První vyjádření k zástihům zahraničních okroužkovanců je doma. Jde o toho slavíka tmavého ze severu. Bingsmarken je místem, odkud kroužek pochází. Dalo se to čekat a ve správném čase to musí na jihu poloostrova být síla.
Výsledek je provázen neshodou na určení věku slavíka, pro naši stanici platí verdikt ze Slavičího háje, na severu ať se polepší. Jedinec byl u nás identifikován jako tohoroční a je potřeba hned říct, že pro slavíky obecně je dovednost stanovení věku naprosto zásadní. U obou kategorií se totiž v mnoha ohledech dějí zcela odlišné věci.
Pojďme ale k výsledku přeci jen blíž, vždyť je vzácný.
Slavík byl ve Švédsku chycen devátého (srpna) v pět. V Dolním Bousově kontrolován sedmnáctého (srpna) pár minut po páté. Pět set šedesát kilometrů po přímce v rozpětí osmi dnů. Těšil jsem se, že „budeme kratší“, ale asi to mladí nedovedou. Podle švédských poznatků od přístrojů umí adulti od nich k moři za dva dny. Pro obecného slavíka platí podobné, mladí směřují pomalu a „široce“. Proto i daleko více riskují problém. Více oken, více volantů, více koček. Více hlášení? Uff, to se mi psát opravdu nechce. Krásnější jsou retrapy a měl jsem je do věty připsat.
Výsledek budeme dále protřepávat, dnes bych snad ještě dodal k těm, kteří mistry ptačí pěvce tak zblízka nesledují – směr na hlášeních (udávaný ve stupních) má v začátku stovkové řady pro slavíka tmavého u podzimních ptáků optimálně jedničku. Obecný mívá dvojku. Jeden letí k východu, druhý na západ. Mladoboleslavsko je na tom tak tak. Budete-li chytat kolem Plzně či Budějovic, slavíka tmavého nejspíš nad ránem neuhlídáte. Dlíte v ofsajdu.
Hmyz má napilno, počítá s pauzou. To ptáci ne. Kdo potřebuje odletět, sleduje oblohu pro start. Kdo kočuje, šmejdí po nejlepší nabídce do žaludku. Kdo zůstává, nemusí šmejdit, protože to všechno dávno moc dobře ví. Bažantí rodina povyrostla, matka je ještě doprovází, celý den tráví na poli v plevelišti. Učí se hrabat pod sebe, s nikým se nepodělit.
A stehlíci pokračují v hostině. Mladí se učí usednout na bylinu pod vrcholem tak, aby ji zváhli k zemi, ale zase ne příliš rychle. Aby se udrželi a nemuseli přistávat znovu. A pak už to lítá…
V louce je nyní spousta lučních koníků a zbytek pobývajících ťuhýků padá do trávy skoro naslepo. Když už mine se cíl, tak pták poposkočí a oběť dosleduje pěšky. Jsou mladí a učí se podobně jako stehlíci. A zdokonalují se také úpolníci. Rozptýlené polozralé proso láká všechny na výlet z úkrytu v houští. Zatím jim taktika vychází, ale krahujec už kolem proletuje. Pak stačí aby jim zastoupil cestu od úkrytu a ve vzduchu je vítězem velice rychle. Do zimy hejnka prořídnou.
Dávno se z hladiny Zvolínku odrazily divoké husy k putování Evropou. Na hladině se drží jen pseudokachny, přepadající přítomné rybáře. My na kanále pořád hostíme chřástalí stopy. Zda je tu celá rodina, nebo jen jeden, to poznat nejde. Zmizeli dlasci a zdejší kvíčaly. Podzim k nám přivede jejich soukmenovce z krajů nad horami.
V dálce po poli chodí detektorář. Je zoráno a to je pro tuto početnou skupinu koníčkářů příležitost. Co chvíli přeruší mávání a shýbne se k zemi. Chodí pruh za pruhem, aby kousíček nevynechal. Zlaté prsteny se v polních dálavách objevují zavlečeny hnojem a orba je pozastrkovala níž. Ovšem zlato je zlato a leskne se ihned po vytažení. Navštěvuji jejich web – a, i když jich tam je pouze menší část registrovaných, ani tak o zlato nouze není. Pozoruhodné, že někteří chodí hledat v noci s čelovkou, tak až světlo v krajině zahlédnete, je to některý z nich.
