Zaměřeno na slavíky

Tomuto útvaru v křídle se u slavíků věnuje jen málo pozornosti. Pro toho, kdy by přeci jen chtěl vidět, kdy a jak tato „pírka“ jsou měněna, tady je předloha (jsou to ta dvě v toulcích).

Situaci jsem vyfotil 6.8. u Násedlnice, půjde zřejmě o samečka, jehož partnerka už bude asi pryč. Nikde jsem jiného na malé lokalitě nezaznamenal. Mláďata už by z takovéhoto (izolovaného) místa byla zřejmě pryč na potulce, pokud na této „jednopárové“ lokalitě vůbec k hnízdění došlo.

Teď už to bude takové „paběrkování“, hnízdiště se budou plynule vyprazdňovat tak, jak budou křídla slavičím rodičům dorůstat.

Otázka průtahu severnějších populací slavíka obecného je složitá – až tajemná. Ale to platí i pro slavíka tmavého, jehož populační potenciál je severně od nás ještě daleko mocnější než u SO. Kudy a jak ti ptáci letí, že jsou na našem území zastihováni v tak malých počtech? Nebo to s nimi ještě neumíme? Až pochopíme směrem k nám vysílané signály „tukových zásob“ chytaných podzimních slavíků, budeme snad chytřejší.  
  

„Tohle přihlížení ptačí migraci mě fascinuje“ – napsal Robert Doležal na svém pěkném blogu poté, co se nechal unést dálkovými přesuny rorýsů nad moravskou zemí. Rád ty postřehy čtu a mám to nějak podobně.

Blog je dobrá věc, někteří přátelé jej chystají již docela dlouho a je škoda, že s tím doposud nevyrukovali. Jak je znám, budou to hodně dobrá témata.

Chodí zajímavé ohlasy, díky kterým jsem se stihnul „podívat“ třeba do „slavičí zahrady“ na Slovensko. Chodí i jiné a myslím, že to může pomoct třeba i monitoringu slavíků, anebo „jen“ tomu, že o tématu prostě „pokecáme“. Ano přiznávám, že mě to téma táhne s sebou docela výrazně a otevřelo mi nejedny dveře, před pár dny třeba u pana primátora, ale fakt to dělám především pro slavíky. Ať si každý myslí, co chce. Pomáhám jim málem třicet let, mám s tím i dost nepřátel a problémů, ale neuhnu z cesty – teď už ne. I na tom magistrátu se začíná více o krajině mluvit. Co víc můžu chtít v týhle „válcovací“ době! Před mikrofonem mi dokonce pan doktor položil otázku – co může město udělat pro slavíky? Připadá to někomu málo? Pro mne a slavíky to byla veliká příležitost. A jak ho znám, nejde z jeho strany o žádné předvolební „zrcátko“. Region je i díky slavíkům zas o milimetr více vidět a to jsem vždycky chtěl. Netajím záměr dostat fenomén víc mezi lidi a přes „krále pěvců“ tak zvýšit (mnohde dočista probudit) zájem o ptactvo, jejich prostředí a tím i domovinu všech nás místně příslušných. O to mi jde. Ale i o to, vzdělat se v oboru a pochopit všechna ta tajemství. Je to vzrušující.

… Tak, dnes by měli již někteří slavíci „letět“. A vím, že to tak je. Vidět tedy do jejich cestovních scénářů, když kroužkování na to nestačí – to by bylo! Kolega Vašek Jelínek vloni u Svitav vyzkoušel zajímavou věc. V prostředí, kde druh nehnízdí, jej nachytal za letního tahu. Tak to je tedy výsledek! Tam by chtělo dnes večer už stát a týden nebo dva to tam filtrovat. Vážit a sledovat jejich „palivo v nádrži“ – tak to by mne doopravdy zajímalo! Chytil totiž staré ptáky a podle fotek se nemýlí! A skvělá jsou samozřejmě i jím uváděná data průtahu.

Naši slavíci budou nad republikou hodně rychlí, nechtějí prohospodařit „výbavu“ na cestu, kterou přežíráním se v rozdávačných roštích docela snadno získali. A bude fungovat jen několik míst, kde se zastaví, schovají a občerství před další etapou. Křídla mají nová a tak se na ně mohou spolehnout. Jak je to vyvážené! Zatímco během pelichání věřili silným běhákům – teď přijdou na řadu křídla! A ona je donesou – a zase přinesou. Kroužky to vypověděly v archivu nejmíň třistakrát! Tak tedy: „Šťastnou cestu Vám, kteří už musíte do tmy!“

Je po něm! Po tajemství. Pelichání slavíka obecného jsem po letošku schopen už vypočítat! Nemám sice chyceného jedince opakovaně během procesu – to ne, ale mám dobrá data, umožňující výpočet s odchylkou dvou – tří dnů. Slavíci obecní na Mladoboleslavsku pelichají v rozsahu sedmi týdnů! Odhad bude velmi přesný. Rozhodně čas není delší.

Včera jsem v Sukoradech totiž zkusil „repete“, chtěl jsem si toho jubilejního třináctistého slavíka zapsat právě tam. A protože bylo před frontou, sklopky oproti včerejšku jen „cvakaly“. Slavíků bylo dočista pět a z toho dva naprosto skvělí. Jeden – dokazující, že zítra – pozítří může balit (na obrázku)

a druhý – mladý, dokazující, že v půlce prázdnin už může letět taky!

Je přepelichaný! Jak to působilo komicky, když chvíli před tím se chytil „juvenilek“, ještě kropenatý.

Tedy, to byl fofr, včera zájem nebyl a dnes první kontrola s třemi úspěchy! Vlastně čtyřmi – chytil se ještě mladý zahradní reheček, hezky se vybarvující, ti jdou do sklopek jako čerti!

To byl teda den ikdyž jsem si natlouk hubu v lomu, málem jsem spadl po srázu až do vody. Je tam prý osm metrů a na dně vozíky po těžbě cihlářské hlíny. V nich prý sumci a kdoví co ještě ti rybáři „u cigárka“ vysní! Býval jsem jeden z nich, tak jim rozumím. A tvrdím opakovaně – to byl ale den!

Použité fotografie slouží k „podkresu“ tématu, nejsou tedy nikterak kvalitní a zejména detaily křídel jsou mnohdy snímány pod úhlem, který by z nich takto neumožňoval věrnou determinaci. Prezentované výsledky jsou však pro účel specializace získávány měřením přímo na „živých“ křídlech v optimální poloze a řádně vyhodnocovány. Mnohé fotky jsou navíc pořizovány pozdě večer za horšího osvětlení, tedy rovněž v relativně nízké kvalitě. Kvalita snímků však není předmětem fungování tohoto blogu.

Nikdo z nás čas nezastaví. Jsme bezmocní a jenom koukáme. Můj „Slavičí rok“ směrem ke mě povážlivě zvedá prst (ukazováček, nebo prostředníček – vyjde to na stejno) a vyklepává z pytlíku na šňůrce poslední poznatky. „Žij Pavle, dokud je čas“ – slyším z těch roští. Jsem z toho zase hodně nervózní, ale žiju! Uvědomuji si, že mne snad taky pohlcuje „tahový neklid“ – jako slavíky. Letěl jsem včera do Sukorad, nemám tam nachytáno a nevím, co se tam událo. A hlavně – teď už je fakt šance na slavíka „v novém“. A na to je jen pár hodin, nemažou se s tím a mizí pryč! Ti Angličani to nedávno zmíněným stopováním odletu ukázali.

Měl jsem „kontaktů“ v té polní cestě tolik (8), že mi nestačily sklopky (zdvojuji je). To bylo nadějné v tom doutnajícím odpoledni. Sukorady „umí“, je to starý zatopený lom, znají jej hlavně rybáři. Znají i mě a v květnu vždy pokecáme – o úhořích a tak …

Slavíci ale nějak nešli, mám to tam prokroužkované a to je pro tohle chytání velký problém. Už jsem začínal litovat zbytečných kilometrů, slunce se zlomilo za posekané řepkoviště a já věděl, že mám poslední minuty. Potom už ptáci dolů nejdou. Nakonec to ve dvou případech vyšlo a já měl slavíka – málem finálního! No, ještě tak tři dny a pár hodin chybí, ale v pátek už asi bude pryč.

