Autor: Pavel Kverek

Kdybych měl letos v podzimu zapálit svíčku za všechny slavíky co jsem znal a už asi nejsou, to by jich bylo!

Ty plíšky časově omezených nadějí někde leží. To je naprosto jasné. Cenu ohromnou má mé kroužkování, platíme se tím naději. A ony vypadávají z těch šancí jeden za druhým. Jeden na pobřeží, druhý v horách, třetí pod větví kde sedá puštík. Tiché, bez vyslovení. Kdyby tak alespoň každý stý slavičí prohovořil! Ale to jenom zavírám na schytané a zase zavírám…

To téma je přetěžké, lakomé a tajuplné. Nikdo jim nevěnoval tolik času co já. Nikde a nikdy. A přeci bych to neměnil. Snížil jsem hladinu očekávání na nejnižší míru skromnosti, abych v tom mohl jít dál. Ale život dost utíká, to je horší. Nakonec mne jednou se svými tajemstvími porazí, doteď jsem na to nemyslel. Ještě že poslední dekádu provázím delšími kroky a v lepších botách. Nejsou z toho slavíci nadšeni, ale některé záhady už neudrží. Průlom a zkouška kontrolou bývají emočně silně vypjaté. Co je kde napsáno, působí občas úsměvně. Jen mi to kradlo čas zdržováním a mučilo důvěřivost. Už to tak nedělám, jedu si jenom po svém. Beru je všechny tři úplně od začátku, jako bych na jaře na ně obdržel „papíry“. Vše jako poprvé, jen bez třesu prstů, s jistou rutinou. Projíždím i záznamy své a některé rovněž plavou. Přeji si čas, abych vše přepiloval. Jak tenkrát u zkoušky za svěrákem, kontrolní mikrometr když „držkoval“.

Čtu o nich, co přečíst se dá. Kouří se z hlavy už pěkný čas. Sháním o nich možné a odděluji nemožné. Takto má vypadat specializace. Úplně se nechat polapit! Posledně – představte si – klečel jsem hodinu v parku na zemi v pelichaništi a prohlížel, co všechno je tím jež přispělo k úspěchu a oblíbení si cílené výsadby. Než spadne listí. Teď se mi zdá, že kout ku mne mluví, že rozumím řeči příšeří s tu a tam ztraceným peřím. Vážně jsem tak vydržel a hlava podněty nabírala. Ono – já už jsem tak nějak vyhrál, když jsem prostředí koncipoval. Věděl jsem skoro jistě, že věc zafunguje. Dnes dlouhý tunel je uvnitř průhledný, po krajích temný a neprostupný, přechody do bylin optimální. Proložen úseky složených větví, protlívajících. A pak: ostružiny, maliny, svída, bezinky i rakytníček! Kopřivy, chmel, plamének plotní. Chmel si představte ty krásné samičí rostliny s šišticemi. Teď odkvétají a hnědnou. Stavím vše tak, aby mne dřina bavila. Abych měl radost. Toť úplně nade vše. Víte, jak ten chmel voní po pivě hořčinami?

Hlášení nálezu (ze včerejška) se můžeme věnovat až dorazí. Ještě tu není.

Napadlo mne to náhodou. Jdu po vyměřené cestě nad parkem, sluníčko se snaží, vítr mlčí, zvony od svaté Kateřiny dobily půldne. Jdu bubnem vzhůru na kótu 250. Vleču si ze stanice Slavičího háje skládací stoličku, dalekohled a mobil. Usedám na oblouk, mapou se ujišťuji o vrcholu – a pak mi to přijde! Vždyť sedím docela v centru kotle říčky Klenice. Na všechny strany vidět je rám, značně v dáli. Proč jsem tu nikdy takhle ještě nekotvil?! A vůkol klid sváteční neděle.

Starým dalekohledem otáčím kolem a na stoličce se přesouvám. Až sem zaletují naši žluťásci z motýlí louky, nad tuto širou pustinu. Nejkrásnější pohled je ke slunci směrem do parku. Je už pěkně velký, rozložitý. Biotopů všemožných, co člověk vymyslí. Je mi to milé. Snažíme se bláznivě pohostit každého, čeho požaduje. Ne, kecám, nemáme ještě narostlý les. Ten trošku „drhne“, protože sucho jej za léta obtěžuje. Zalévat stromy odmítám, i když studna má vody opravdu hodně.

