Autor: Pavel Kverek

Ornitologie je disciplína vysoké magnetičnosti, až se nechce věřit, že by jí snad některý z čtenářů tady neholdoval. Jak ona umí aktéra napnout. Vést vlídně za poznáním, pobavit. Vylákat do přemnoha tajemných dnů roku s vidinou příboje zážitků. A vyzvaný se s velikou chutí zvedne a jde. Vyrazil prožít.

Chytám za kovárnou pěvce lesních společenstev. Každého rána hned po rozednění. Od slavíků je to odklon zajímavý. Jiné peří, jiné ptačí osobnosti, jiné náměry, docela jiné hlasy. Co my víme o brhlíkovi?! Měl jsem jej dlouho za patriota, ale tady už jich tolik odletělo s kroužkem, že je jasné, že jdou a procházejí. Ne jenom k obzoru, daleko dál! Podezření jsem pojal kdysi už v horách za pozdněletních ptačích přesunů. Kroužkovali jsme, co právě přiletělo. V prostředí, kde brhlík nehnízdil. A on se občas chytil. Mladý. Jako jsou mladí tady ti ze zahrady. A bylo na něm znát, že chce za chvilku dál. Že nemá pochopení pro naše zdržování.

Myslím si, že brhlíci dovedou putovat. Nebo se nechají strhnout elánem jiných pěvců, s nimž si v partě nevadí. Potřeboval bych nějaký důkaz, proto je kroužkuji a věřím. Ještě jsem nenapsal, že ty předešle označené tu už nepotkávám, to je důležité říct. Viděli jste někdy tyto „lesní vlaky“ mimo les na přesunech? Tolik života, takové energie! Babky, uhelníčci, parukářky, modřinky, koňadry, mlynaříci, králíčci, šoupálek, lužka, brhlík a s nimi klidně nějaký ten budníček. Každý hlad řeší po svém. Jak vyučili rodiče i podle nápověd v torničkách poděděných.

Je to nádherný svět – a považte – jaro je vrátí zpátky do lesů. Aby – jak před rokem rodiče, nyní i oni vybrali revír, před jinými podobných nápadů okrsek uhájili, stavěli, snášeli, vykrmili a vyvedli. A celé to soukolí přírodních zážitků postrčí před oči ornitologů, aby je chvílemi nejeden dokonce přimhouřil o němém úžasu.

Aktuálně: Běží tah králíčků.

Zahrada za kovárnou se probouzí do další rána. Od Hrádku přilétají do kněžmostských zahrad skupinky nejdrobnějších opeřenců kontinentu. Necelých šest gramů v pohybu. Jsou vyhecovaní, že „to dají!“. Míří k po sezónnímu moři. Dočkat se prvního svého jara. Z větví borovice víří níž k zemi za přehrávkou. Jemná síťka je chytá a nachystá k okroužkování. Působí odevzdaně, ovšem jen do chvíle než rozpoznají, že mohou odletět. Vteřina svobody je tak ohromující! Mizí nad plotem jinam, do klidnější zahrady.

Odchycení z těch skupin půjdou dál životem pod číslem. A třeba se dozvíme o druhu víc, než v přírodě jednoho dne vyklidí pole. Pěvců ubývá dramaticky, což nejspíš každý z čtenářů už někde slyšel. Za sebe říkám: Chci je alespoň poznat, dokud to jde. A jdu ještě dál. Chci o tom vyprávět k těm, co se mnou u sítí nemohli stát. Abyste, až budete třeba už zítra završovat houbařský košík v podzimním lese, abyste za tichou ptačí řečí pozvedli zrak k jehličí a titěrné ptačí krále králíčky rozpoznali. Nebudou v partě ponejspíš sami. Putují s nimi parukářky, uhelníčkové, modřinky s koňadrami – a i ten šoupálek. Mnozí se ovšem po úseku cesty odpojí a k pobřeží nepoletí.

Říjen našetřil kapitál na barvičky a vede nás životem zas o kus dál. Je podzim, pod zimou. Jedeme za chvilku do parku ukládat jabka do bedýnek, některé proženeme odšťavňovačem. Nedovedete si představit, jak úroda ze Slavičího háje voní právě třeba při moštování. Vždyť ty svobodné větve neviděly za život chemii! Nejsou ta jabka ponejspíš „repre“, nešla by zakšeftovat, ale ona to směrem k nám dohoní na podstatě samé. Je s nimi blaze.

