Nechci, aby působil slavičí blog příliš filozoficky, ale od poslední události v parku odvisí zas jeden pocit. Cesta bude! To už je jasné, to se nezmění. Ale pro mne to znamená změnu jako hrom. Zase kus území, kus hlíny – chcete-li, bude k využití jen nám. Není v tom sobectví, platíme daně řádně, jde o možnost kleknout si tam do trávy (nebo lehnout, cokoli) a cítit tu jistotu začínajícího vztahu. Pořádně poctivě přečíst, co fragment území potřebuje, co by tak pro něj bylo nejlepší. Zlatý kapitalismus! (se všemi /i/ nevýhodami). Podobně jsem klečel před lety v sektoru dvě – a nekecám, normálně jsem políbil tu zem. Ne jako někteří letiště, normálně lidsky, nefalšovaně. Měl jsem úplně stejný plán jako se ukazuje dnes o kousek dál.
„Nádherné“ kolíky s červenými konci na nově vytyčené staré cestě vrstevnicí jsou realitou. Měřič tam pár hodin asi před mým příjezdem plnil zadání obce. Strništěm jsem si prošel tu křivolakou cestu a bylo to fajn. Otočí-li se člověk k jihu, jde z toho svahu přehlédnout park. Teď v „předpodzimu“. Bratranec, kterému poslední díl patří, říkal o místě: „nejlepší pole“. A já jsem dnes znovu člověkem z místa se rozhlížejícím. Už ne s tak bolavými zády jak měli oni, ale pocit tyto drobnosti nereflektuje. Jde o jiné. Dáme další „přícestní“ linii keřů, moc bych chtěl bezy černé, a sázet a sázet.. Volnou ruku pro nakládání mám.
Udělám jednu věc, protože venku je krásně – odjedu si tam sednout mezi čerstvou geometrii. Kudy jezdily žebřiňáky dál a dál ke Zvolínku. Na reliéfu se tolik moc nezměnilo, sotva to někdo přeskupí, překope. Nedokázaly to ani Stalince, co dusaly tu zem v rudých myšlenkách. Kde horotvorné pohyby či „prabába“ Jizery nastavily kopec, tam pořád je! Jo, ještě potáhnou ptáci a motýli tím krajem. Jedu tam!