Mizí z měst poslední jiřičky, září je jejich časem. Vrátí se znovu až zjara. Kdo jim smetákem shazoval hnízda, teď může pár neděl v poklidu spát. Měl by si ale takový pořádně zesílit rádio, opravdu ptactva ubývá! Za podzimu stavy hodnotit je ošidné, cestují přes nás populace z míst, kde ještě zahnízdit mohou bez problémů. Takové počítat nelze. Jak říkám – ubývá, tak pojďme pomáhat ještě o něco víc.
Nechci, aby působil slavičí blog příliš filozoficky, ale od poslední události v parku odvisí zas jeden pocit. Cesta bude! To už je jasné, to se nezmění. Ale pro mne to znamená změnu jako hrom. Zase kus území, kus hlíny – chcete-li, bude k využití jen nám. Není v tom sobectví, platíme daně řádně, jde o možnost kleknout si tam do trávy (nebo lehnout, cokoli) a cítit tu jistotu začínajícího vztahu. Pořádně poctivě přečíst, co fragment území potřebuje, co by tak pro něj bylo nejlepší. Zlatý kapitalismus! (se všemi /i/ nevýhodami). Podobně jsem klečel před lety v sektoru dvě – a nekecám, normálně jsem políbil tu zem. Ne jako někteří letiště, normálně lidsky, nefalšovaně. Měl jsem úplně stejný plán jako se ukazuje dnes o kousek dál.
„Nádherné“ kolíky s červenými konci na nově vytyčené staré cestě vrstevnicí jsou realitou. Měřič tam pár hodin asi před mým příjezdem plnil zadání obce. Strništěm jsem si prošel tu křivolakou cestu a bylo to fajn. Otočí-li se člověk k jihu, jde z toho svahu přehlédnout park. Teď v „předpodzimu“. Bratranec, kterému poslední díl patří, říkal o místě: „nejlepší pole“. A já jsem dnes znovu člověkem z místa se rozhlížejícím. Už ne s tak bolavými zády jak měli oni, ale pocit tyto drobnosti nereflektuje. Jde o jiné. Dáme další „přícestní“ linii keřů, moc bych chtěl bezy černé, a sázet a sázet.. Volnou ruku pro nakládání mám.
Udělám jednu věc, protože venku je krásně – odjedu si tam sednout mezi čerstvou geometrii. Kudy jezdily žebřiňáky dál a dál ke Zvolínku. Na reliéfu se tolik moc nezměnilo, sotva to někdo přeskupí, překope. Nedokázaly to ani Stalince, co dusaly tu zem v rudých myšlenkách. Kde horotvorné pohyby či „prabába“ Jizery nastavily kopec, tam pořád je! Jo, ještě potáhnou ptáci a motýli tím krajem. Jedu tam!
Dnes byla zaměřena obchvatná cesta ke Zvolínku nad vrškem Slavičího háje. Jezdívaly tudy vozy s loukoťovými koly, naložené travou i obilím. Ano, ta cesta je historická a nyní se vrací do svých hranic. A bude ji po naší straně lemovat stromořadí podle projektu. Park se výrazně osamostatní, severní sektor stane neprůchodným. A my budeme plánovat docela nanovo. I laguna bude.
Stoupá podzemní úroveň vody, jako za každým létem. Z ptáků jsou vidět ještě protahující ťuhýci. Ono, kdyby se hráblo do rákosí sítí, možná bychom se divili. A možná to i provedu kvůli opozdilcům. Podle průtahu v Jeseníkách by to mohlo být ještě zajímavé. A pak už jen roztáhnu síť v zahradě, poletí mrňaví ptáci lesů.
V místech, kde již řadu let funguje ptačí území založené jako první, jsem kdysi pokládal sklopku na slavíka tmavého. To ještě stará Metuje netušila, že vodu bude most vrátit do vyhynulých závlah pod Josefovem. Starý Ples se tam říkalo a mně to zůstalo v hlavě. Dokonce jsem se tam jednou i vrátil, zavzpomínat. Dnes parků přibývá a je to skvělé.
