Začínáme

Žádné komentáře u textu s názvem Začínáme
Zítra přijde březen, já v něm budu mít narozeniny, ale hlavně – začnem tady žít. Odložíme hrabání v archivu a téma uchopíme živě. Pravda, měl jsem ještě připraven zajímavý výsledek kroužkování k analýze tady na webu, ale počkáme asi, jak to na té lokalitě dopadne letos a zhodnotím to najednou.
Březen je pro mne nádherný měsíc a ty, co jdou po něm – to se už vůbec nedá popsat. Prostě startuje ráj! Choďte si sem pro pohodu, přátelé. Vidíte, to zrovna může být problém – oslovení. Na osobním setkání to rád používám, tady ovšem nevím, abych nedopadl jak jeden, kterému bylo napsáno: „Nejsem žádný váš přítel!“ Znáte to. Na VPZ jsem chtěl použít přivítání: „Vážení sešlí a sjetí“ – mohl bych tím ale docela narazit, tak jsem to přehodnotil. Necháme to tedy i zde bez oslovení – jen dodám – vážím si každého, kdo má rád přírodu. V televizi byl včera dokument o Japonsku – jak si tam cení krajiny! Proč to nemůže být taky u nás. Podívejte se kolem, podívejte se na názory našich představitelů, podívejte se na ty přímo v zelených resortech! Bezbřehý smutek! A teď ještě veřejnoprávní rozhlas zruší Zeměžluč. Co už můžeme chtít?! Kecy, všude jen kecy a vytáčení. Komu to má sloužit, co za tím zase je?
Byl jsem včera ve škole pomoct dětem s projektem, ještě že se nějaký ten kantor najde.
Chtěl jsem vás ale pozvat nervy si uklidnit, otočme tedy list.
Nejdřív vždy jezdím do lesa na bledule. Tahat je očima ze země, která v tu dobu báječně voní.
… Ne po kytkách, po těch až později.
Dojdu vždycky v místo, kde se boty jakžtakž udrží suché a nechám kout utichnout. To je pak nádhera. Mám to znásobené tím, že jsem místo znal už v dětství. Máma v zámku pracovala a řádové sestry – lidem sloužící podobně jako ona – si malou kytičku každého jara do kaple dovolily. Jak tam bylo vše lidské i to odcházení životů! Jak byly vlídné. Kytky, ty v mokřadu zůstaly a mě se při nich mnohá ta filmová okénka samovolně aktualizují. I les přežívá a troufám si tvrdit, že široko daleko stane nejhodnotnějším. Tam rád začínám.
Pak už ale vyrazíme do slatí, za nejotužilejším slavíkem – modráčkem. A pak bude březen končit a začneme odhlížet k roštím. Považte, slavičí rekord se dopropadal až na 10. duben – což je síla!
Tohle zjišťování stojí strašných peněz, nasypaných do nádrže i nevydělaných pro vychladlou výheň. Ale Kalendář příletů bude mít cenu. Jsou legrační ta negativní zjištění v křovích, plná napětí a prohledávání temných slují. Mihne se někde, nebo tu ještě není? A vidíte – vůbec si nepřipouštím, že by místa mohla osiřet. A přesto se tak jednou může stát. Naprosto sobecky vzato – teď ještě jsou, mistři přilétli a já budu dýchat. A začnu sem chodit. Zapisovat, odečítat z jejich tajemna.
Ta první setkání si pamatuji řadu let zpátky, tak jsou kalorická. Je výhodou přibalená duše romantika. Hned za setkáními vidím ty ptačí cesty, vzdálenosti, problémy (alespoň mě známé) – a cíl tady doma.
Že si při koncertech dám na čas dohromady psychiku, prospívá. Takže i to je v ceně, výše uvedené.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *