Zaměřeno na slavíky

Včera 23.4. jsem se vrátil domů za tmy. Vyrazil jsem po páté odpolední a chtěl jsem pro návštěvníky blogu z Mnichovohradišťska prověřit Dolce v údolí Nedbalky u Hoškovic. Abych si připomenul, jak krásnému místu jde záměr rozšířit letiště i s jeho zónami po krku.

Slavíci tam ale ještě nejsou. Nejsou ani u viaduktu, na Salabce, za kamenným mostem Jizery, ani ve skalách naproti. Nebyli ani u jezera po proudu řeky.

Bylo už pozdě, když jsem zastavil za hřbitovem u Veselé. Je to malý plácek. Vypadalo to bídně. Vrabci polní se tam chystali k noclehu v řidším trní, když jsem si všiml opeřence, v odezvě pocukávajícího rýdovákem. Dalekohled válím v autě, tak jsem po mém dalším kroku jen sledoval chování do křoví vpité figury. Docela ji to vytočilo a já přemýšlel o ptácích, kteří jsou tiší – snad průtažní či co, nebo ještě neubytovaní. Síť jsem do staré ulice radši vypnul a šel doplnit kratší na okraj křovisek. No a slavík v té první byl. To mne tedy vyškolilo. Tichý a nenápadný pták.

Jen když jsem ho pouštěl, jedinkrát tiše hvízdl. Alespoň to.

Fakt už se šeřilo, když jsem zastavil pod Budami v zatáčce u rybníku Stržák. Tam už jsem nad skládkou pohyb zaregistroval hned a za chvilku slavík zazpíval. Co zpíval, bouřil! Chytil jsem ho. Už byl na hnízdišti asi pár dnů, rozkoukal se a byl hodně ostrý.

Bohužel právě tady na té lokalitě končí slavíci při přeletování občas na silnici a to i přesto, že provoz mezi Býčinou a Budami není velký.

Tak tedy nakonec dva studijní modely k zamyšlení: Tichý a nenápadný -xxx- soumračný a bouřlivý. Píšu si to.

Po dvacátém dubnu přešla Mladoboleslavskem zřejmě první příletová noční vlna a staří slavíci už někde jsou. První tři navštívené lokality jsou obsazeny. Dva jsou s kroužky, jeden byl označen nově. Ten je od Dolních Stakor a je nádherný. Mohutný slavík, všechny míry velmi vysoko, zásoby tuku rovněž, zpěv kvalitní. Na provokaci totiž jako jediný odpověděl zpěvem a stejným způsobem byl chycen. Odvážný.

V mnichovohradišťské bažantnici je slavík, kroužkovaný tam v roce „09“ a je to on, kdo je ústředním hrdinou knížky Slavík z dubového lesa. Je dobře, že se dokázal vrátit. Doufám, že se mu podaří vyhnízdit, abych nemusel v příbězích lhát.

Dalším ptákem je slavík ze Lhotic. Označený tam byl vloni jako pelichající až o prázdninách. Cenný výsledek, ukazující, že to jsou opravdu především samci, kdo zůstává pelichat na hnízdišti. Je drobný, což při odchytu před rokem až tak zřejmé nebylo. Chybělo mu totiž peří a nebylo ani jisté, o koho se jedná. To je jeden z problémů při určování rozpelichaných předodletových jedinců. Ale výsledky to jsou potřebné a nemám povědomí, že by se někdo této problematice hlouběji věnoval. Bavili jsme se o tom i se spolupracovníky, kteří mne včera navštívili v Kněžmostě. Diskutovali jsme další spolupráci, související s genetikou.

Letos jsou slavíci opožděni, ale už budou přibývat. Na ostatních kontrolovaných místech je zatím klid. Starý hospodář z lesa v bažantnici říkal, že v noci ještě slavík nezpívá. Podle mě se vrátil čerstvě. Chytit jsem ho musel sítěmi bez přehrávky. Plašila ho.

Odchyty nabírají emoce. Vrací se totiž kroužkovaní slavíci – staří známí. Druhým letos zjištěným slavíkem a současně i chyceným, je tentokrát už pták s kroužkem. Je od Červenského rybníku, je mu pět let a známe se.

Drží mě to vždycky strašně dlouho a je to krásný. Tak třeba teď…

Od chvíle, co jsem v drobném deštíku přijel domů, myslím na slavíky. To je na tom nádherné, jak mne činnost zaměstnává i o přesčase!

Podnětů jsem měl celou řadu a tak jak to bývá – odborné i neodborné. První nechám na jindy, nebo do nějakého pozdějšího souhrnu, o druhé se s vámi podělím.

Řekněte – není to fascinující? Tak slavíkovi je pět let (jako dvouletého jsem jej v roce „09“ v místě okroužkoval) a každý rok se vrací. Když se ale zamyslím nad tím datem příletu, musí mi být jasné, že tito vlastenci nikde nebloudí, že domov i v noci z pod oblohy najdou. To by tady nebyl tak brzy, připutoval by v rámci nějaké „středočeské korekce“ třeba od Nymburka. Ne, on tady prostě dvacátého přistál! Je to síla. Nevím, kde žije v čase, kdy mezi Bousovy není – vím alespoň, jak to má s domovem.

Hodně tajemství si nechávají pro sebe, právě třeba v čase tahů a zimování. Já se snažím zjistit doma, co jenom jde. Kam až mě pustí. Nevím, jestli si mohou o dění něco myslet, pakliže ano – zdá se mi, že mě už moc „neřeší“. Pravda, chytit se dát nechtějí, to je jasné, není to pes či kůň, aby se na přivolání nechali poplácat. Ale když se mi podaří je chytit, mám pocit, že se chovají jinak, než ti prvně lapení.

Přišel jsem, „zahrál“ a rychle to uhasil. Mám sice již špatný sluch, ale hvízdnutí jsem slyšel. Nezazpíval, jako ten od Husí Lhoty posledně, za to sem mu nestál, nebo byl ještě zadýchaný z cesty. Mě to ale takhle stačilo a ukul jsem plán: Sklopky na místa a zdvojenou síť do proluky, kde projíždívají mezi keři děvčata na koních. Přehrávač nebrat a jenom čekat. Jiného nezbývá. Obcházet sklopky a usmívat se nad mazaností slavíka. Věřit ale, že do oblíbeného vrboví u silnice přeci přeletí, aby si mě prohlédl z úkrytu.

Vítr od jihovýchodu přestal v sítích bláznit, nad Boleslaví se ale vyformovala oblačnost – a sakra tmavá. Soumrak sem dorazí brzy.

S místním myslivcem – hospodářem jsme probírali slavičí hnízdiště, které mi hlásívá, sedá-li na čekané. Škoda, že chvilku déle nepobyl. Mohl užasnout, jako já. V horním poli sítě skákal slavík a kroužek jsem viděl zdálky! Na focení už to moc nebylo, ale důležitější jsou jiné momenty. Celého jsem ho prohlédl zvláště kvůli klíšťatům, byl na tom dobře, i s kondicí.

Je skvělé vědět, že soudím pětiletého slavíka a hlídat si všechny jeho znaky. Slavíci totiž (mnozí to třeba nevíte) nemají pohlavní dvojtvárnost – jinými slovy – podle vzhledu: samec = samice. I proto stále v měřeních hledáme záchytné body k určování. Jasně, samičky pak – sedí-li na snůšce – mají holá břicha. Tam jsme si jisti.

Tenhle měl kroužek od zelených řas. Jsou tam teď zjara stružky s vodou, zvlhlá zem se houpe pod nohama. Tam hned po příletu sbíral a řasami kroužek ozelenil. Dobrý poznatek. Musí mít to místo za ten čas dokonale nastudované. Víte, kolik je to v pěvčím životě 5 let?!

Vyblýskal jsem známé číslo a polohlasem vlastenci gratuloval k návratu. Přijde mi to v těchto případech dojemné, už se moc neovládám.