Sami řídíme směřování kousku krajiny směrem k volnosti, k pestré nabídce mikrobiotopů. A nestačíme žasnout, kde příroda bere sílu k občerstvení. Co všechno se dovede ze země vynořit, co připisujeme. Když dojde čas a bude se rodit nápad za nápadem, lidé budou krajině fragmentárně vracet vitalitu, můžeme mnohé ještě udržet v účasti. Vidíme to u nás se slavíky. A dávno, stejně jak po územích ČSO, už to není jen otázka ptactva. Divoká příroda čeká na šanci pro přežití. Tu sebemenší. Šel jsem včera loukou v parku a slunce mi nabízelo motýly. Je čas ohniváčků a žluťásků. Ti se vykládají po živných rostlinách. Přes ně letí k jihu dlouhozobky, můra gama, babočky. Do odkvetlých pcháčů třepetavě zapadají stehlíci. Celé rodiny si o tom řekly. A slunce svítí. Od kanclu se při zemi plíží odér slivovice, všechno jsme holt nesklidili, tak běží samovolný kvas. K radosti včel, vos a sršní. Takhle si zvířata představují podzim! Takový býval předávno tenkrát, kde byli básníci i mistři palet. Jaký jsem tušil ve starém slabikáři. Takový, jak vidno, ještě nezahynul.
Připravuji sem na slavičí stránku gratulaci k vítězství ptačích parků v republikové soutěži. Dám to v noci.
Všechno – zdá se – ztraceno ještě není. Česká společnost se ještě umí nadechnout. Je to jako s těmi všemi druhy, co se v územích ukazují. Někdy se nechce až věřit, kde skryty tak dlouho čekaly. Na příležitost? Jo, na ni. Takhle možná v praxi vypadá naděje, její tvář a ruce.
To není reálná cesta mých nohou nyní v podzimu, toť metafora k veškerému bádání okolo nich. Když se mi vede, napíšu, že už málem vše na ně vím. Pak mi to nějakým momentem „naloží“ a pokora ku mne výkřik odpouští. Pozvednutý prst podpůrně schovává. Tohle Jirka Formánek tak ani nemohl myslet, tam vidět nemohl, když říkal nad opravňujícím razítkem ke kroužkování, že jsou slavíci „těžkej druh“. On jistě viděl to vakuum v jejich kapitole, ale ne, co s badatelem budou dělat v čase půlstoletí. Jak se nebudou chtít vzdát. Proto nyní sahám po onom „přítmí“.
Jsou místa, z kterých se asi nepohnu. Prostě možnosti jsou dvě a basta! Ta i ona. Klidně sobě protilehlé. Říkal jsem si, že poznatky nedám do tisku dřív, než budu mít v tématu nadvládu. Je to pro mne ohromná příležitost a všelijakých omylů je k nim napsáno opravdu dost. Ale neodsuzuji. Ono totiž takto pohyblivé téma umí „vykoupat“. A sám věci – u kterých bych ještě na konci Devadesátek dal ruku do ohně – pak jaksi v novém století nevycházely. S doplňujícími poznatky, za moderních zkušeností. Co jen rozkryla či doodhalila možnost využít playback? Co vše odvozené se z toho vřadilo k využívání!
Píšu to proto, že jsem nasázel slavíky do databáze a hlava se vrací do těch momentů. Ne, nejsem robot, jen do těch významných, ty ukotvila. Ale to jsou právě ty, které hýbou děním. Ještě pak dopíšu retrapy, což je u slavíků a letošní sezóny z linky socialismu čerstvě sjetou rumovou pralinkou. Je jich na padesát. To bude jízda! To je vlastně ona výplata na pásce za odvedený výkon.
Teď už je nechám letět. Kdyby nic odnikud nepřišlo, budu je na jaře schytávat sám. Úspěšné, rozbíhající se po jistotě jejich slavičím přítmím.
Člověk přijede do parku a přijde mu, že ptáků je daleko víc, než když běžely odchyty slavíků. Všude něco. Pravdou je, že se posekala v sousedství druhá louka a ta láká semínkožravce. Těch jsou skupiny. Je ale znovu víc ťuhýků, v rákosí nevím, tam asi už nic moc. Dravců na termice nad kopcem taky hodně. A černí čápi to asi nahoře v lese už balí, byli u nás jako vždy o tomto čase se ukázat. Zůstanou zase ti staří dobří známí poctivci – vrabci, strnadi, kosové a hrdličky. I ti hřivnáči zmizí.