Motýlí louka je nádherná, kdy není?! Posledně si zde jakási rodina fotila momentku. Mám ji poladěnu konečně na etapy, kolegové mi péči svěřili, tak řádím. Stehlíci cupují ty obrovské bodláky, co jsem záměrně sekačkou vynechal. Možná se kolemjdoucí diví, ale je to jen naše věc. Já si tu dělám, jak nejlíp cítím. A pak se dočkávám, jako s těmi stehlíky. To jsem letěl pro dalekohled za odměnu. Jak všechny ty nabídky zvířata najdou. Nestačím se divit.

Byl tam nějaký hodně vzácný budníček, ale to jsem promeškal. Tam jsem připravený nebyl. Prozradí tyto hosty už hlas, kterým se hecují v postupu a tuží náladu. Ten byl naprosto jiný, možná pak prolezu internet. I jsem ho samozřejmě viděl, jenže na dálku a za větvemi. Lovil v slavičím pelichaništi, tam je hmyzu! Koukal jsem na něj přímo ze dveří terénní boudy. Od kafe.

Seděl jsem dnes v centru babího léta. Pavučiny poletovaly v proudění vzduchu, dva červení luňáci termikou nad hlavou stoupali převysoko. Seděl jsem a říkal si, kolik drahého kamení musí být všude kolem, kryto ornicí. Mám slušný sběr z tohoto místa a děti už se to učí taky. Může se jim ta tvrdá nádhera hodit, já přes ně objevoval ve škole chemii i krystalickou mřížku. Tenhle typ samostudia je asi nejlepší, do člověka padá spontánně. Až babí léto odejde, začnu studovat podzim.

… Přišel nějaký větší rákosník v hlášení, tak si jej tady zítra rozebereme.

Máme vyjádření k retrapu slavíka tmavého ze Slavičího háje, z léta.

Upozornil jsem na chybu při stanovení věkové kategorie v čase kroužkování ve Skandinávii a dobře, že jsem se pro krok rozhodl. Naše centrála důkazy uchopila a přeposlala, na severu chybu uznali a zápis opravili. Ve vší vážnosti říkám: „Zachráněný výsledek“.

Nejde o žádné tužení ega, jde o rovinu, jež je k případu klíčová. K těm, kdož slavíky nestudují, napíšu velmi důležitou poznámku: U slavíka obecného i tmavého jde o velmi potřebnou věc – stanovit věkovou kategorii ptáků. Každá je velmi specifická a předurčuje v čase nejednu zákonitost. Budeme-li nepřesní, vznikne z toho guláš. Kdybychom o přehodnocení nepožádali, „pravda“ by v odstupu času byla na obou stranách a nikdo by se k události již nevracel.

Na rovinu říkám – slavík tmavý není snadný pro determinaci věku. Nepochytal jsem jich tisíce jako slavíků obecných, ale zkušenosti jsem doplnil na hnízdištích v zahraničí. I tak, anebo snad právě proto říkám – znaky některých exemplářů jsou obtížně čitelné. A zdaleka nejde jen o jarní ptáky na hnízdištích v šatě otřelém, i nový šat na odletu v létě umí kroužkovatele za určitých okolností potrápit (což ovšem nebyl diskutovaný případ).

Vše je nyní v pořádku, shoda oboustranná. A slavík? Snad jeho cesta do zimoviště, na nám neznámém úseku, trvá.

Nevím, zda termín ještě platí i v této době, dříve platil a šlo o pohyblivou část výplaty v práci. Kdo se jak zavděčil, podle toho šel domů.

Mým druhým studijním oborem v životě je badatelství. Dokončeno není a plácám se v tom už opravdu dlouho. Dnes ale – a tam jsem se chtěl sdělením dostat – si daleko víc vážím všech minut, zážitků, zjištění i poučení. Tenkrát tomu tak nebylo a moc dobře vím, že jsem neznalý prémie vyházel z okna. Nevěděl jsem, kým pro mne jednou mohou být. Data. To je k badateli poklad pokladů! Každý jeden údaj z kroužkování může být jednou „zlatý“. O co jde?

