Zaměřeno na slavíky

Dusno, ale ne hnusno. Vždyť je proboha léto! Mohl bych někam k vodě, nejlépe do zatopeného lomu, kde normálně je kosa. Teď by tam byla hlava na hlavě u vody skleněné. Ne, já jsem se ponořil do souboru slavičích křídel, abych myšlení buď překopal, nebo posunul dál. Nepracuji v specializaci jinak – dnes by se řeklo – je to o navracení. V tom mi pomalost jde mile na ruku, vše je dál otevřené, nic jsem neopublikoval, mohu vstupovat. A tak jsem zase vstoupil, protože hladina uvažování o rezavém peří je už zase jinde. Jenom že tady ouha – pocit je pořád stejný, ať počítám, jak počítám.

Pokračovat ve čtení „Ať počítám, jak počítám“

VÁŽENÍ PŘÍZNIVCI,

UKONČIL JSEM KROUŽKOVÁNÍ ČÁPŮ, HNÍZDA OBSLUHUJE DNEŠKEM POČÍNAJE SKUPINA SPECIALISTŮ, VYBAVENÝCH I ODEČÍTACÍMI KROUŽKY. SÁM JSEM ZNAČKY VRÁTIL STANICI A DÁLE SE BUDU VĚNOVAT JIŽ JEN SVÉ SPECIALIZACI.

DĚKUJI ZA VEŠTEROU POMOC KOLEM HNÍZD I ZPRAVODAJSTVÍ.

Pavel Kverek

Poctivé léto dnes bylo, jen co je pravda. Navečer jsem ale vyjel chvíli zachytat, než den dohoří. Měl jsem tam zčásti splněno z posledně, ale hustota hnízdičů dávala šanci chytit už první kropenaté mládě, osamostatňující se. Slavíky jsem nakonec okroužkoval tři a mezi nimi i naplánované slavíče. Aby zážitek byl ještě větší, adultní jeden ze slavíků začínal pelichat. Záchyt naprosto luxusní. Před chvílí jsem mu to spočítal, před koncem července bude z domova pryč. Navíc měl vrchol křídla složený „na kulato“.

Pokračovat ve čtení „Podvečerní odchyt“

Osmdesátá i devadesátá léta přinášela slavičí sezóny krátké. Chytalo se do prázdnin, protože pak slavíci už „nebyli“. Krásně je to vidět i v databázi v Praze, jak nejvíc slavíků připadlo na květen. A byli to pochopitelně v převaze samci, nachytaní do sklopek. Ještě šlo dohlédnout mláďata, než se vzdálila z rodišť na prahu léta. Pak už nebylo nic a šlo se na jiné. Sezóna slavíků skončila.

Pokračovat ve čtení „Tenkrát se chytalo do prázdnin“

Matrovicko s dvěma rybníky je tuze krásný kout. Neměl jsem na něj ovšem od loňska dobré vzpomínky, slavík na konci hráze mne vypekl a chytit se nedal. Prohlásil jsem ho za zkušeného a věci zabalil. Včera jsem postupným chytáním došel až do místa, večer byl na spadnutí, ozývaly se žáby, zpod hráze křepelka.

Pokračovat ve čtení „O letošním nepodcenění“

Každý den někde zabrzdím a sáhnu pro přehrávač. Dnes v žáru poledním po velmi rozbité cestě brzdím u Podlesáku. Pole je vyschlé, kolejemi k vrbám dojdu. Jsou tady, jasně. Odchyt se ale nedaří. Do sklopek nejde ani jeden, síť i ta nejtenčí, je na slunci vidět. Slavík z lipového dřeva neumí opravdového také přesvědčit, i když je ozvučena přímo hůl, na které sedí. Proč jsem sem jezdil…

Pokračovat ve čtení „Když křoví nasype“

Kosmonosy přecházely bouřky. Povětří mocné, chytat se však dá i tak, protože v torničce chovám sklopky. Stalo se mi ovšem prvně i, že sklopku na zemi v křoví vítr překlopil. Ale jak říkám – chytat šlo i tak.

Pokračovat ve čtení „Se slavíky mám výhodu“

Jak to jen tady ukotvit a příliš nevyzradit? Kdybych neplánoval chytání a určování slavíků na papíře, snad bych to i oslavil, takhle si i na včerejší událost musíme počkat. Našlapovat ovšem kolem musím, posiluji motivaci a pohybem žhavím doutnající radost. A taky se přeci jen krotím, protože musí nastoupit ověřování.

Pokračovat ve čtení „Tenkrát na „kluzišti““

To nádraží vidím, jako by bylo včera. A moc dobře, že jsem do vlaku naskočil. Průvodčímu zpod čepice trčelo listí, vagón voněl po květech jabloní. Mechem polstrované pařezy na sezení, dny se míhají stmíváním a rozedněním. Lístek mi nikdo dávno nekontroluje, jenom na sebe v úsměvu kývneme: „Jo, ještě se vezu, pane dráha“. Kola klepou v zdvojení pražců, jak s námi šněrují vpřed.

Pokračovat ve čtení „Z okna rozjetého vlaku“

Včera jsem prohlížel slavíka tříletého, dnes dvouletého. Cestou z práce se vždy zastavím na umazávání chytacího dluhu a daří se. Oba zmínění ptáci byli dle chování letos v otázce rozmnožení neúspěšní. U takových je šance přilákat je i v červnu, než hormony vychladnou.

Pokračovat ve čtení „Dnes i včera“