Bývali to velcí znalci ptactva a dobří chytači! A co si budeme povídat, některé praktiky jsou dobré i nám. Takové chytání do pastiček, v tom byli mistři! A to je právě disciplína, kterou vyžaduje můj ornitologický obor! Na slavíky, tam je chytání na červa potřeba ikdyž se dnes využívá hlavně sítí s pomocí provokace zpěvem (ptačím). Já zůstávám věrný prastaré technice a značně jsem v ní pokročil. Je to veliké umění a učím se jej stále už málem třicet let. Kolikrát jsem se shýbal do křoví už nespočítám a bývaly to momenty vzrušující. Jeden zážitek jsem už kdysi vložil do příběhu Za slavíky s příslušníky. Odehrál se v čase, kdy v televizi běžel film Smrt stopařek, vzpomínáte na tu skládku odpadků? Nebudu se o tom rozepisovat, ale u podobného lesního smetiště jsem s motyčkou v ruce tehdy líčil na slavíka a hlídka mne z „Leninových saní“ zahlédla. Jindy se mi chytil hranostaj, často i skokani. Jednou mi pod síťkou skončil z kapsy vyklouzlý zapalovač. Před lety jsem sklopku dokonce úspěšně položil na mrazák, zářící z vysokých kopřiv u silnice. U města jsem si jindy málem zarazil feťáckou jehlu do ruky, když jsem chystal plácek – ale na druhou stranu – tam vysoko nad hlavou kvetla úchvatná pnoucí růže a tak jsem na ten průšvih rychle zapomněl.
Sklopku líčím docela dlouho a místo pečlivě vybírám. Kontroluji pravidelně, ptactvu to nevadí. Je to jiné chytání než do sítí a myslím, dost cílené. Líčím-li na slavíka, málokdy se chytí něco jiného, mám už na ten obraz vycvičený postřeh. Mám značné množství poznatků, které však do tohoto prostoru nepatří. Ale fakt si to už dnes užívám. U sklopek jsem většinou zkušenější, než chytaný slavík, jsou však tací, kteří mne znají a s nimi pak už spíše jen tak pokecám. A „klamu tělem“, rozhlížím se, kde vyseknout nejlépe uličku pro síť. Pak mi je ta technika nakonec dobrá! To však už není to pravé umění, sklopky – to je kumšt! A staří ptáčníci sítě ani neměli, oni však také nepotřebovali chytat ptáky opakovaně k vážení, sbírání klíšťat a sledování peří, oni chytli a už nepustili. Zavřeli a často prodali či vyměnili. Tak to bych neudělal. K přátelům se chovám přátelsky. Tím to mám těžší narozdíl od čižbařů.
Chytal jsem všechny čtyři „slavíky“ v Česku. Když jsem specialistou, měl bych to mít zažité. Jezdím tam i za prostředím – jen si je představte, anebo zalovte tady na slavičím blogu.
Navštívil jsem slati, s nádhernou vachtou trojlistou, tady u Koprníku a chytal v nich modráčky středoevropské. Jó, to tehdy ještě bývali vzácní! Byla to taková síla, že jsem na dva roky ošvindloval dokonce svůj výzkum, tak mne to vzalo!
Chytal jsem slavíka tmavého, když kolem pátého máje táhli Dolnobousovskem. To jsem panečku koukal do sklopky, to jsem zkraje nechápal, co je to za zjev! Slyším jako dnes to jejich hluboké „cvakání“ a rýdovák, podobný drozdům.
A pak jsme vyjeli do „české tundry“ za modráčkem tundrovým s člověkem, jenž je machrem na to téma. To byl takový zážitek, že jsme se letos (už se synem) museli na rašelinu vrátit. Specialisté tam už jsou dva.
No a konečně tu jsou moji nejmilejší slavíci z obyčejných roští, které hlavně oni na čas učiní těmi nejskvostnějšími pódii a kde mne naučili vnímat obyčejnost. To je přátelé sázka na jistotu v té české krajině! Dívat se do perliček trnkových květů nachystaných k miliónům poctivých svateb a dočkat se té slávy! Kterak trní zasvítí a zavoní po stráních, než znovu ztmavne. Říká se tomu „jedinečnost okamžiku“ a jsem dávno na ní závislým. Mýlil by se ten kdo by myslil, že chodím jen „lisovat hliník“. Stokrát jsem to dokázal svým posluchačům a ještě mnohokrát tak bude! Mám ta místa rád a jsem připraven se – bez kecání – za ně postavit, vždyť hnízdiště u Koprníku přežívá právě mojí zásluhou. Bylo by po smrti a když jsem hledal jak kout zachránit, vzal jsem tam i úředníky. Demonstroval, jakou má příroda sílu, jak jsme malí, jak lze žít pospolu budeme-li méně roztahovační. Vedle mne blýskl foťák a vy se podívejte.
Jste-li potěšeni, vězte, že větších ambic jsme s tím kouskem divočiny ani neměli.