Pustil jsem ho po zvážení, myslím, že už dobře tu proceduru zná. Jsem rád, že se vrátil, vedle u jezu je zatím klid. Tam by se měl vrátit super vlastenec! Uvidíme.

Podařilo se mi snad přenést na vás kousek té radosti, na chvilku zmírněné obavy o život přítele. Takhle to mívám v čase odchytů. Rozehrané divadlo, jehož konec je snad ještě daleko. Divadlo dojemných scén, v kulisách domoviny.

Hned jak budu mít chvíli, usednu někde zas do první řady a nechám se unést. Jako teď.

Slavík byl chycen a okroužkován. Byl nový a včera jsem se tedy v pocitech trochu mýlil.

Je robustní a bude to tam za čekárnou letos asi hodně veselé. Kde jsou oba staří pánové? To tedy budou koukat!

A nejsem sám. Hned několik studií poukazuje na podivně zachovalé velké peří „jarních ptáků“. Sleduji tento fenomén samozřejmě taky a dnešní slavík už mne opravdu vyprovokoval. Tady je důkaz.

Jen velmi obtížně si dovedu představit, jak cestou do zimovišť, v afrických křovitých savanách i cestou domů, slavíci peří šetří. Šetří natolik, aby vypadalo, jako u tohoto jedince. Zejména krycí letky ramenní, které „odejdou“ vždy nejdříve.

Pojďme si započítat: září, říjen, listopad, prosinec, leden, únor, březen – a 20. duben u Husí Lhoty. Co nám ten úkaz chce vlastně říct?

Všiml jsem si toho několikrát, naposledy v brožurce Pták roku 2007, kde se slavičí pár, vyfocený u hnízda, na hrudi žilkovitě leskne. Nejprve jsem si myslel, že jde o určité nasvícení a tedy fotografický efekt. První letošní slavík se mi předvedl i v tomto ohledu. Račte se podívat.

Materiálu jsem nafotil dost a nejen to. Úkaz jsem dokonale prozkoumal přímo na opeření slavíka. Jde o pírka, jevící se „srolovaná“ paprskovitá (podoba s náprsenkou modráčků není vůbec lichá). „Obrousí“ se tyto, až pomine potřeba efektu? Kdy se objevila, v šatě pohnízdního přepelichání jen sotva! Zdají se nová.

Co se děje s peřím (některých) slavíků v zimovištích? Zaměřím se na ten úkaz.

Mohu říct, že takových zářivě žíhaných hrudí, jsem dosud moc neviděl.

Slavík byl chycen první kontrolou prakticky hned, co jsem jej k místu líčením na opačném konci postrčil. Utichlo jeho dopolední české rozezpívávání, tak jsem tam došel. Jak uspokojivý pohled po čase! Kroužek neměl, proto ten zájem. Je silnější postavy, s tukem ve vztahu k doletu sice tak nějak „na doraz“, ale svalovitý (25,25g). Klíšťata žádná. Velmi klidný a po vypuštění více než příkladně zpívající. Tomuhle notování vydrželo fakt pěknou chvíli.

Problémem tam jsou kočky, včera večer jsem je viděl v akci. Chudáci strnadi, slavíci a jiní.

Je to zvláštní místo. Vloni v létě jsem tam při líčení nalezl krásnou pivní láhev s patentovým uzávěrem. Přežívá tam uprostřed křoví prastarý nízký plaňkový plot. U cesty stojí mohutný dub. Krásné místo v té Husí Lhotě. Kdo by se chtěl názvu obce snad posmívat, upozorňuji, že vesnička to je půvabná a komfortní. Slavíci jsou ještě jedni nad zatáčkou, v místě, kde les sežral škodovácký polygon. V křížení cest tam obsadili nevelký kout, který je teď nádherně bílý po sasankách. Tam mistr ještě není. Zkoušel jsem ho opakovaně. Ono vůbec – kolem dokola slavíci dnes ještě nebyli. Kontroloval jsem 6 pozic. Není to moc, připočítám-li však včera večer dalších 8 na okolí, určitou představu si lze udělat.