Tak buďte zdrávi a žijte podzimem. Nemusí vydržet dlouho.

Mnozí to znáte. Teď, chvilku před odletem vám za oknem zpívá rehek domácí na rozloučenou. Kominíček. Už bude muset odrazit. Máme je kolem kovárny i my každoročně. Jen jsem toho samečka (vyměnili se po letech) nestačil okroužkovat kvůli dalšímu rozpoznání. Můžete takový krok nahlížet lehounce nebo vědecky, jak kdo chce. Já volím oboje.

I včera ještě zpíval. Ono to není naplno jako po příletu, když jde o budoucnost. Teď nejde. Je to takové „zavírání dveří“. No a dnes se mi podařilo jej v tichosti přelstít a za tři minuty už zase letěl. Pod číslem.

Źe je jejich čas vím ze Slavičího háje. Opracovali jsme vrchní půlhektar na syrovo a nestačil jsem se divit, kolik domácích rehků nabídka pomláceného hmyzu zastavila v postupu. Všichni v šatě obyčejném, nejspíše mladí, žádný nebyl takovým elegánem, co tady ten náš. Proto vím, že táhnou.

Cíl nemívají nijak hluboko od domova, většinou je zastaví už slaná voda za kopci. Kupodivu ale výsledky kroužkování nijak početné nejsou, schází především z přeletu. Jakoby to kominíčkové vzali na jeden zátah.

Informací, kterou bych neměl opomenout, je skutečnost přezimování skupinek rehků v dosahu velkých měst. Jak by se moderně řeklo: „Je to o loubincích“. Ty svědčí kominíčkům, červenkám i černohlávkům. Proto zvyk mění.

Ten zdejší brzy odletí. I když loubinců nabídka, nejsme tím městem 🙂 Budu dávat pozor, před chvilkou na střeše ještě byl za hromosvodem.

Dokud lidé do výzkumu opeřenců nenainvestují ještě více času napříč kontinentem, vědět to nebudeme. Chytat, chytat – a když zbyde chvilička, tak chytat.

Představte si vy všichni, co v posledním čase na slavičí stránku početně přistupujete, že bychom kroužkovali mláďata hnízdních populací a poté v čase mizení z hnízdišť rozprostírali sítě v příhodných prostředích, s cílem objekty znovu zachytit. Někde, někdy, nějak. Do té doby tady budu jen tiše spekulovat, jestli ti dva králíčkové nebyli třeba z jednoho hnízda kdesi v severském jehličí. Vždyť to tak vypadalo před chvílí na zahradě, když jsem chytil pouze jednoho z nich. Vždyť mi to napovídali následným chováním. Dobře – králíčci jsou společenští, může být i jinak. Co ale slavíci?! Vždyť to po noci kdy líčím o prázdninách vídám podobně. Jistě může jít i o nějaké pospolitosti „cestovní“. Ve dvou se to lépe táhne a tak…

Ale u slavíků?

Probíráme teď pěvce mladé – tohoroční, tedy mláďata kategorie 1K a všímáme si vztahů, zjištěných vstupováním do cestovních představ. Slýchám v čekacích boxech určité jedince přes plátno spolu komunikovat. Vídám je společně přilétat k sítím za hlasem, pouštím je poté pospolitě. Aby v parku případně záměry navázali. A třeba to tak vůbec není a prostě jeden „pohyb“ strhne s sebou další. Ale, proč by tomu nemohlo být úsudkem prvním?

Nevíme to, do hlav jim nevidíme. Pomohlo by spekulaci genetické otestování, ale to už stoupáme hodně do vesmíru.

Okroužkuji-li za sezónu k pěti stům slavíků, jde o naději především ke mně. Vím to od osmdesátek předchozího století. Nemohu spoléhat na okolní svět, že mi výrazněji s hledáním pravdy pomůže. Nemá na to, a neumí. A tak připínám značku za značkou na dlouhé slavičí nohy a spoléhám na vlastní schytávání. Slavíci se totiž docela spolehlivě vrací do míst předchozího výskytu či nedaleko, a šanci nabízejí. Jen vymyslet, jak se k té které značce dostat a co z kontrol vyvodit. Jistěže výsledek každý jeden průklepem směřuje i k pověřovateli, ale jsem to skutečně především já, kdo větve oklepává. A bedýnek už ve skladu požehnaně.

Abych navolil podobnou rétoriku jako angličtí kolegové k objevům, „zcela průlomové“ je kroužkování o letních pohybech v noci a při odlétání samotném. Běží desítku let a přineslo, krom jiných, i toto zjištění: schytáváním „potulkářů“ jsem prokroužkoval do budoucích sezón značnou část populace zájmového území „Od Humprechtu k Jizeře“. Ano, vše vypovědělo schytávání. Nahradil jsem tím aktivitu první fáze výzkumu (v století starém), kdy jsem značil lokální rodiny. Nyní tam už kroužkuji málo. Není co. Nejde konstatování lítostivé, nýbrž radost! Tam hrčí kombajny, kdy žně jdou do finále. A dožínky čerstvě po sezóně klidně do příštího dubna.

Když se pravda o návratnosti výsledků ukázala a opakovaně potvrdila, narodila se jedna z kamenných pravd: „Co sobě nepochytám, nemám“. U zaměření na slavíky tomu tak je. Pak tedy – zavírám-li muzejní obroučku dávnými kleštěmi nad patní kloub ptačí, naději startuji především k sobě. Že ještě silněji tématu porozumím. A to už bych maloval fluidum, provázející zjištěné kroužky z předchozích zavírání. Pocity spokojení i hrdosti nad ptačími parťáky. A to ještě podrobně nikdy se nedovím, co v mezičase všechno se událo. Za stavu kdy nevím, nedohlédnu, nevytuším, jenom se umocňuje soukromá radost s obdivem. Že přežívají.

A s díky v závěru: Stane se občas přeci jen, že kdosi zástihem, anebo nálezem vypomůže. V náhodách často prvotřídních. Počítají se a odhalování postupuje. Na konci každého roku jde to poznat.

Příroda ještě vše nevzdala, viz dva obrázky od nás ze včerejška, ale bude hůř.

Opracovali jsme krajní pole a zastavili tím průtah rehků domácích. Kdybych měl s sebou věci, už bych líčil. Je to jako s celým tím nápadem ve směru k přírodě: vytvoř podmínky a žasni!

Máme v parku velikou příležitost, napíšu o ní, až – a pokud vůbec – vyjde. Ale kdyby? To by bylo něco!

Osíval jsem půl hektaru jako Josef Kemr v televizi. Já ale pro jistotu křížem krážem. Nejvyšší čas, uvidíme, co vzejde. Cestou domů vidím zelený kolos na poli za Bousovem horním. Taky osívali. Jen trošičku jinak 🙂

To se tak přihodí, že když prolézáte sběr dat za málem půl století, že tam svítí hvězdy. Nejraději bych je opět přehlédl a vybral nějaký výsledek zdánlivě obyčejný, už jsem ale říkal, že cenné je v odchytech úplně vše. Jen se na ty „méně zajímavé“ musí koukat o chvíli déle a třeba z jiného úhlu. Ony se rozmluví. Chce to ale mít čas – čas pro radosti. A radost pro život, rád bych doplnil, ať podržíme filozofický tón.

Třetího září dvaadvacátého roku nového století byl na Dobroměřickém rybníku okroužkován tohoroční rákosník obecný. O rok později čtvrtého srpna byl tento jedinec zachycen u nás v parku na doprovodné rákosině Trnického potoka. 95 kilometrů po přímce, směr 86°, časová proluka 335 dní. Jak číst výsledek?

Rákosník bude velmi pravděpodobně pocházet tady od nás. V poměrně pozdním odletovém datu byl v Poohří okroužkován a na jaře po úspěšném přezimování se vrátil do oblasti původu. Zajímavostí může být třeba, že dříve se soudilo o později protahujících rákosnících, že jsou „cizími“ a byly i časy, kdy se od jistého termínu nekroužkovali tito ptáci. A vidíte. Tady máme případ jenž nezapadá. Ještě bych současně upozornil na slovní spojení, které jsem zvýraznil, bez něhož se seriózní nahlížení neobejde. Tím předem zavírám dveře připomínkám, že to náš rákosník vůbec nemusel být.

Pro druhé hlášení sáhnu už opravdu do zahraničních, protože se hodí k předešlému. Diskutovat budeme jedince staršího/víceletého a opět z našeho parku, čili novější výsledek.