Ten druhý má ještě čas. Oba jsou staří a to jsem vždycky rád – to je „materiál“, jaký potřebuju!

Jel jsem domů a hodně o tom přemýšlel. Můžu mít teď hlavu jen pro specializaci, ostatní ornitologii (CES, břehule) letos definitivně odkládám a už budu zkoumat jenom slavíky. Přišel jsem v tom – na úvahy plodném večeru, na zajímavé poznatky, ale ty si nechám na podzimní konferenci na Vysočinu, navíc jsem zjistil, že chytím-li ještě jednoho, počet označených dosáhne třinácti set. Přestože „řeči čísel“ ve výzkumu moc nemám rád, je to důvod k menší analýze – to taky nechám na Vysočinu. Spíš se ale ještě zaměřím na poznatky jiné. Je velmi legrační, když si člověk představí ten shluk „ryšavců“ s kódem na noze, který krom mě samého (a pěti místních výsledků od kolegů) nikoho nikde neoslovil. Proto se ti Angličani tak radovali, vím, co prožívají, když jeden lokátor vydržel pro odlet! Tam je tolik důležitých poznatků! Jen nad tím přemýšlet. Připouštím však, že je asi potřeba, aby měl člověk pro téma v hlavě příjemně „rozestláno“, ale to tak je v životě ve všem. Já to tam tak mám, alespoň od nového století, to jsem se snad konečně zorientoval. Teď, když jsem kousek za nádražím ten vlak s hrstkou „slavičích bláznů“ ještě doklopýtal, na přestupních stanicích si dveří ani nevšimnu! Pojedu s nimi, dokud mi lístek nevypadne z ruky!     

Vždycky se těším, vracím-li se za slavíky do míst, kde jsem s nimi začínal – k Dolnímu Bousovu. Kolem Červenského rybníka jich bývá zhruba deset a vrací se tam. Máme to tak stejně.

Letos jsem si po hladině konečně zaplaval, jako kdysi v mládí. Později pak už to nešlo, slezly by mi asi z vody vlasy. Radši jsem těch třicet let trávil nadáváním v novinách a jinými projevy beznaděje. I rákosiny, kvasící a zapáchající, nikdo nezkoumal ikdyž se tam dalo tušit mnohé. Rybník totiž – jak se zanesl – rozšířil mocně okolní porosty. A to byl taky důvod, proč jsem do těch míst v roce 2006 přihlásil odchyty CES. Abych se přinutil více tam chodit, více se dozvědět. Těšil jsem se na senzační druhy, poskakující v tenkých nárazových sítích, vypnutých ve dvou liniích mohutné výspy, v místě zaústění jednoho z přítoků.

Uplynulo pět let, času nezbývá a tak muselo přijít finále. Letošek byl rokem posledním.

Kdybych měl v ohlédnutí říct – čím chvíle, rozložené vždy do devíti dekád, vynikaly, práci by to nedalo. Žádná senzační objevení se nekonala, pokud nepočítám modráčka, který se po té usadil v Českém ráji a byl tam opakovaně podle kroužku (!) odečten z fotografie. Pokud nepočítám do sítě chyceného samce káně lesní, žíznivého poštovního holuba …

… a rána nad rybníkem, s rozlety špačků a vlaštovek. Přítomnost obou bukačů a břehule – ty hlavně! S nimi to bývalo pěkné, když z pískovny (kde jsem je kroužkoval) zaletovaly dolů k rybníku. A odtud pak nakonec vždy odrazily k jihu. A ještě jedna věc, která stojí za příběh – sýkořice!