Pobývá-li člověk dlouhodobě na jednom místě v krajině, zjistí spoustu věcí. Pod hlínu vidět není, ale dít se tam musí mnohé. Protože jezírko ze zbytkové hladiny v hloubce 1,5 centimetru po lijácích vyskočilo na 50. Pak byla několik dní pauza. Ale nějakým trvalým podzimním zasakováním v krajině se nyní děje, i když deště nejsou, navyšování hladiny velmi výrazné. Den ode dne přibývá a už máme skoro metr! Polabský leknín se raduje, že by nabídl ještě několik květů – proč ne? Když už zas plave. A bude voda ještě asi dál stoupat, je to velice zajímavé. I když samosebou, v noci má zapršet. Tak se to jaksi rozptýlí, ale předešlá událost byla velice zajímavá.
Vidět jsou přes den i poměrně nápadní netopýři rezaví, migrující k moři. Na bahýnkách lze vyčíst hned několik otisků po chřástalech a možná i bekasinách. Kdepak – jak se ukáže v krajině voda, hned všechno tančí! Po rakytnících jdou dál početně pěnice, to už je dneska tradice. Plodí každoročně, máme několik druhů a všechny provokují oranžovými oválky. Umí je konzumovat i sýkory, ovšem ne tak profesionálně. Vlaštovky ještě nad krajinou jsou v pěkných počtech, je to ale více méně nocovištěm na Zvolínku. Ony se pak drží klidně nedaleko, najdou-li potravní zdroj.
Krajina se chystá na dočesnou, podzim se fláká v barvách, lihový odér pere zpod každého třetího stromu. Slunce pobíhá od jednoho obzoru k druhému jak se den začíná krátit. Mlhy jsou nyní už pravidelné, jsme v kotli Klenice na jejím středním toku. Ta už zase víc proudí a je to dobře. Nevěřil bych nikdy, že zažiju její koryto vyschlé jako před lety. Obrovská tragédie pro ryby, vím – a není nás mnoho – že tam byly ryby opravdu kapitální. Rád ji vidím čilou, co jsem se kolem ní nachodil s cajkem. Znám ji opravdu dost. Však právě u ní jsem překlopil pozornost od šupin k peří. Rezavému. To místo ještě stojí, občas se tam stavuji. V tichu si postát. Je ten kout už hodně jiný, ale to jsem i já.
…………………………………………………………………………………………..
V Anglii žijí slavíkem tmavým! (Díky Romane za upozornění).
Usmíval jsem se vždycky nad textem písně pro dechovku o tom, jak posvícení je v roce přece jenom jednou jedenkrát. – Blbost! Stačilo vypnout sítě a zapnout světlo. Obří lucerna se dostala po chvíli do formy, svítivost přesně neumím říct, ale když se zdola horské paseky pod Pradědem člověk do lampy podíval, dával zrak nazpátek určitě do půlnoci. Pak půlnoc odbila – a lampa ještě svítila… Jednou taky ne, když bez slova rozloučení odešel jistič. Ale kolega, co byl technickým představitelem kol reflektoru, dal vlastním nákladem/nákupem v obchodě stav znovu k posvícení. Pak tam byl kolega, který „táhl“ na hřbetě náklady zbylé, včetně výbavy sítí. Bez něho by posvícení rovněž nebylo. Vždy jsme u sebe, my zbylí, nějakou „pětku“ našli a do hrnku podporou hodili. Dnes ono horské posvícení aktéři platí napevno, aby mohlo vůbec fungovat. Práce je se zajištěním nad hlavu.
Lidé přicházeli, prožili a zas odcházeli. Bylo tam přátelství tak nějak „po hliníku“. Byli jsme si přes stříbrný kov podobni, nikdo na nikoho neřval, nic nevyčítal, nikoho k úkolům nepostrkoval. Ty se totiž žily a člověk odváděl víc, než by bývalo bylo mohlo být diktováno.
A pak tu byli ptáci. Unikátní šance vidět je „šněrovat“ v docela jiném prostředí než jsou zvyklí. Jesenické hory stály v cestě a oni museli překážku řešit. Nejeden pak už z kopců odlétal podchycen čísly.