Čím dál víc mne ta práce baví. Čím dál víc se těšívám! Nápadně lépe se v tématu orientuji a usmívám nad začátky.

Třicet let! Je to vůbec možné? Husí Lhotu znám ale méně, od roku „88“. Ani to ale přeci není málo.

Napsal jsem do novin, kde mám stránku o přírodě, že slavíci se i letos vrátí. A oni se už opravdu vrací. To je dobře.

Prvním místem, kam se vrátil slavík v sledované oblasti je lokalita na okraji Husí Lhoty. Není to nic velkého, pruh křovin za autobusovou čekárnou na rozcestí. Bývá tam jeden pár, ale problém tam je s kočkami.

Pták byl krátce rozezpíván provokací. Zítra proběhne pokus o odchyt. Zpoždění oproti rekordu je 9 dní. Je příjemné slyšet nádherný zpěv slavíka po tak dlouhé době. Zazpíval krátce, ale kvalitně.

Mám pocit, že se známe. Snad bych si na to i vsadil.

17. dubna odpoledne jsem odjel k Jizeře do míst, kam směřuji vycházku za ptačím zpěvem. Změřit trasu a načíst ptactvo. Když jsem sjížděl lesní terasou po cestě k řece, vyletěl proti mě mladík na terénní motorce a za ním kolega na čtyřkolce. Jel jsem rychlostí, že se kola sotva otáčela (jezdím v takovýchto situacích pomalu). Bylo to v zatáčce, v úvozu mezi stromy. Neslyšel jsem ho, abych třeba začal troubit, nevěděl jsem o něm. Už bych to zažít nechtěl.

Sehnul jsem se za palubovku u spolujezdce a čekal. Je neuvěřitelné, že v té jeho šílené rychlosti se málem vyhnul. Otočil zrcátko na světle a blatníku udělal černé plastové šmouhy od bot a plech drobně promáčkl. Jakoby do lemu ťukl ořech. Vynadal jsem mu, on se mi s kolegou omluvil a já byl šťasten. Jak tohle mohlo dopadnout, kde jsme oba mohli být, kdybych třeba byl o metr blíže té zatáčce! Takhle vypadá štěstí, přemýšlí-li člověk o tom. Cestou domů jsem se za tím ohlížel. Když už ta konstelace má taková být, potkalo mě štěstí.

Nebudete s tím možná souhlasit, já to vidím takhle.

Slavíci tam ještě nejsou, ale je to nádhera! Koukáme po sobě s těmi místy a dobře víme, že už by to mohlo být. Napětí by se dalo krájet! Místa houstnou, nádherně voní rozpukem – a ta Jizera! Stál bych při ní věčně! Je to tam takový ráj šplhavců. Staré stromy s dírami, valící se řeka, co spojuje tolik dálek. Ta, která přivede domů slavíky.

Jo a ještě něco! Snažím se vychytit, čím jsou ty chvíle tak jedinečné. Je tam totiž ještě něco, co mi dělá tak dobře, nevím ale přesně, co to je. Nemívám problémy popsat dané situace, ale tady jsem bezradný. Může to být i tím, že ta nálada prostě přepsat nejde, že se musí prožít, že to je pocitová věc. Ano, jsou tam vůně – to je jasné. Jsou tam barvy – tomu taky rozumím. Je tam dynamičnost – vnímám ji. Co ještě třeba naděje? Dá se to připsat? Není to ono, co tuším? Možná. Takže naděje. No a té je třeba i pro ty naše upachtěné životy.

Blog opakovaně prošel násobnou návštěvností, je to asi tím, že teď by měl žít. Teď každý kliká pro informace. Dokázalo vás přistoupit k dvěma stovkám za den! A několikrát za sebou. Mnozí to tak na svých stránkách mají samozřejmě, ale pro mne je to nová zkušenost. A závazek.

Teď už sem choďte a dál se dělte klidně i o zážitky. Hlaste ty vaše nálezy hnízdících výrů i objevy, které jste nepojmenovali. Jsem připraven pomoci.

Pojďme se z přírody radovat!

