17. dubna odpoledne jsem odjel k Jizeře do míst, kam směřuji vycházku za ptačím zpěvem. Změřit trasu a načíst ptactvo. Když jsem sjížděl lesní terasou po cestě k řece, vyletěl proti mě mladík na terénní motorce a za ním kolega na čtyřkolce. Jel jsem rychlostí, že se kola sotva otáčela (jezdím v takovýchto situacích pomalu). Bylo to v zatáčce, v úvozu mezi stromy. Neslyšel jsem ho, abych třeba začal troubit, nevěděl jsem o něm. Už bych to zažít nechtěl.
Sehnul jsem se za palubovku u spolujezdce a čekal. Je neuvěřitelné, že v té jeho šílené rychlosti se málem vyhnul. Otočil zrcátko na světle a blatníku udělal černé plastové šmouhy od bot a plech drobně promáčkl. Jakoby do lemu ťukl ořech. Vynadal jsem mu, on se mi s kolegou omluvil a já byl šťasten. Jak tohle mohlo dopadnout, kde jsme oba mohli být, kdybych třeba byl o metr blíže té zatáčce! Takhle vypadá štěstí, přemýšlí-li člověk o tom. Cestou domů jsem se za tím ohlížel. Když už ta konstelace má taková být, potkalo mě štěstí.
Nebudete s tím možná souhlasit, já to vidím takhle.
Slavíci tam ještě nejsou, ale je to nádhera! Koukáme po sobě s těmi místy a dobře víme, že už by to mohlo být. Napětí by se dalo krájet! Místa houstnou, nádherně voní rozpukem – a ta Jizera! Stál bych při ní věčně! Je to tam takový ráj šplhavců. Staré stromy s dírami, valící se řeka, co spojuje tolik dálek. Ta, která přivede domů slavíky.
Jo a ještě něco! Snažím se vychytit, čím jsou ty chvíle tak jedinečné. Je tam totiž ještě něco, co mi dělá tak dobře, nevím ale přesně, co to je. Nemívám problémy popsat dané situace, ale tady jsem bezradný. Může to být i tím, že ta nálada prostě přepsat nejde, že se musí prožít, že to je pocitová věc. Ano, jsou tam vůně – to je jasné. Jsou tam barvy – tomu taky rozumím. Je tam dynamičnost – vnímám ji. Co ještě třeba naděje? Dá se to připsat? Není to ono, co tuším? Možná. Takže naděje. No a té je třeba i pro ty naše upachtěné životy.
Blog opakovaně prošel násobnou návštěvností, je to asi tím, že teď by měl žít. Teď každý kliká pro informace. Dokázalo vás přistoupit k dvěma stovkám za den! A několikrát za sebou. Mnozí to tak na svých stránkách mají samozřejmě, ale pro mne je to nová zkušenost. A závazek.
Teď už sem choďte a dál se dělte klidně i o zážitky. Hlaste ty vaše nálezy hnízdících výrů i objevy, které jste nepojmenovali. Jsem připraven pomoci.
Pojďme se z přírody radovat!
Dám alespoň jednu fotku z cesty, jako poděkování za všechno, o čem jsem psal. Babočka byla vysoko a nemám nejlepší foťák. Mě to ale takhle ke štěstí stačí. Slavičí plácky už žijí a to by v tom byl hrom, aby mě ta nálada zase nelapila!
… Jo, ještě o té akci.
Trasa má na otočku 1,8 km. Nevím, jestli tam ledňáčci budou, zatím jsem je neviděl. Ale jsou tam třeba kvíčaly, ty jsme dlouho společně neviděli. Hlavně se ale těšte na řeku, je nádherný zaobírat se tou její cestou po český zemi. My ji tady pod Bakovem uvidíme svobodnější a více divokou. Však také jara tu bývají sakra rozmáchaná, s štikami na loukách. Dnes lidé vidí jen škodu, kterou v tom čase přináší. Já ne. Fascinuje mě. Je-li vzteklá a při síle, ustoupím pokorně dál. Mohu.
