Tenkrát se chytalo do prázdnin

Žádné komentáře u textu s názvem Tenkrát se chytalo do prázdnin

Osmdesátá i devadesátá léta přinášela slavičí sezóny krátké. Chytalo se do prázdnin, protože pak slavíci už „nebyli“. Krásně je to vidět i v databázi v Praze, jak nejvíc slavíků připadlo na květen. A byli to pochopitelně v převaze samci, nachytaní do sklopek. Ještě šlo dohlédnout mláďata, než se vzdálila z rodišť na prahu léta. Pak už nebylo nic a šlo se na jiné. Sezóna slavíků skončila.

Vzpomínám, jak „chytalo se na vodu“. A taky v rákosí, jen na to nebyly dost tenké sítě a bylo jich i tak málo. Chodil jsem na bahňáky s vršemi z pletiva. Pak už ptáci táhli a stálo za to vlézt do bezinek. Nenapsal jsem ale podstatné – nebyly kroužky. Člověk je musel šetřit, nešlo ale dát sojce na nohu kroužku jen půl. A přesto šel čas jako jde dnes a nebyl špatný. Jen byly tendence do socialistických schůzí tlačit politické úvodníky, ale neujalo se. Ornitologové – obyčejní, ti k sobě měli blíž, než je tomu dnes.

Nejde ale napsat, že tenkrát nebyla technika – jistě, že byla. V tu dobu už měl kazetový magnetofon kdekdo, dokonce i já. Jen nikdo nevěděl, že pořízení nahrávky zpěvu ptačího objektu nemusí končit jen libým poslechem na dobrou noc. Že s tím půjdou dělat psí kusy, a zpěvy, že to nemusí končit. Že jsou i hlasy kontaktní, hlas úzkosti, bubnování šplhavců. Vývoj „chytání s podporou“ je fascinující ještě dnes, kdy už lze zvuky sdílet z internetu. A slavičí sezóna se tím mohla prodloužit na samý okraj. Do odlétání. Je to až neuvěřitelné, že ptáky mimo tok a mimo tradiční biotop něco podobného zaujme. Má to ještě dál svá specifika, ale funguje to. Nikdo jsme netušili, jak slavíci v čerstvém peří vůbec vypadají, že jsou docela jiní. Nikdo jsme nevěděli, jak to mají s tukem na cestu, kolik jej na kterou etapu potřebují. Nevěděli jsme příliš o jejich pelichání, i kde probíhá. Jak dlouho trvá, a co limituje odlet. Nebyly baťůžky na jejich záda, které by před nás vyklopily věci údivné, i když v drobných chybách (zatím). Údiv ale pár roků vydrží, než přivykneme, jak zvykli jsme přehrávání. Chceš držet dudka? Běž za vesnici a pusť jeho hlas. Chceš vidět lelka? Počkej na setmění a proveď to samé. A když už míníš ponocovat, chceš chytit výrečka? Za každým ze zážitků stojí objevitel či objevitelé a ty naše ornitologie má. Chceš zjistit, jestli kolem může proletět slavík tmavý? No tak mu zahraj, až čistá noc bude za půlkou. Že na to uslyšel i rákosník velký? Proč ne, když znají se z hnízdišť. Kdyby se má bába mohla probudit, co s úšklebkem k nepodarku spílala: „Je to na baterky“, nevěřila by svým očím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *