Zahrady beze slov

Žádné komentáře u textu s názvem Zahrady beze slov
9.března
Už jsem to tady psal kolikrát – není pro slavíky krásnějších míst, než jakými jsou zahrady ticha.
V současnosti vím o dvou a držím jim palce ze všech sil. Jsou zranitelná ta místa, s každým lidským pohledem si koledují.
Svého času jsem si myslel, že u nás neexistují, až jsem našel první, v městě na Klenici. I to už tady bylo. Dva neuvěřitelné roky před zkázou jsem tam přicházel a nešlo jinak, než o nich napsat a slovit ty okamžiky v Obraz, který jsem hledal. Pak zahrada ustoupila modernímu záměru. Co naplat. Které město by chtělo mít takový brajgl v teritoriu.
Našel jsem druhý, o tom tady bylo nedávno. Ten ještě žije. Uvidíme na jaře.
Třetí je tady u nás, kolem mlýna. Zákon proti šíření plevelů – už Vás některé slyším! Přenos případného požáru – jasně, i to by se mohlo stát. To je ale tak všechno, co může vytáčet. Takhle to tu vypadalo dnes.
A jestli by měla zahrada fakt štěstí a nikdo jí nepůjde po krku, rok – dva a slavíci jsou v ní nazpět! Střemcha přežila, olšina s orchidejemi za mlýnskou cestou taky.
A pak tu je naše zahrada u kovárny, hned naproti. Včera se probudil jeden z netopýrů nejmenších a obtížně pak po okružním popoledním letu hledal cestu zpět za bednění. Nejde tedy jen o letní kolonii, jde o místo trvalého výskytu. A to je dobrá zpráva.
I k nám jednou přiletěl slavík, to už tady na blogu taky někde je. I naši zahradu pouštím z vodítka trochu si zaskotačit. Je obdivuhodné, jak liány rvou stupňovanou silou fasádní bednění až od slunečních hodin protidešťový záklop odletěl. Jak v pergole vistárie rozdrtila laťoví a trubač stoupá po modřínu. Chmel otáčivý šplhá po švestce – té, co hostí v létě sršně, vosy, včely a admirály. A taky babočky bílé „C“ a paví oka. „Zakalit“ do toho kvasu přiletí kdekdo! Švestky jsou starou českou odrůdou, poctivou – jak mnohé kdysi. V jezírku je skokan skřehotavý, byla tu i ropucha zelená, skokani hnědí i ropucha obecná. Na skalce jsou ještěrky. Naše zahrada není bez lidí, ani to tak nejde, ale má k přírodě blízko. Ta naproti je důkazem, že život je všude nachystán k návratu, když pominou tlaky.
Musím přiznat, že číst v místech opuštěných a zdivočelých, mne naučili právě slavíci. Oni jsou totiž tady v Polabí těmi mocniteli nálad podobných míst. Moc se to popsat nedá, když jsem si na to kdysi troufl – dnes vidím, co všechno jsem převést nedokázal.
Vím, že podobná místa nejsou těmi, která by měla slavičí populaci udržet v přežívání, ale děkuji že jsou. Mimochodem – řešili jsme teď opakovaně výhled vývoje slavičí populace v Česku. Právě pro ta místa v „meziměstí“ a schopnost obsadit kdejaký ruderál, má druh šanci. Hnízdní populace severovýchodu Mladoboleslavska v začátku století zastavila dlouhodobé posilování, v posledních letech „stárne“. Obav ale netřeba, slavík obecný nebude druhem, který mezi prvními region opustí. Podle diskusí jiných je velmi pravděpodobně na řadě téměř nepoznaný, podobně křovištní sedmihlásek. Vidíte to taky tak? I ten v bousovské zahradě ticha býval. Pravda, muselo se na něj čekat, než přitáhl zdaleka, ale zahrada s ním počítala. To byl pak šťavnatý projev, to byly koncerty! Mám strach o tyhle druhy. Nevíme vůbec, co se děje v jejich výseči Afriky, proč v návratech plošně slábnou. Je dobře, že evropská ornitologie pozoruje Afriku už místy hodně zblízka, že jde po stopách možných problémů, že snad pomůže včas. Proto mám rád tuhle vědu a vážím si každého, kdo s námi po cestě dívání se a poznávání, radosti z přežívání a ještě šťastného dočkávání se vyšel, spolušlape a jiný třeba vyrazí.
Vám takovým – přátelé, přeji štěstí k setkávání a foťák po ruce. Nebo tužku, která se na potvoru nezlomí, když třeba zapisovat sakra rychle. Když křídla sviští. Znáte to.
A ještě upozornění.
„Modří slavíci“ už míří domů, brzy je v slatích či pobřežích rybníků uvidíte. A tam kde jsou doma i uslyšíte. Tak pěkné dny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *