadu (1966) ještě téhož roku (tedy v přímém tahu) ohlášen z Kyrgyzstánu, finský z konce II. dekády dubna (1958) po třech letech z Turkmenistanu a jiný finský z konce dubna (1960) z Kazachstánu. Odlétali na východ.

Známe-li nyní z přístrojů zimoviště, v jejich světle se jeví první výsledek z listopadu jako cíle nedaleký, ostatní dva dubnové – spíše již odletové, z cesty.

Podobným směrem od nás odlétá třeba lejsek malý či hýl rudý. A taky kachna divoká, která ukončila život po květnovém výstřelu v Sovětském svazu kousek nad Kaspickým mořem u Saratova. Narodila se na Červenském rybníku pár let před tím, stejnou dobu hlášení hledalo cestu do ČSSR a šlo tehdy o kačera.

Tak ještě nabídnu fotku modráčka, jak tam v tom „optimálním čase“ zpívá samičce v kleči kdesi na hnízdě.

Je 13. října a zítra mají začít deště.

Síť jsem sbalil před nocí, ale ještě chvilku před tím se mi chytla mladá parukářka. Věděl jsem, že lítá na jedličku za plotem, dnes se nechala okroužkovat. A vy ji můžete vidět jako přídavek k ostatním těm opeřeným „zahradníkům“.

A jestli jsme tu posledně sledovali ledňáčky, pojďme ještě za parukářkou, abyste docenili, co je to za milou návštěvu.

Sousedka uhelníčka. Má ráda jehličnaté lesy a hnízdí ve všemožných dírách a dutinách.

Když jsem byl malý, v ruce s knížkou od pana Jirsíka Ptáci, chtěl jsem parukářku uvidět. Nepovedlo se, protože jsem nevěděl, že stačí počkat do podzimu někde v zahradě či v parku u jehličnanů se šiškami a ona přiletí. Že je dobře naučit se její cvrlikavý hlas, co se s ničím nesplete. Pak máte vyhráno.

Když jsem chytával skorce na Zábrdce a stoupal proti vodě vysoko až k Vystrkovu, sýkorky parukářky – tam byl jejich domov. Brzy zjara to tam začínalo žít. Ještě byly závěje, ale les o jaru dobře věděl. Podmáčenými olšinami táhly sluky do Polska, střízlíci to měli podobně, domů se kvapem vraceli králíčkové. Datlové už volali k zásnubám, po Zábrdce spěchaly červenky.

Ty parukářky se věšely na konečky větviček a prozpěvovaly. Ježily černobílé chocholky, chystaly hnízdění.

Po lesích už pěli brávníci a divoké lesní pěnkavy. Vodou stoupali do kopců nádherní horští konipasi. Náramné! Ale musím být opatrný, jakmile pochválím jedno, měl bych ocenit druhé, třetí a všechna místa následná.

Když člověk vstoupí do přírody a umí předvídat, nemůže mu být zle. Jako mě tam nikdy nebylo.

Kdo by chtěl, může být tady na blogu teď se mnou hledačem tajemného.

Pojďte se podívat čerstvě po výsledku kroužkování ledňáčka z naší zahrady. Proto ten název příspěvku s dvojkou. Jedničku si připomeňte a můžeme jít. Poznáte, jak je to zajímavé.

Přes kroužkovací stanici jsem se spojil s kroužkovatelem, který ledňáčka označil. Zajímavé a cenné to je pro vědu, a my si z toho taky nabereme.

Mladý ledňáček byl okroužkován spolu se sourozenci v pískovně „Baraba“ stranou Mělníka, jen kousek pod soutokem Labe s Vltavou. Není už tohle impozantní? U veliké řeky! Bylo to o prázdninách 8. července 2015. Pak se mladí rozlétli od rodičů a dva byli kroužkovatelem zastiženi před koncem prázdnin 23. srpna 6,5 kilometru SZ po proudu Labe již samostatní.

Půjčte si od Karla Nového Rybaříky na Modré zátoce a mnohé ze života rybaříků pochopíte.

Tak tedy, dva mladí byli už v pohybu od rodiště a za pochodu se učili rybařit. Ostatně na Labi prý už jsou ryby zase konzumní.

Utekl další čas a do monitorování pohybu ledňáččích sourozenců vstoupil Kněžmost se zahradou u kovárny a lesklou dírou do země. Bylo to 9. října. Tady jsme třetího z více sourozenců potvrdili na lovu v jezírku, zřejmě už na cestě k jihu.

Ano, mladí na zimu většinou odlétají. Staří se pokouší revíry udržet do jara.

Ornitologicky jde o cenný výsledek, mělnický kroužkovatel měl z další zprávy o jeho ledňáčcích radost, my přímo záříme! Jenom tak znát, co se dělo předtím v tom čase a taky věřit, že nikde nenatrefí skleněnou stěnu, co před tím neuviděl. Že ho neporazí auto, létají totiž nízko a že uletí krahujcům. Že se pak šťastně vrátí do proudů u Mělníka – tam kde se stýká… Znáte tu jejich oslavnou písničku.

Je to od nás pěkných pár kilometrů vzdušnou čarou, ale vyměřit to tady na mapě by bylo k rybaříkovi nepoctivé.

Ledňáček k nám neletěl přímo, viděl bych to takhle: (nejméně) dvě z mláďat zamířila v půlce prázdnin po proudu a jiná (alespoň jeden?) proti. U soutoku Vltavy se mladí cestovatelé (z druhé skupinky) podrželi Labe, stoupali až k dalšímu z velkých přítoků a tam alespoň ten „náš“ neodolal. Kdo by taky jo!

Jizerou se vydal nahoru, minul Klenici a uviděl Kněžmostku. Potom mu cestu zastoupil mlýn a odklonil ho do zahrady k nám.

Kdo ví ovšem, jak to bylo doopravdy.

A, abych k tomu nějak nakotvil slavíky, když jsme na jejich blogu, Mělnicko je učiněným rájem ptačích virtuosů! To tedy je. Na tomhle soutoku (nedaleko) jsem se o tom se síťkami kdysi přesvědčil.

První střízlíci přilétají. Přivedl je čerstvý mráz.

Vzpomínám, jak jsem je chodil chytat. Kolem Kněžmostky jich bývalo. Jak začalo padat listí ze stromů, byl čas na ně jít. Ozývali se z kdejaké hromady větví.

Zase je tady ten čas, jenom ten čas už nemám. A tak doma na zahradě, už bych síť málem sbalil, ale hned ráno se jeden chytil. Tak mi udělal radost, že ty „kalendáře“, co máme zapamatovaný, platí.

Jsou to krásní ptáci, jen člověk musí dát pozor, aby mu z ruky neutekli.

Teď je za létem všude potravy (vývojová stádia hmyzu) poschovávané dost a střízlíci mají žně. Ti, kteří se rozhodnou zůstat na zimu, budou mít chvilky perné. I když – jestli přijde taková podobná co dřív, tak si stihnou o poledni klidně i zazpívat.

Vítání jara . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

V dubovém lese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Ano, ne. Nemám v tom zatím jasno. O tukových zásobách pod kůží opeřenců.

Tabulky znám a úkaz sleduju. Musí nám ale přitom zatápět celá řada ovlivňujících faktorů, která přispívá k vytváření tukových zásob. Vytváření či odeznívání a chcete-li ještě jinak – vstřebávání. Tak to je fenomén, že bych chtěl docela poznat, kdo to ovládá. Tabulky se jakžtakž perou s tvorbou tuku (když ptáci tloustnou), na jeho úbytek (např. slavíci po příletu, mají-li vůbec nějaký) nepamatují.

Natáhl jsem dneska v zahradě na králíčky, je jejich čas. Nebyli ale, chytil jsem jen tři.

Těšil jsem se, jak jim rozfouknu peří a jak se něčemu přiučím. Bylo to zajímavé a škoda se nezajímat. Dvě mladé samičky (tohoroční F1K) neměly tuk téměř žádný, ale hrudní svalovinu vypnutou jako balónek. Tuku měly za jedna. Co jsou zač? Z jaké dálky letí? No a pak jsem měl radost, protože starších ptáků se mezi králíčky moc nevidí a já chytil tohoto krasavce (M+1K, bohužel nedoostřil).

Tak a ten byl ztučnělý pořádně. Dal jsem mu šestku, ovšem bez vystupování nad povrch těla. To trošku hapruje. Ale vykrmený králíček byl! S hrudí též pěkně vypnutou.

Co s těmi poznatky?

Jak to, že ten starý se tak vychystal, když navíc oproti mladým musel vynaložit spoustu energie na přepelichání? Že by letěl zdaleka a tamti znedaleka? To bude hloupost.

Jak to tedy funguje, když třeba víme, že nejvyšší stupeň obou známých tabulek tady nezapíšeme. Prostě, aby byl slavík před odletem v tuku jak ta známá játrovka z alobalu. Ani věhlasný hybridní slavík XXL od Března tehdy neměl tuk všude po těle a po pravdě: nedovedu si ho představit už ani s gramem navíc! Můžou tak vypadat, nebo snad tabulka kecá?

Už vás některé slyším – před větší překážkou, třeba u moře nebo před pouští, tam přeci jo. Opravdu? A co ti skandinávští, ti přeci už jsou taky u nás pěkně rozpumpovaní. Co tedy s tím?

U slavíků v tom je docela pěkný chaos, když už jsem vyplivnul výjimky a začalo mi to docela vycházet, přišly případy neuchopitelné. Na jaře jako před podzimem!

Jednou to ale pochopím.

Jezírko jsem nakonec vyfotil nejlíp ze země. Je fakt mrňavý.

Má mělčinu, kterou příští rok odtěžíme kvůli domácí archeologii. Podíváme se podél těch základů pradávné stavby na jejich úroveň „0“. Tam, kde se tenkrát začalo stavět. O té historii pod vodou se dočtete v knížce Český ráj očima archeologie.

Lipka je docela kmet, kolik jí může být ale nevím. Když jsme začínali se stavbou, přivezl jsem ji z lesa. Z černé smrčiny, kde by zašla. Nemá terminál, je deštníkovitá. Tenkrát to nevypadalo, že se ujme. V místě nahradí vrbu, co se zřítila zjara.

V zahradě bylo ráno hodně uhelníčků. Prohledávali kamenné sloupky a nacházeli zámotky pavouků. Skvělý zážitek, vidět tyhle sýkorky jehličnatých lesů šplhat po kamenech. Byla tu fůra budníčků, ale všechno, než jsme se vykopali, bylo pryč. Odlétlo. Jen brhlík se teď večer přichytil. Už nešel ani vyfotit, tak jen takovou hrubou podobiznu. Koukal, jestli pod lískou ještě něco nenechal. Nenechal. Je to dobrák od mlejna, však tam hned taky odvesloval.

Síť vytáhnu i zítra po ránu, už jsou kolem střízlíci. Zatímco pro mne úkol skončil začátkem září, jsou jiní, kteří se klepou právě na tyhle „dušičkový ptáky“. Sami jim tu přezdívku vymysleli. Ožije teď jejich výzkum.

Se střízlíkem není legrace, často vám z ruky uteče. Snadno. Už se mi to taky stalo, přesto, že jsem byl varován.

Čížků v zahradě přibývá, dokud jim bude túje stačit. Přilétli ze severu.

Je s podivem, jak každý rok tahové scénáře platí. Jak se ptáci podle nich pohybují.

Je ten Rok ornitologa ale úchvatná věc! Pořád se něco děje. Teprve, když tomu člověk porozumí, může to radostně žít. Čeká, kdy už. A ptáci přilétají… Jako ten rybařík. Jak to ti ptáci najdou? Musí se navíc do zahrady „spustit“, nemůže přiletět zpříma, jak to dělají obvykle. V cestě mu stojí ploty, vrata, domy a stromy. Co dělají nad zástavbou? Čekal bych, že cestují podle potoka.

Lítá sem konipas horský, to je stejný případ. Doufám, že ho zítra přelstím. Je to jako u těch slavíků. Teprve, když se člověk zaměří na objekt, nestačí se divit, kolik poznání z toho nakonec vysype. Tajemné jezírko.

Zakončím motýlím keřem.

Byl jsem mu ostříhat odešlé květy a zažil změnu. Ještě včera bylo prostřeno, ale dneska, jak motýli nemohli, bude se končit. Ještě sice po vršku voní, ale květy jsou dole rozmáčené a hnijí. Prostě – kalendář to uťal. Teď ty objednané mrazíky to zavřou nadobro. Ano souhlasím, je čas.

Ta dlouhozobka ze včerejška už asi letí zas k moři. Pochopila tak jako já. Nastává změna.

Tak jsme s Tomem užili ornitologie!

V pátečním ránu bylo v zahradě už tolik ptáků, že nás to před polednem dohnalo a síť jsme k jezírečku dali. Už kvůli těm čížkům, co tu jsou na túji přes měsíc.

Samozřejmě, že to bylo pozdě, na ptáky se má chodit před rozedněním. No ale což! Z kovárny mám koukat jen jak rostou klouzci modřínoví, nebo i po ptákách?

Dvě kontroly nic a třetí je důvodem, proč vám tady píši. Odchyt, který vyšel.

Na jaře ledňáček, pak jsem tu slýchal občas ten jeho výkřik, když vzlétá. A dnes? Zase ledňáček a s kroužkem! Ne ovšem s tím naším. Podle prvních signálů by měl být někde od Mělníka (budeme upřesňovat).

Není to úsměvné s vědeckým natónováním? Jistě, že je!

Pojďme nejdřív pro obrázek, kdo by nevěděl, jak takový rybařík vypadá.

V jezírku jsme totálně bez rybiček, musím dojít do Kněžmostky s čeřínkem.

Co jsme objevili, je pro mne zázračné. Ledňáčci mají zájem o takovéhle očko, zastrčené v kněžmostských zahradách! Ještě jsem ho tam neviděl nikdy ale sedět, to bych taky chtěl. Třeba na té lipce. Uděláme to jinak: nemám teď čas se rozepisovat, dám jen, co mám a pokračování třeba večer.

Napíšu o čížkách, o jezírku, o rybaříkách i o té lípě. Teď jdu to jezírko ze střechy vyfotit.