Dám alespoň jednu fotku z cesty, jako poděkování za všechno, o čem jsem psal. Babočka byla vysoko a nemám nejlepší foťák. Mě to ale takhle ke štěstí stačí. Slavičí plácky už žijí a to by v tom byl hrom, aby mě ta nálada zase nelapila!

… Jo, ještě o té akci.

Trasa má na otočku 1,8 km. Nevím, jestli tam ledňáčci budou, zatím jsem je neviděl. Ale jsou tam třeba kvíčaly, ty jsme dlouho společně neviděli. Hlavně se ale těšte na řeku, je nádherný zaobírat se tou její cestou po český zemi. My ji tady pod Bakovem uvidíme svobodnější a více divokou. Však také jara tu bývají sakra rozmáchaná, s štikami na loukách. Dnes lidé vidí jen škodu, kterou v tom čase přináší. Já ne. Fascinuje mě. Je-li vzteklá a při síle, ustoupím pokorně dál. Mohu.

Ukazatel paliva na palubní desce už nenaráží na nejzazší okraj po včerejším tankování, poodplul k prostředku. No, okruh to byl vskutku pěkný! A nadějný. Jenže, nic se nestalo. Slavík nikde na jihu až jihozápadě zkoumaného prostoru není. Nebo spíše – nebyl potvrzen. Mám ale ta napětí rád. Co potom, až slavíci místa osídlí. Pak je po napětí.

Střemchy pokvetou, jsou před rozpukem. Trnky to samé. Kvetou slivoně a voní nádherně.

Vylezly ještěrky a volal od jabloně krutihlav. Vlaštovek bylo v Stakorách snad deset, nad vodou jsem viděl další. Jeřábi jsou málem všude, kam člověk vleze. Ještě se ale v krajině rozpustí. Monstrózní tah červenek zdá se končí. Musí spěchat, cesta je zase volná.

Fotil jsem si stanoviště, kde byl kdy zjištěn hybridní slavík – a je to síla! Jsou převážně pod vodou, je letos hladina zase dost vysoko. To jsou panečku impozantní místa! Kdyby to tak vydrželo do léta. Pořád to srovnávám s Polskem a nevidím už velké odlišnosti ve vztahu k slavíkům tmavým. Uvidíme, co bude.

Letos rekord v příletu nepadl a v republice taky žádná sláva. Na webu „visí“ jediný slavík, je z dneška z jihu Moravy. Tak tedy ještě jednu – dvě noci.

Je to zábavné, jak jsem na ty příletové tváře křovisek zvyklý. Jak tam ty ryšavce už vidím. Před tímhle deštěm, co se chystá, už první přiletí.

Vozím v autě balík novin a lidem kolem slavičích plácků je rozdávám. Poslední téma v magazínu se jmenuje Čas slavičích návratů. A píšu tam i o slavíkovi „od jezu“. O tom staříkovi. Byl jsem tam hrát a pocity to jsou skvělé. Vidím ho tam z loňska, jak jsem jej pod dubem přelstil. Vzpomínám na Noc slavíků, kdy mu byly 4 roky. I na to, jak jsem jej chytil dvouletého. Kolik on toho musel zažít! V loni už byl „kost a kůže“. Ale zpěv – to je něco jiného! Kam se na něj všichni ti amatéři z pobřeží hrabou! Kdyby zazpíval, poznám jej. Pochybuji, že do repertoáru ještě něco přidal. Už to nemá zapotřebí. Piluje jen přednes, procítěnost. A já ho uznávám. Byla by ho škoda.

V Boleslavi na periferii se v jednom dílu nájezdu na dálnici usadili bezdomovci. Tentokrát jich je pěkná parta. Celé patro keřů vykáceli na oheň, takže toho tam moc nebude. Koukali na mě jak na zjevení. Přišlo mi, že tam „krabicák“ snad vespolek svářej! Smrdělo to, jak zmoklej cirkus!

Po těchhle kosech tam aspoň nejsou jehly, mají jiný starosti. Grilujou na vozíku z marketu – klasika! Divím se, že je policajti neviděj, večer je kolem toho nocoviště fakt rušno.

Na kosmonosským viaduktu někdo spálil kanape, co tam bývalo. Jen jsem jistil, jestli v něm před tím někdo nespal. A nespal. Tak ještě chvíli musím počkat. Kamarád Karel z Prácheňskýho muzea (ve výslužbě) říkával, že si každý ornitolog nějakou tu mrtvolu jednou najde. Rok od roku mu stále víc věřím.

Bude to letos asi zas pěkná divočina! Ale dnešní výprava má pozitivum. Všechny plácky jsou na svých místech. A to je moc dobrá zpráva!

Samozřejmě, že není! Nadpis kecá! Jde jen o vzrušující stupňování napětí.

9. dubna jsem se chtěl pokusit posunout rekord v příletu. Nepovedlo se. Prohledal jsem asi polovinu „západního sektoru“, zatím bez odezvy. Vypadá to tam ale už hezky. Dokázal bych si tam slavíka představit. Na 19 hnízdištích není. Na jednom z nich ani být nemůže, je zničeno vytěžením. Byl to bývalý rybník a zase bude. Co se dá dělat. Hezkých pár roků jsem tam odžil. Ani snad fotku dávat nebudu, bylo by to tady strašně sentimentální.

Prošel jsem část cesty, kudy půjdeme 5. května (opraveno!) při Vítání ptačího zpěvu. Teď by měli zbystřit ti, kdož se s námi chystají. U bakovského hřbitova se zaparkovat dá, nebude-li pršet, cesta bude dobrá na vycházku. Jsou to tak 2 kilometry, možná tři (když uděláme okruh).

Chtěl bych upozornit, že tentokrát se odlišujeme tím, že bychom měli vidět hlavně opeřence starých doupných stromů. Je tam žluna zelená, strakapoudi – i ten malý, brhlíci, šoupálci. Na louce troubí pár jeřábů, jestli tam vydrží (podmínky tam jsou), bude to pro lidi zážitek. A taky řeka – je nádherná! Vine se zákruty jizerními loukami, táhnou podle ní ptáci. V chatové oblasti na levobřežní terase je nevelký bor a zpívá tam brávník. Ještě jsme ho taky společně neviděli. Měli by tam být i slavíci ikdyž právě tam jim to dvoupárové hnízdiště zaniklo. Jsem zvědav, jestli je někde najdu okolo. Moc možností tam už není. Jen aby nám vyšlo počasí. Letos jsme posunuti hluboko do máje, bude to strašně znát. Uvidíme, co bude taky na vodě. I kdyby byla hladina vymetená, o řece pojednám. Obdivuji Jizeru ze všech nejvíc.

Přehrávka při monitorování zaujme místní pěvce. Jakmile se černohlavé pěnice přijdou podívat až ke mě, vím, že tam slavík ještě není. Znaly by ho. K zmizelým místům tedy dopisuji Bakov „prutník“ a budu vzpomínat, jak jsem si tam úspěšně ještě v létě zachytal do sklopek pelichající slavíky. Zrovna tohle místo většinou v hnízdění vycházelo, je to škoda.

Jsem zvědav, až je projedu všechny, jak vysoké bude číslo zmaru. Není to příliš legrační, nová místa se nijak spontánně neobjevují, uvidíme, zda se to alespoň vyrovná.

Dnes jsem to tak počítal, kdybych měl posoudit všech 50 míst, nestihl bych to rozhodně za den. Některá jsou samozřejmě více – až mnohapárová. Je ta studijní plocha veliká, už jsem uvažoval, že ji zmenším, ale kam přestat jezdit?! Navíc, daří se takto podchytit přesídlování slavíků v rámci oblasti.

Sledoval jsem centrální web, ani tam zatím slavík hlášen není.

Třicet let je 30 let.

Takhle jsem odpověděl na dotaz, jestli osmadvacátého zvládnu v Nočním Mikrofóru v rozhlase půl druhé hodiny mluvit o slavících. Takhle současně odpovídám na to, jak mi připadá tenhle bláznivý čas. Že vím, že slavíci jsou už postupem hodně vysoko. Cítím to v kostech.

Rekordem je tady 10. duben, už dokonce i potvrzeným. A dneska je osmého, nemýlím-li se. A to, že venku sněží, je právě ono. Kraj se dává po zimě dohromady.

Kvetou první slivoně a trnky to mají hodně nahnuté. Nejdůležitější jsou střemchy pro naši oblast. Někdy slavíkům „utečou“, letos to bude „akorát“. Mají schovaná poupata, koukal jsem už do jedné z nich.

Tím, že nejsem ornitolog profesionál, to mám „barevnější“. Jsem sice bádáním nezaplacený, ale více svobodný. Můžu při tom očichávat květiny, bloumat nad slavičími větvemi, z kopřiv ještě čouhajícími, kam budou sneseny ty nejchrastivější listy z dubu – byť by byl v místě jediný a do nich po ránu uvito rosou ještě vlhké hnízdo. Tam usedne slavice, po nocích horlivě ujišťovaná mistrovou láskou!

Tak tohle všechno můžu!

V živnosti teď mnoho nevydělám a směji se dotazu na manželku během vernisáže výstavy – jak že mi takového času mohla kdy dovolit!? Inu, mohla. Nebudeme přebohatí, nejsme ale z chudých.

Tak – a tohle muselo zaznít v čase, kdy „nahoře vymetají zimu“ a krajina se spolu se mnou na tu slavnost právě vychystala.

Dnešní noc to ještě nebude, přijdou další. A jedna z nich je přivede! Ty první, staré, zkušené, nedočkavé.

Není sledování příletu úplně objektivní, nemonitoruji všechna hnízdiště současně. Ani bych to nestihl. Pořád tam nic není a když přijedu třetím dnem, najednou je obsazeno. A pak to jde už strašně rychle, zatímco já nemám čas, místní slavičí rok letí! A mění po hodinách.

Jakmile si mistr vyzpívá štěstí, v roští je zamilovaných plno! V tom čase třeba chytat, kontrolovat, měřit a vážit, sčítat, fotit a do lihu házet klíšťata (i ta vzácná modrozelená z Afriky). Odečítat kódy od tropů chladnoucích kroužků a neznámým přivírat nové. Užívat si nahořkle jedinečnou vůni trnek, co za pár dnů nekompromisně odezní, propichovat podrážky desítkami trnitých „floků“ při líčení sítěk pod keři a vnímat vydechující zem. A to není všechno!

Přemýšlet nad přežívajícím magnetismem fackované krajiny, který i v roce „12“ slavíky z oblohy postahoval. Děkovat závislosti, že se mnou po letech ještě takhle mlátí a zatřepe srdíčkem. I za to, že odkročím-li do křoví ze silnice náhle, policajti už dávno nebrzdí. Třicet let = 30 let!

Jo a taky myslet na „slavíka od jezu“, jestli žije. Jestli ano – bude tam. Ten zpěv poznám na dálku, zakomponoval do něj bublání vody, nad jezem občas přeháněné a seskakující po dláždění dolů, do nádržky. Vykáceli tam vrby, ale divokou třešeň nechali. Zas bude ve větvích za silnicí pouštět tóny s proudem. A já poslouchat. Snad to tak ještě bude.

Pár chvil zbývá do příletu prvních slavíků obecných, opravdu pár chvil. První výpravy na jejich hnízdiště bývají smutné. Shledávám totiž i plácky zemřelé, které příletu nedožily a vyškrtávám je z evidence. Tak se stalo na přelomu měsíců i na lokalitě „Pasťák“, která byla zmýcena. Nemohu nic, než pochopit, že staveniště z buřeně jednou procitne a divočina (i se slavíky) končí.

Právě ale proto apeluji na zachování křovin všude, kde mohou zůstat, kde nikomu nevadí.

Jsou to chvíle věru nepříjemné, ale bude hůř! Už jsem to někde napsal pro čtenáře, nevěřím v záchranu naší krajiny. Přijdeme o ni. Brzy.

Tak ještě letos…