Tenkrát na „kluzišti“

Žádné komentáře u textu s názvem Tenkrát na „kluzišti“

Jak to jen tady ukotvit a příliš nevyzradit? Kdybych neplánoval chytání a určování slavíků na papíře, snad bych to i oslavil, takhle si i na včerejší událost musíme počkat. Našlapovat ovšem kolem musím, posiluji motivaci a pohybem žhavím doutnající radost. A taky se přeci jen krotím, protože musí nastoupit ověřování.

Jak jsem mohl tehdy od indicie odejít? I to jsem pochopil. Po obdržení přihrávky měl přijít tah na bránu a ne se nechat vlákat do ofsajdové pasti. Odpískáno a já šel na střídačku. Včerejší náhoda vzpomínku nejen oprášila, postavila mne na led znovu. Na branku jedu sám, rozhodčí ukazuje – na čarách vše v pořádku. Kdyby se tak červené světlo konečně rozsvítilo! Lidi v ochozech by to ocenili.

Šlo včera červnové odpoledne a v něm ohlášené bouřky. Přeci jsem vyjel po místech zachytat. Na Staré Studénce jsou vždycky mraky tmavší a vůbec ne zbytečně. Z auta pozoruji pravý přívalový déšť, co to je za úkaz a co umí. Jak krajina reaguje, co na to ptáci. Jak se liják přihrnul, tak zmizel, nazouvám holínky a můžu pokračovat. Pohodlně z cesty pro cyklisty. Zjišťuji přitom kontrolou zpěváka známého, že s deštěm si hlavu nelámou.

Pak kráčel čas než slavík s pořadovým číslem devět a deset mi v hlavě konečně rozsvítil. Všechna data jsou už převedena do archívu, jdu dopít kávu a vybrat dnešní místa ověřovací. Kdyby se ukázal omyl, bez komentáře z anonce vymizím. Zůstal by vzpomínkou jen následný obrázek nálady z okraje pole. Nedochemizovaného.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.