Osmnáctého srpna byl jako starší okroužkován rákosník obecný na postupu k zimovišti u místa Palomares del Rio v regionu Sevilla 2225 kilometrů přímkou od nás, centrálou San Sebastian. Jako první po noci vletěl do sítě ve Slavičím háji sedmadvacátého července roku dvacet jedna. Co na výsledku zaujme rovněž?

Víceletí jedinci druhu který před odletem u nás neprochází kompletním pelicháním mohou být „rychlí“. Protože se ani nedomnívám, že adult hnízdní čas trávil u nás v parku, máme data jeho pohybu. Ve Španělsku může jít dokonce o migrační zastávku před africkým dílem. U tažných ptáků obecně je zřejmá silná vnímavost k orientaci a čím starší křídla, tím jistější postup. To se ukazuje též u slavíků, kde jsem ono tvrzení samozřejmě začal tužit. Ostatnímu příliš nerozumím.

Tak buďte zdrávi.

..A ještě jeden odskok do prostoru, místo fotky rákosníka (toho si naklikněte), který s mým blogem tady i souvisí: mně například je toho ředitele zahrady v Praze líto. Je mj. jedním z kmotrů slavičí knížky a jen málokdo z nás si dokáže představit při odzrcadlení té firmy, kolik energie ona „laťka“ stála. Chybujeme všichni – kdo říká, že ne, účelově kecá; někdy holt je tlaku nad míru. I pro Mirka, nejspíš. (To bylo všude donedávna všelijaké chvály, inu – Česko vynahacené).

(Teď právě začíná šustit, běžte si poslechnout, kdo máte možnost. Jde o zásadní zlom).

Pojďme se podívat v mých výsledcích za rákosníkem obecným, ale tady už třeba značného výběru. Výsledků tolik, že bych je vykazoval do večera. Je totiž z rákosníků nejběžnějším, takže se i nejčastěji chytá. A to i u nás ve Slavičím háji.

Před chvílí právě dorazilo hlášení, kdy na jedné straně výsledku pro tohoročního ptáka stojí Žehuňský rybník a na druhé náš park. Takovýchto letních pohybů je pěkná hromádka – co k nám odkrývají?

Rákosinoví pěvci, jakmile se rodiny rozpadnou, začínají s předodletovým pohybem. Na rozdíl od slavíků zde ani staří peří nepřevlékají, nic je tak nezdržuje. Hlavní pelichání si odbydou později už mimo republiku.

Není úplně snadné k badateli s kleštěmi a sítí odlišit rákosníka obecného od zpěvného, zejména mladí jedinci mají znaky někdy prolínající. Kdo namítne – že ne, pořádně je nikdy neprohlížel. Chyba by se pro naše populace mohla poznat tak, že pták je chycen v jiném směru odlétání, než je pro něj typické. Ani to ovšem nemusí platit za každé situace, inu příroda. Obecný by měl směřovat od nás šikmo k západu, zpěvný k východu. Podobně to mají slavíci, kdy uvažujeme k obecnému tmavého.

V základním pohledu jde snad uvést tvary křídel a jejich délky, kdy druhy letící dál jsou k cestě vybavenější (rákosník zpěvný, slavík tmavý). Odlišné projevy hlasové přeskočíme, nacházíme se totiž v čase mimo hnízdní notování.

Rákosník obecný táhne od nás především k jihozápadu, jak bylo řečeno. Před Atlantikem uhne a směřuje na jih do afrických zimovišť. Cestou je početně kroužkován, v Africe pak už spíše ne.

Opravdu zajímavé ovšem je období po vyhnízdění/narození jedinců. Tam kroužky odhalily již velký počet ptačích kroků, než z krajin vyšumí. Starší jsou zkušení, ale mladí potřebují dostat do paměti krajinné významnosti za dne i za noci. Proto přeletují a navštěvují. Krmí se, tloustnou, zažívají prvně pocit neklidu. To se v nich probouzí Afrika, o které zatím nic neví. Jen podnět podědili. Nejsem na tyto skupiny nejvýše znalý, proto ani nevím, jak silně to druh má s věrností k hnízdištím či místu narození. Jsou pro ta chování i názvy odborné, já vás od nich tady na stránce ušetřuji.