V čase mých začátků nebyly počítače, vše zdržující. Posílal jsem v prvotním nadšení na kartách kdejaké slavičí odchycení, až mi bylo řečeno, že posílat se mají kontroly jinak, aby mým podobné nedusily evidenci. Doma jsem ze sešitu všechny ty krátkodobé odečty vyházel, tu chvíli vidím. Bylo to po pěti letech chytání. Dnes, když už jsem v badatelství postoupil na měšťanku, rvu si za to vlasy – ty z posledních. Moc dobře totiž už vím, jakou cenu všechny ty zástihy „zítra“ a „popozítří“ ve vyhraněném a intenzivním výzkumu mají. A je úplně jedno, zda jsou „jen“ z hnízdní doby, nebo z času stěhování. Protože i období kdy si myslíme že pták prostě hnízdí na fleku a bude tam i v měsíci příštím, tají nejednu podivnost a já je vyházel. Protože to prostě nebylo v jiném ročním období alespoň, jak znělo doporučení.

A současné noční chytání? Podobná data jsou drahým kamením celé té sbírky na poličce! Když člověk téma najednou začne víc pobírat a hlava mu v zadáních pracuje jinak, pak je každičký jeden ten škrábanec tužkou na papíře, časově ukotvený, náramně cenný. Vyházel jsem si prémie a vím, kdo mi je pod oknem sebral. – Čas.

Dnes už ho totiž tolik co dřív nemám, abych prolézal hnízdiště a žil se slavíky každý druhý den. Navíc se věnuji návazně dávno již disciplíně jiné. A zástihy chybí. Nikam si pro podobné nesáhnu, nikdo je nemá. V nočním chytání a pohybech po kotlině jde v kontrolních zástizích opravdu o vysokou kartu, málem až trumf! Napadlo mě to sem dneska napsat, protože v nich od rána ležím a nové a nové informace všemožným jejich ohýbáním objevuji.

Kdybych měl možností ještě jeden život a slavíci by se ke mně zase přichomýtli, na prémie bych sobě založil samostatnou přihrádku a našlapoval kolem ní v ohromné úctě. Neudělám s tím za dané situace víc, než že si do smrti dám na věc veliký pozor.

Půjdu si na chvilku zas ještě číst..

Rovnodennost je pryč a ptáci letí. Přijde čas krajinářů, co míchali barvami už kdysi dávno. A bude to hezké. Lidé jako já, kteří už tak nějak daleko více tíhnou k přírodě než společnostem, ti navléknou sváteční košili, protože další svátky jsou tu! Krajiny dávají další a další kus, lidé do lavic zapadají.

Ještě se léto tak docela neztratilo, ještě se připomene, ale bude to už takový ten pohled od přivřených dveří. Republiku čeká důležitý čas, pustím si něco od Ivana Hlase, abych věděl kam jít. Třeba z jeho Tria od pana Olina Ameriku – mám rád texty co někam jdou a člověk k tomu volá závity v hlavě. Jdou další dny našich životů a buďme za ně šťastni. Že je můžeme žít.

Teď je pro mne čas, kdy hledám slavičí hnízda abych se naučil. Dělám si rozbory, počítám součástky a sleduji hlavou slavičí dámy volbu pro místo. Pro obstání. – A ony umí! Nemůžu si pomoct, hnízdění mnohým vychází i přes příšerný predační tlak, ten pozemní myslím. A k tomu sekáči! Ti splašení, co depilují daleko za hranu rozumného. Až tam, kde rozprostřeno mělo být nedotknutelné!! Kdybych se věnoval hrdličkám nebo kormoránům, tohle bych řešit nemusel. Buďte, až zase přijde ten čas, za volanty sekaček přemýšliví. A žací hole na kšandách voďte taky jen po potřebném, na hladké hřbety zákoutí se v klidu vyflákněte. Prospějete nejednomu z živých, snaživých.

Už půjdeme z kopce. Světlá fáze dne bude vzácnější, obložte barák dřevem a nachystejte pro všechny bačkory. Listí už pomístně začíná padat, většinou u stromů, kterým horké léto přiškrtilo dech. A taky těch méně důvěřivých, to jsou třeba naše třešně ptačí v parku. Ptáčnice, znáte je? Pro slavíky tvoří ve formě výmladků nádherný biotop, s listím povahy vhodně tlejícího. Nejde jen o slavíky samozřejmě. Jim podobní (nároky) kosové a drozdi, zvedají k nám palec současně. To se to krmí mladé, když vláha drží v listovce po delší čas! A pak to okolo zraje, nikdo z lidí o podobné nestojí, ale žluvy o tom ví své.

