To nádraží vidím, jako by bylo včera. A moc dobře, že jsem do vlaku naskočil. Průvodčímu zpod čepice trčelo listí, vagón voněl po květech jabloní. Mechem polstrované pařezy na sezení, dny se míhají stmíváním a rozedněním. Lístek mi nikdo dávno nekontroluje, jenom na sebe v úsměvu kývneme: „Jo, ještě se vezu, pane dráha“. Kola klepou v zdvojení pražců, jak s námi šněrují vpřed.
Buďte zdrávi. Slavík z dubového lesa dochází už všude. My jsme se skladem na dně dávno, jedenáct jich do Prahy ještě seženeme. Máte je vy, a to se vážně povedlo. Děkuji za dubový les, za jeho krajinu, za účinkující. Zájem si zasloužili do jednoho.
…………………………………………………………………………………………………………………..
Včera jsem pochopil o chytání, které mělo dva kratší poločasy (o přestávce se bouřilo), co jsem podezíral dávno. Vrátil jsem se k Hradišti od Bechovi a Svobodína a zapisoval tam i tam. A zažíval. Někde to s posunem týdnů najednou šlo, nebo je možné, že jsem zas naletěl a chytají se ptáci jiní, ale náčiní v akci bylo. Nechci blog tapetovat kdejakým chyceným slavíkem, ale ty dva sousedy vyvěsit musím, alespoň v důležitém.
Ví se u ptáků, u pěvců – a jistě též u slavíků, že odrazem situace v hnízdištích jsou mláďata různé krve v hnízdě. Ano, i proto: „Slavíků je na lokalitě vždycky víc, než si myslíš!“. Opravdu tam přebytečný nepřišel obdivovat, jak že to dělají úspěšní. Příležitosti se rodí v nejsprávnější čas. Pozorovatel do stavu vstupuje v nevědomí, je-li však vnímavý, má-li kliku a trpělivost, je umožněno žasnout. Abych to příliš neprotahoval – v Dolcích jsem je konečně vybral oba a uviděl na hřišti stav po závěrečném hvizdu, když šlo se do kabin. Vítěz a poražený. Ale jak už jsem zmínil o genetice z hnízd – jak moc je soupeř poraženým? Dres převlíkne brzy a klání smysl mělo.