Není v tom ode mne nijaká mazanost, abych nasbíral přístupy či cokoli jiné, jde o to, že musím vypadnout. Zbytek tedy se zajímavými výsledky a asi i fotkou rákosníka pověsím (doufám) někdy večer. Tak, koho to zaujalo, ještě se tady otočte.

Překvapil mě zájem o pohled na jeden „neslavičí“ druh tady na stránce včera. Protože žiji v rozhodování svobodném, mimochodem – moc se mi teď líbil pan Zdeněk Svěrák (opět) – mohu si diktovat (ještě zatím) kroky velmi volné. Slavičí blog je sice namířen ke králi pěvců, ale mimo sezónu bychom často „vařili z vody“ (pokud se tak už neděje – nevím).

Budu tedy dávat dál i zpravodajství z parku a nově zařadíme do prostoru „pohledy na výsledky“ tak, jak bylo posledně. Návštěvnost a zájem mne opravdu překvapil. Připravím tedy další pohled a sáhnu do archívu „hlášenek“ k peří barvy o podtón jiné. Je z čeho vybírat.

Tak zase někdy přijďte, třeba zítra.

Teď jedu do parku (11:07 hodin) nosit kamení z pole do vyježděné prohlubně v cestě. Činívaly tak s kbelíky dříve ženy – rolnice a traktor (převažovaly Zetory) vozil šutry do křovin kolem, či na hromady. Já vyspravím cestu, která už na jaře zcela jistě cestou nebude. Je divoká, zmizí a nahradí ji oficiální trasa „vrchem“. Mimo park. I NS bude tak odkloněna, ale park samozřejmě součástí zůstává dál.

Nakládám štrúdl do auta a mizím..

Uff, tady měl být úvod do tématu, ovšem nějak jsem jej ztratil bez zálohy. Naskočte tedy do rozjetého vlaku, jedem!

———————————————————————————————————–

Ani jeden od nás nepochází a všichni spěchají. Zadívám-li se do karet hlášení šířeji tady na stole, odložím stranou zástihy zahraniční a i ty mimo přímý tah, skví se zde soubor „rychlopohybů“. Jinými slovy – velký rákosník to rozletět po okroužkování opravdu umí. A je to i odpověď na ty menší druhy. Taky je čihadlo nehostí dlouho, tak do večera. Ta výměna bývá oproti slavíkům opravdu svižná. Už jsem to naznačil, je to především biotopem. Slavičí nabídka super, rákosinová docela bída. Pokud vám toto vysvětlení stačí, pojďme k výsledku a přidám doprovod.

Jednadvacátého srpna jsem po noci kroužkoval velkých rákosníků několik. To tak bývá, datum je k nim podpůrné. Vždycky si říkám: tak který se odkudpak připomene? Důvod samosebou je. Jeden z mladých (chytají se poctivě u tohoto druhu i staří) odlétá do pruhu zpět a mizí, aby se druhý den nechal s kroužkem nachytat (tradičně?) dole pod Prahou, u Struhařova. Sedmdesát sedm po přímce. Vidíte, oni opravdu táhnou! Nejedno hlášení je hned z následujícího dne. To je u nich docela síla – jak píšu – umí za to vzít. Třeba ten z loňska z Uhříněvsi. Jako přes kopírák (maličko posunutý nahoru). Záležitost jediné noci.

Byly doby, kdy mi tito ptáci přicházeli z jihovýchodu. Třeba: rok 1985, Tovačov. 199 kilometrů rovně. Ten poslední teď má kurz jiný. A jiní a jiní. Může se zde pro druh nacházet tahový předěl a „jedni“ letí tam a „jiní“ opačně. A nebo se to mění. Co my víme.

Půjdu ho najít na fotce pro ty, co druh neznají.

Pozoruhodný není jen vyčuhujícím vzrůstem ale i obhroublým zpěvem. Acrocephalus arundinaceus je vděčným objektem kroužkování. Rákosiny „se chytají“ po celé Evropě a on tam dost často bývá. Slavičí háj chytá letní ptáky průtažné, nejblíže hnízdí nahoře na Zvolínku v počtu dvou párů. Občas ale nevyvedou, hostí mladou kukačku. To tak bývá.

Není letos jediný hlášený, jiný je po třech dnech z Žehuňského rybníku na Kolínsku. Taky letní z noci. Jak jinak u nás v parku.