To začalo už se starým řídícím školy v Dobšíně, který mi při výpravách za motýly vyprávěl o zajímavém pěvci, kterého mu v 70. letech kdosi přinesl ze silnice, dělící Šlejfernu a Červenský rybník. Knihy na to tehdy samozřejmě nestačily, ale on si myslel na „bezvousou“ samičku sýkořice. A tím to v zapomnění i skončilo. Jednou – v čase mých ornitologických začátků – jsme jeli na exkurzi na jih Moravy, na dropy a sýkořice. Dropa jsme zahlédli, sýkořici několik lidí z lánu rákosí snad i zaslechlo. Když jsem toho podzimu, při vypouštění „mého“ rybníka, přišel do rákosí zabalit vrše, uslyšel jsem neznámé hlasy, které nemohly patřit nikomu jinému, než bájné sýkořici! A druhý den jsem jich jedenáct rozklepanýma rukama kroužkoval. To byla lekce jak nevzdávat víru v krajinu domova! A hned jsem dal za pravdu i „panu řídícímu“, který však už bohužel nežil. Rok nato dva páry v rákosí vyhnízdily a poté sýkořice vousaté nejméně jednou zimovaly.

V čase zahájení CESu jsem si říkal jak by bylo dobré mít v sýkořicích konečně jasno, případně je i vyfotit. Pět let chytání na to ale nestačilo ikdyž jsem je zjara u sítě konečně zaslechl. Na rybníku tedy musely být! Přišel poslední odchyt posledního roku a já už myslel hlavně nato, abych v rákosí něco nezapomněl, když už tam odteďka tak často nepřijdu. Při jednom z posledních „vybírání“ přímo na „kose“, v poslední síti a v nejvyšších kapsách nad hřbetem rákosiny, poskakovaly dvě sýkořice! On a ona. Měly ještě holá břicha od sezení na snůšce, vzal jsem je na okroužkování, zvážení a vyfocení. Tak tady jsou.

Jak to je v tom životě zařízeno, že když s štěstím nepočítáte, přeci jen přijde.

Jsem rád, že tam ptáci jsou (ikdyž dnes už jsou běžnější), že nabídka krajiny platí i v čase, kdy po entomologu Františku Kropáčkovi zůstalo jen několik starých skříněk s hřbetozubci, fundovanost a pro mne pár soukromých vzpomínek. „Návratů“ – ožívajících v čase návratu.

Jezdím tam opravdu rád! Divočina pod rezervací je místem, odkud je krásný výhled a je to tam tak nějak „více oduševnělé“. Vidím-li odtud celý „český sever“, nutí mne to k pohledům opakovaným. Jak je tam krásně! Jak krásně musí být tam všude daleko, kam odtud dohlédnu. Tady jsou ale slavíci, tam ne!

Vloni jsem zažil na Studénce v pozdním létě humornou věc, kterých zas tolik nebývá a dobře se na ně s odstupem času vzpomíná. Chytal jsem do sítě „na plný zpěv“ mladé slavíky pod hrušní, je to ve svahu (jak jinak na Studénce), tak byla spodní tyč v sestavě dost dlouhá. Soustředěn k úchytovým okům jsem si nevšiml, že kdesi vysoko brnkám koncem tyče mezi hruškami. Ty mohutné, zlatočerveně provokující „lahvovky“ původních poctivých odrůd, lákaly tady už od rána všechny medáky z okolí. Že jsem tu největší hrušku štracháním s tyčí uklepnul, by se pro příběh dalo předpokládat – ne už tak, že zcela unikátně bude z vrchní třetiny miskovitě vyklována špačky a ukrývá v sobě „jezírko“ kvasícího opiátu! A právě to mi nečekaně křáplo o hlavu. Lepidlo první třídy! Byl to úsměvný moment z odchytu. 

A letos? Přijel jsem a zahrál. Našel a nalíčil. A bylo to zase obohacující. Jednak mohu ukázat slavíka, který už nemá ani jedno z velkých per původní (valně samozřejmě nelétá), ale hlavně jsem si vyzkoušel, že úkryt jen tak opravdu neopustí. V nevelkém šípkovém tunelu vyčkal, až kopnu do země a pak tam musel skočit. Vím to bezpečně. Je to cenný důkaz, který jsem stopoval hodně dlouho. Jde o skvělý pocit, vědět, že na krok od chytače je objekt zájmu, který jej z „bezpečí“ sleduje a čeká, až zase vypadne a bude klid pro „přežírání se“. Jenže v křoví přibyla léčka! A takhle to dopadlo. Slavík v novém peří.

A hned vedle se chytil další, je z páru? Pak tedy mohou pelichat pospolu a teritoriem si nevadí! Může to tak být? Slyšel jsem někde něco úplně jiného!

Svatá Anna – chladno z rána. Jak krásně to sedlo do kraje kolem Jizery! Něco se zlomilo. Slyšel jsem nad Kněžmostem rorýse, ale už neviděl. A bylo to určitě naposledy. Spěchal jsem za slavíky a uklidnil jsem se. Ještě tu jsou. A taky se chytili. Starý a mladý. Starého jsem vyfotil, abych na něm demonstroval, v jaké fázi procesu slavík téměř nelétá. Je to tato situace (ještě doporučuji spočítat velká pera v křídle, jež právě rostou – to je tedy výkon!).

V křoví jsem našel čtvery vyklepané doklady z vykradených peněženek a tak mi při odchytu asistovali na chvíli ozbrojenci. Půjdu možná „sedět“, protože jediné otisky tam byly moje z chvíle, kdy jsem je sbíral v roští.

Ze slavíků jsem měl ale radost, půjde o náhradní hnízdění, protože mladý juvenil se teprve chystal měnit loketní krovky. I z ohlasu „na hlas“ jsem jasně slyšel i mládě.

Fotka je cenná i proto, že postihuje fázi, kdy začíná růst rýdovák a ramenní letky – tedy klíčový moment. Nevím, jestli takovouhle pěknou někde v archivu mám. Odedneška už jistě.

Jsem pobodán trny šípků, ale stálo to za to. Zimolezy tam vytvořily nepropustnou džungli jak po stromech – tak po zemi. Jestli tam tohle někdy kvete, musí to být síla!

Děkuji Zdeňkovi v „ohlasech“ za vlastní zkušenost a upozornění. Otakárka ovocného teď necháme stranou, pojďme se podívat za tou slavičí senzací z Norfolku. Myslím, že ještě nevychladla.

Věděli jsme o chystaných švýcarských geolokátorech pro slavíky a že se uplatnili v Anglii, není vzhledem k výkonnosti tamní ornitologie nečekané. A slavíky tam na části země také ještě mají, ikdyž hned zkraje zprávy – údaj o propadu populace za posledních 40 let – je mrazivý (91%)! U nás to tak zatím není, na Mladoboleslavsku již nějaký čas druh nepřibývá, ale ani neklesá. A letošní rok byl, přes prvotní problémy s dešti, asi přeci jen pro místní hnízdiče zvládnutelný. Ono těch dešťů právě v naší oblasti zas tolik nebylo!

Jak je zmíněno na stránkách http://www.bto.org.,bylo geolokátory, zmenšenými ve Švýcarsku na velikost knoflíku od košile (1g), vybaveno dvacet jedinců slavíka obecného, všichni ptáci pravděpodobně tamní hnízdní příslušnosti. Technika měla ještě nějaké ty „dětské nemoci“, ale jeden geolokátor vydržel mapovat alespoň opuštění hnízdiště, cestu do Afriky a pobyt v ní. Odlet už lokalizoval pouze na únor, víc se neví. A dále jen to, že se pták vrátil a chycen byl v květnu v místě označení, kdy byla data komplexně vyhodnocena. To ale vůbec není málo, výsledky to jsou v problematice zcela průlomové!

Pojďme k tomu vystavit komentář a pokusit se o jakési vlastní porovnání představ a skutečnosti. Přenést výsledek do našich luhů a hájů je přeci jen složité. Slavíci z Anglie nám jsou nepochybně vzdáleni a cesty těch „našich“ středoevropských mohou být v mnohém odlišné. I zimoviště může být jinde v širokém pásmu Sahelu. Ale taky nemusí (z Maroka stopu u nás v „Hornoměcholupské“ už máme).

