Mívají často jepičí život, přitom jsou kouzelná. A ještě jeden význam v krajině Mladoboleslavska – drží naději.
Co tam je života! Zvířata, která ve volné krajině už nenachází možnost k reprodukci, tady si žijí po svém.
Nevymetám ty kouty plošně, tipuji takové, kde může být slavík, a ty pak s úlevou připisuji na seznam. A pak je chodím načítat. Chodím se s nimi seznamovat a těšit se napřesrok.
Dyť se podívejte na tenhle plácek a to z něj vlastně skoro nic nevidíte!
Za náspem je fragment olšiny v meandrech stružky, ty stromy jsou mohutné.
Nedá se tam odnikud pořádně dojít, což je nadějné, „boj o polínko“ sem jen tak hned třeba nedolehne. Na druhé straně náspu se podtékající potok pojí s nějakou stokou z bývalého cukrovaru. Vybetonovaná stavidla už bez šoupat, vysoké plotové stěny, to všechno zakládá na označení: „Kout sám pro sebe“.
V olšině klepe do dřeva stráček, proč mne tu tahleta vzácnost nepřekvapuje. Hvízdá na něj brhlík. Dole jsou zajíci, srny – musí si ale dávat pozor, vlaky k Turnovu lítají kolem sakra divoce. I já si musím dát pozor, přicházím-li náspem.
Tahle stanoviště jsou zvláštní kategorií slavičích hnízdišť. Pro náladu. Jako by nad každým takovým svítilo světlo, jak tomu je u pobřežních majáků. Ano, tady vám vybylo místo, utiskovaní obyvatelé kulturní krajiny! Pojďte, jste očekáváni. Držte základní opatrnost a žijte tu podle svého. Zatím.