Slavičí háj je učebnicí rozměrných listů, volného číslování, polopatických sdělování. A někdy i zajímavých opakování. Všimli jste si třeba, že některé stromy letos rozkvetly nadvakrát? Po nastydnutí, v klidu a odstupu času krok zopakovaly. Výsledkem jsou třeba mirabelky – nyní teprve sladké na vrcholnou mez. U časnějších jablek jakbysmet. Ne, nejsem žádným sadařem s výučním listem či maturitou, ale nenechám od mala očima venku nic na pokoji. Fakt se to vyplácí. Ještě lepší to měli ti, co je jiný k tajemstvím vedl za ruku. Já musel sám. A k ornitologii přes odpor a vysmívání rodičů. Neměli to však lehké, každou minutu investovali do obživy a „nepřinést z venku nic“ bylo nepředstavitelné. Já nosil, jenom to nebylo vidět a sáhnout na to taky úplně nešlo. Ale svou váhu po kapsách to pobrané mělo, a čím dál víc! Tak jsem těžkl a přibíral… Toť celý ukutý klíč pro ono Dobrodružství poznávání. – A když jsem to zmínil, pozdravuji z Českého Rozhlasu 2 – Praha paní Milenu Lukavskou. To ona má k obratu autorství. S ní jsem se nejednomu při spolupráci k dětem naučil. Tenkrát.. Žije-li.

Tak jsem tam pod hvězdy ještě nakonec vlezl. Pořád mne to popichovalo a je jasné, že lepší noci už nebudou. Doznívá mi v hlavě tahový neklid. Ne, že bych odtáhl, ale představy – kolik toho tam po ránu může ještě poletovat. Už to vím, a definitivně: Nic!

Zkoušel jsem tmavého slavíka a hlavně modráčky. Kdyby přeci něco. Nikdy jsem takhle nelíčil, chtěl jsem to zažít. Potřebuju znát pro výzkum i podobnou bídu. Dobře se podobné nevstřebává, stojí to čas a úsilí – ale jak říkám..

Natáhl jsem do hvězdice a strašně si věřil při starých sítích, co mám rád pro ohromnou kvalitu a neviditelnost. Nespal na základně ani chvíli, protože to nešlo. Napětím. To se mi nestává ani v pravé sezóně. Nakonec jsem okroužkoval jednoho úpolníka, abych vůbec ten výjezd zapsal. Ne, že by v noci nebylo nádherně, počítal jsem průjezdy vlaků, rachot ze silnice aut, co vyjela vstříc pondělí. Ptáci po parku prostě moc nejsou. To je celé, a v rákosinách tohoto typu už vůbec. To bych snad už i věděl, ale věřil jsem přehrávkám. Severozápadem protáhla pořádná bouřka, ale té vinu nedávám. Alespoň jsem konečně mohl zapsat pro letošek rosničku podle hlasu, asi bouřku cítila. V parku by měly být od samého začátku existence.

A na poli byl konečně dětmi nalezen první pazourkový úštěp. To to trvalo! Tak si ho odvezly s sebou z pobytu u nás. Pořád jsme registrovali jenom broušený kámen, štípaného nic. Už to neplatí.

Napadá mne, že tohle dovede snad jenom ornitologie. Dobře, pro akurátní z čtenářů dohlédnu snad ještě situaci na nějakém hodně nespolehlivém letišti. Pak ale opravdu už jdeme k ornitologii – a pojďme k nám na zahradu ke kovárně. Další odchytové místo pro kroužkování, které mám předvoleno na seznamu frekventovaných lokalit.

Jednou přiletí…

Na mysli mám po létě lesní společenstva malých pěvců – králíčky a tak… Zatím nejsou. Zkouším to už několik dní. Září je tedy časné, ještě se z lesů nevypravili. Alespoň dokroužkuji sérii slavičích značek na brhlíky. Ti jsou, ty lákají lískové ořechy.

……………………

Na nábřeží Bečvy našli lidé umáchaného modráčka a zajistili mu pomoc. Nohu měl omotanou pevnou nasáklou pavučinou, která mu nejspíš nedovolovala péči o peří v zarosené trávě. Z fotografií si myslím, že se jedná o migrující samičku nižšího ročníku narození. I datum by odhad podporovalo. Zbytek příběhu, či podobu jinou za poměrně stabilního počasí v noci, můžeme též pouze domýšlet.

…………………….

Teď bude sice zemí pár týdnů cloumat politika, ale nezapomínejme ani na přírodu. Na internetu visí záznam z natáčení v KRNAPu, kdy hostem z významné pozice je nadaný pokračovatel Jirky Flouska. Pokračovatelka. Toť dobrá zpráva závěrem.

Africký vzduch, ten máme za to, že jsme tam poslali k pobytu ptáky a nechali je doma rozmnožit. Tak si to užijme.

Slavík tmavý, okroužkovaný na severu a chycený tady u nás v létě byl na stanici jeden z dvaadvaceti. Nevím, jestli už to neříkám podruhé, ale je to náramné. Jaká náhoda!

Vody v parku máme za těch pár dnů v potocích, že bychom ji mohli prodávat. Nebo rozdávat? Když to člověk pozoruje, je to zajímavé. Jak se prostředí chová pod lupou. Stehlíků je už jen pětadvacet, ale divadlo od nich je stejné, jako by fungoval celý ten jejich nedávný mrak. Zbylí už odkočovali.

Prý z blogu rozsévám dobrou náladu -tak to je milé.

Prošel jsem naše i sousední podmítnutá pole po opršení. Naše kvůli „historii“, zbylá kvůli barevným kamínkům. „S příběhem“ jsou všechny, to je jasné. Dojdu dolů dva vyfotit.

Křišťál a zkamenělé dřevo – kus kmene.

Švestky v sobě pod slupkou zadržují léto. Nebo alespoň já to tak nahlížím. Zesládly a voní. Hosté průhledných křídel popíjejí z nakousaných pohárů, opájeni a vzteklí, když chce člověk padavku hodit stranou.

Motýlí louka kvete v podzimním tónu, hezká i tak. Dobírá barev, už bude hůř. Je síla, co bažantů a zajíců kolem je sestěhovaných. Ukazuje se jasně, že stačí připravit prostředí a úbytky nejsou pravda. Až to je se zajíci potíž, ale vydržíme. Zase – pozorovat je, to stojí za chvíli podržet dalekohled u očí. Jak s nabídkou chutě nakládají. A podzim je tlačí do nadváhy. Objevují se skupiny špačků, které ještě neodletěly a na Zvolínku nocují. Pak se stavují u nás v korunách. Kdyby to na někoho z vás působilo pohádkově, úplně to tak rovněž není. Ale člověk – pozorovatel by měl v torničce nosit i štamprli tolerance. Jinak si vycházky za poznáním, a taky poučením, bude průběžně kalit.

V podzimu loukami chodím pomalu. Abych uviděl i to drobné. Kvetou nějaké svízele v motýlí louce, s drobnými kvítky, ale lákají modrásky – a to poctivě. Jen jde o modrásky z obyčejnějších druhů. Ne ty velevzácné, na ty už odešel čas. Ale, kdo je vzácný – a kdo míň? Letos, za rok, za sedm? Víte jak to tady na planetě vedeme…

Kroužek bousovských mladých ochránců přírody slavil desítku let. Naše děti tam byly všechny se podívat. Všech pět. A pak přešly k ohništi v Slavičím háji na pár kapek omastku. Hvězdy vyšly do poslední, noc jak ve Středomoří, jenom ti slavíci, ti už tu nejsou. Čekat je nám třeba. A taky věřit. – A nejen to! Chystat jim znovu a ještě lépe. Košatěji, promyšleněji. Však máme výhled, ale o tom fakt raději ještě pomlčím. Tak už jsem zticha a jdu vyfotit tu kamennou krásu, abyste při sobotě mohli užasnout.

Natáhl jsem tedy v rákosí, abych viděl aktuální obraz ptactva v něm. Chytilo se množství vrabců polních, kteří přiletěli k vodnímu očku pít. A chytil se starý dobrý strnad obecný, který má kroužek už dávno. Toť vše.

Velké porosty rákosí na rybnících jsou jiná liga, tam ještě nějaký opozdilec jistě přebývá, v těchto pruzích je mrtvo. Nejspíš by prospěla noční přehrávka zpěvů, ale takový typ odchytu jsem neplánoval, ani nebudu.

Odlétli pochopi, zmizeli ťuhýci. Z parku se vytrácí druh za druhem, nízké slunce je vyzvalo k cestě. Však jsem koukal, že zapadá už úplně jinde kdesi za městem. Početnější jsou v keřích sýkory, ty zakočují a z většiny také odletí. Stehlíků už je rovněž jen pár, přestože chmýřivé kytky tu mají. Odlétli někam jižněji. Je to všechno nápadně vychládající, čemu se daří vydatně – přibývá vody a v obou potocích vesele proudí.

Mizí rychle i motýli, ale tam to je trošičku jinak. Někteří sice zaklopí křídla k přezimování, ale většinou si je odvede smrt. Popili, polétali, vykladli se – výměr je pryč a oni to ví. I jejich kytky mizí z obrazu, zůstávají už jen ocúny. A i ty se na skleněných stopkách dlouho neudrží. Zlomí je čas.