Slavík opustil hnízdiště (i na můj vkus) překvapivě záhy (25. července /!/). Jak víme, musel být k cestě kompletně přepelichaný. Přeletěl „kanál“ a zamířil na jih, přes střední Francii. Pyreneje překonal už v půli srpna! Východním Španělskem pak směřoval hlouběji do Středomoří, kde poté z regionu Almeria přeletěl do Maroka. A tady konečně přichází předpokládaná přestávka na odpočinek a doplnění energie! Je třítýdenní, ale v půli září už anglický slavík znovu pokračuje africkým pobřežím Atlantiku, přes Západní Saharu a Mauritánii, do Senegalu. Tady cesta kupodivu ještě nekončí, dále se blíží desátému stupni severní polokoule, aby skončila v jedné z nejmenších zemí Afriky, v Guinea-Bissau! A datum příletu? První půle prosince. Tady v zimovišti pobyl podle údajů zhruba šest týdnů a někdy během února pak vyrazil zpět. Angličtí ornitologové soudí, že přiletěl kolem půle dubna (chycen byl v květnu).

Badatelé v článku ještě dodávají, že kroužkování za sto let takovýto výsledek nepřineslo a je logické, že i v tomto velikostním zařazení ptáků se nyní opravdu konečně „pohnou ledy“. Je už jen otázkou času, kdy technika bude propracovanější a odolnější a výsledků bude přibývat.

Ikdyž nyní čekání na výsledek kroužkování tak trochu ztrácí na romantice – je dobře, že se rýsuje způsob, jak popsat na ptačích cestách místa značných ztrát a snažit se je zavčasu eliminovat. A k tomu tým anglických badatelů zejména směřoval.

P.S.:

Po té, co jsem přeběhl dálniční sjezd od Liberce směrem ke kruháku, už zase kopu v roští na kraji města namočenou zem. Vrátil jsem se do míst loňského úspěchu. Periferie za mnou se pomalu chystá na noční život. Lidé v obchoďáku chvatně nakupují, rudé javory, venku čekající, chňapají po vzácných kapkách pozdněodpoledního deště. Do Lexusu nastupují dobře oblečení lidé, co se čerstvě shledali a kvapně někam odjíždějí. Hlásič na parkovišti opakovaně shání úklidovou službu, odnaproti se na mne přátelsky dívá Elektro expert – ten, co mi každý týden píše domů. Konečně pořádně vidím, od koho ty milé řádky pocházejí. Je tady krásně! Sem chci pozvat primátora města, na oplátku za to, že moje slavíky dnes vzal do svého pořadu na rádiu. To bude koukat!

V křoví už zase kvete pnoucí růže a zrají kuličky, které mi v loni přivodily nevolnost. Jsou červeně skleněné, ale zaletují na ně hřivnáči z celé Boleslavi a tak jsem je taky okoštoval. Koukal jsem taky, že předevčírem od činžáků už zmizeli rorýsi – klíčí tak začátek konce!

Našel jsem v roští ještě jedno ukradené luxusní zavazadlo, je (podle novin a vstupenky) z dubna roku 2009 a ukradli je někomu na fotbalovém stadionu – soudím podle umístěnky v severní části ochozu. Jsou to svině! „Už neslyším mlýnský kámen, jak se otáčí!“ Vůbec ne, tahle česká pospolitost je dočista v řiti! Radši bych z roští už ani nevylezl. Je tam přeci jen o něco líp.

– A teď o té paralele – o desce, posunuté o 365 drážek. Kopnul jsem znovu do země v místech, kde jsem vloni stál s redaktorem místních novin a ze sklopky vytáhnul nejvzácnějšího slavíka výzkumu! Teď se tam do večera nic nechytlo a to je krutá realita! Byla to tenkrát klika, pták je letos kdoví kde, jestli vůbec žije. Ale nám to nevadí – i tohle je výsledek.