Kvetly tam kytky, létali motýli, počasí blblo přesně jak v horách. Borůvčí a vřes + zakrslý les, zbídačený zimním záklopem sněhu. Investice osobního času s doteky dálkových letců. Světlá fáze dne se hodila k odpočinku, opravám sítí, k vyprávění. Chybou snad jedinou byla nemožnost zatáhnout léto i podzim celý. To nešlo. Ale celkově na Posvícení pod Pradědem“ vzpomínám.
Vypisuji kontrolní zástihy – ty, které jsem způsobil činností svojí během letních prázdnin a znovu pracuji s náhodami. Je to kolikrát až neuvěřitelné, jaké okolnosti výsledku z největších v této činnosti pomohou. A hned třeba též uznat, že opačně se děje právě tak, jenom to, že o zmařených nevíme, šetří nervy. Buďme s těmi co platí. Co máme v portfoliu, co jsme vytěžili.
I tato letní noční sezóna je samozřejmě u mne slavičí. Ale dějí se věci kolem a těch je o mnoho víc. Třeba vedle v rákosí… Tam by se už na výsledek během pobytů dalo i vsadit. V rákosí to prostě nasype vždycky. To ale kroužkovatelé dobře vědí a nejen po Česku.
Já jsem po výkonu nyní v čekání. Vlastním tři odečty zahraničních centrál, jsem na to zvědav. Zhruba to odpovídá vypětí a počtu chytaných opeřenců, %uelně. Ale buďte si jisti – vy, co s problematikou nekonáte – překvápko to je vždycky. To není labuť na rybníku, která má límec s čísly vidět až z rynku a o jejím pobytu se od příletu ví. Jenom se přičítají dny. U drobného ptactva je tomu jinak. A ještě většinou tak, že máte už slušně nakroužkováno z předešle, takže jste na hliník uvyklí. No, a pak je obroučka na druhé noze než zrovna dáváte vy, nebo nějak víc zašlá, či ražbou úplně zahlcená, že to naše „muzeum“ určitě nemůže být. S takovým odchytem velmi opatrně! Řádně uzavřít přepravní čekací boxík škrtidlem, radši ještě přes plátno hmátnout, že tam vzácnost opravdu je, a pak jít pohledat lupu či obrátit dalekohled vzhůru nohama. Ten ukazuje jaksepatří a rozluští i kroužek z Belgie! Člověk tady pracuje s kontrolou a oznam na plechu pročítá 2x. A protože se jedná o svátek, tak radši v poklidu ještě jednou. Je-li spolupracovníkem letitým jako já, nevyhne se vzápětí smršti vzpomínek. Najednou jsou tady a do poslední! Co, kdy, kde v hliníku bylo vytisknuto. A jak dlouhé čekání, a co potom se vším nad rozloženým atlasem.
Budu čekat, a jak něco přijde, dám sem vědět. A buďme ve střehu, bude to pěkné. Dvakrát obecný rákosník, jednou slavík tmavý. Nebude v trojici slabšího, protože třeba ten první odkryje rákosníka mimo tahovou cestu. Pokud to ovšem nebude tak, že pták „někde od nás“ letěl k jihozápadu hodně vysoko po zeměkouli a pak „dolů“. Což se děje a ví. Druhý, ten bude „příletový“. Španělsko je pod námi dost výrazně a jde o jasný směr přilétání druhu. Ani tady ale nevíme původ jedince, letní chytání holt nad původem mlčí. To u slavíka, tam bude jasno! Už je. S velmi vysokou pravděpodobností se v místě působení centrály i narodil. A lze už i tušit, kde jej chytili. Co je ale proslazem na špici pověstného dortu? Půjde zcela jistě o přímý tah, a my takové v naší databázi již známe. Jenomže tento ze Slavičáku má letní datum posazené dost nízko v prostoru srpna. To by mohlo být trumfem a odkrýt by se dala rychlost pohybu mladého slavíka ze severu. Oni nespěchají – tedy, alespoň v úvodní etapě ne. Potřebují se dostat do první velké zastávky někde v přímoří a tam vše vyhodnotit. A sledovat přitom oblohu po setmění, než pohnou dál. Tyto „hnědé“ dva druhy slavíků to mají přes kopírák od dvou „hnědých“ rákosníků. A někdy docela také s určováním :). Až cesta a zimoviště rozkryje druhovou pravdu. Jsou totiž taková sobě výrazně odlišná. Inu, jak říkám – ornitologie je převážně dechberoucí!