Rád chodím podzimem a ponurost otírám z míst. Kdo žije přírodou, nemá to jinak. A stane vše daleko tvrdší, až přijde mráz. Skáčeme z výjevu do výjevu, den ode dne navýšeného objemu smutku. A chudobu už jde ucítit. Bude i slétat po větvích. Spěchám pod lísku, je velkoplodá, naše – a frekventovaná! Obyvatelé parku si úrodu hlídají a dělit se jim přijde podivné. Co na tom, že stromy patří nám, bydlí tu oni. Pak vidět klíčící keře z oříšků všude kotlinou.

Ještě však prostor dostane babí léto, bude příjemné jako vždy. A kdo ví? V pravou chvíli na nejexponovanějším místě možná i zahřeje!

Nevím, jak vidět návštěvnost stránky, zda je víc lidí ornitologie neznalých či těch co jsou „v obraze“. Pro všechny tedy se může hodit výklad dvou letošních výsledků z aktuálně probíhajícího odlétání slavíka tmavého ze severu k Africe, s tím, že druhý výsledek si půjčím z Moravy.

Slavíci tmaví hnízdí od Norska po Rumunsko, ve střední a západní Evropě převážně ne. Jejich zimoviště se nacházejí v jihovýchodní Africe, často hodně na jihu. Cílů dosahují ku konci roku, protože nabírají zdržení v hlavních zastávkových místech po cestě. Čas potřebný k dosažení hlavního zimoviště je tedy součtem zastávek. Na jaře při tahu opačném ji situace mírně odlišná. Ptáci spěchají hnízdit.

Česko má polohu na kontinentu takovou, že cestující slavík tmavý území protíná spíše směrem k východu. Letí totiž převážně k Nilu a Velkou příkopovou propadlinou dál a dál. Proto jsem posledně psal, že třeba v Českých Budějovicích by byl s odchyty za letních nocí dost problém. I když samozřejmě mladí ptáci, co jsou prvně sami na cestě, mohou postupovat všelijak. To platí v přírodě vždy, takovéto výjimky. Úplně vždy. Proto se jeden ze slavíků objevil také v Anglii. A i teď je ode mne nesprávně formulováno – jistě tam nebyl jediný, jediného zjistili.

Mladoboleslavsko na cestě druhu ještě s odřenýma ušima leží, což je pro mne šťastné. Uvažovat lze zejména jedince z Dánska, z Německa z oblasti Hamburku. I ze Skandinávie, a protože se nejvíc kroužkují ve Švédsku, máme tuto zem zastoupenu v databázi už sympaticky. Ano, i zástih moravský z před nedávna je švédský. A pojďme k rozdílům v pohledech na věc.

Pták chycený u Dolního Bousova letěl poprvé a letěl z jihu Švédska. Ani to nemusí být přesné. Na jihu byl chycen a okroužkován – ví se, že mladí slavíci se před vodní překážkou dokáží nějaký čas kumulovat, mohl být tedy i přicestovalý. V druhém případě se jedná o zkušenějšího jedince a z jiného místa země, označeného mimo tahový čas. Tito ptáci letí daleko svižněji, dokáží si počkat na vskutku optimální chvíli, letí později (mění na cestu opeření). Rozdíl je tedy mezi výsledky v datu zástihu u nás. Ani tady ovšem nelze generalizovat, znám ze svých záznamů adulty časnějších dat, kteří nehnízdili a proces výměny začali dřív. Dobré je rovněž podotknout, že u staršího jedince víme s jistotou příslušnost, a kdybychom uznali mladému tu samou (což je velmi pravděpodobné), máme dva švédské s dvěma směry průtahu Českem. To vnímám jako naprosto skvělé: „Křivolaký“ postup nezkušeného prvocestovatele a proti stojící „přímý“ tah ptáka se zkušeností. V odletovém termínu vyšším (má čas, netratí hledáním, postupuje s méně zastávkami).

Slavík tmavý je u nás vzácným. Kroužkovatelé zejména západní části státu jej jako vzácnost vnímat opravdu musí. My v našem Polabí máme setkání svátkem, který ovšem za správného načasování pokusu o zápis úplně tolik nepřekvapí.

Co je radostné – slavíci se po českomoravskoslezských končinách začínají konečně víc chytat a výsledky mají do databáze centrály dveře otevřeny!