Dneska jsem nechytil vůbec nic a moc takových výprav neznám. Nic se mi ani neozvalo, nerozumím tomu. Je to takový ten den, který musíme přetrpět proto, aby ty příští mohly být zase zářivé! Slavíci ale už asi budou mizet.

…našel jsem já dukát? Vůbec ne! Objevil jsem tam hotovej poklad! Bylo to vlastně už včera, když jsem jel do Března kvůli restaurování kříže.

Jel jsem kolem Matrovic, abych zjistil, jak dopadli čápi, jestli jsou tam ještě jeřábi a co dělají husy. A taky, jestli tam jsou ještě nějací slavíci.

Cesta v lukách, mezi chatovou osadou Havránek a Přírodním parkem Čížovky, je prašná. Ještě že den před tím v noci pršelo, jinak bych na ten „skvost“ asi nepřišel. Už jsem nevěřil, že se mi to v životě povede, snil jsem o tom, už jako kluk. Objevit tak někde vzácného otakárka, s předlouhými ostruhami! No jasně – otakárka ovocného! Ten fenyklový je občas vidět, ale ovocný, kde ho tak najít?!

Cesta pod hrází rybníka Vražda už zase k poledni začínala prášit. Je zničená, musí se tou zkratkou do Března opravdu pomalu. Přijel jsem k jedné z mála kaluží (spíše už jen bahnisek) a zvedl roj motýlů. Je jich tady v tom kraji ještě docela pestrá paleta. To bylo najednou barev! Žízeň je přihnala k cestě. Z okýnka jsem sledoval okřídlence, jak se obloučkem hned vrací, bylo jim vedro. A najednou tam letěl motýl s pruhy, ne „fenyklas“! Bylo to úplně jiné, let byl ladnější, ne divoký, jako u jeho běžnějšího příbuzného. Foťák jsem výjimečně před cestou doma vyložil, že nebude potřeba. To byl tedy trest, to byla ale pitomost! Letěl jsem tam hned odpoledne, proflákal louky, čekal u kaluží, zbytečně. Druhý den ráno, práce mne nebavila, věděl jsem, že když dnes vyleze slunce, k poledni bude možná poslední šance. Je tam fůra ťuhýků, větší motýli jsou oškubaní, měl jsem o něj strach. Otakárek však nepřiletěl. Rozházel jsem sklopky kolem náhonu do džungle, abych si spravil náladu u slavíků a utekl mi čas. A ten, fakt docela zdrhnul. Bylo jasné, že motýli nejsou ptáci, operují jistě na širokém prostoru a nikde se moc neváží.

Ještě, že se chytili skvělí slavíci. Jeden mladý a dva zajímavě pelichající. Kroužkoval jsem a fotil.

Docházel mi u foťáku zdroj. „Je to jedno“ – říkal jsem si – „budu balit“. Ještě, že jsem se nevracel podle včerejších kaluží zpět k rybníku, ale zamířil k Březnu! U kaluže mezi dvěma lány obilí (!) vylétl motýl s ostruhami! Ani jsem nevypnul světla a kradl se do kufru pro foťák. Motýl se vrátil ke kaluži (naštěstí) a já ho „vzal“ z dálky, pro jistotu. Abych měl důkaz.

Byl to však frajer a nebál se. Zdroj na displeji zlověstně blikal, ale já pořád mačkal.

Zastavil jsem na cyklostezce operativně mladý pár, aby mi jej nesplašil a paní hned „tasila“ mobil. Fotili jsme tedy dva. Když odjeli, pohltilo mne soukromé štěstí. A drží mne doteď. To byl tedy den! A můj kraj vytáhl z rukávu po dlouhé době zase pořádné eso! Hned je nahlásím k registraci do Budějovic. Díky, krajino!

     Vím, že „příchozí“ z jihu Moravy jsou asi zvyklí na jiné úžasy, ale krajina Mladoboleslavska – to je prostě skvělá zpráva!