Zaměřeno na slavíky

Slavík byl chycen a okroužkován. Byl nový a včera jsem se tedy v pocitech trochu mýlil.

Je robustní a bude to tam za čekárnou letos asi hodně veselé. Kde jsou oba staří pánové? To tedy budou koukat!

A nejsem sám. Hned několik studií poukazuje na podivně zachovalé velké peří „jarních ptáků“. Sleduji tento fenomén samozřejmě taky a dnešní slavík už mne opravdu vyprovokoval. Tady je důkaz.

Jen velmi obtížně si dovedu představit, jak cestou do zimovišť, v afrických křovitých savanách i cestou domů, slavíci peří šetří. Šetří natolik, aby vypadalo, jako u tohoto jedince. Zejména krycí letky ramenní, které „odejdou“ vždy nejdříve.

Pojďme si započítat: září, říjen, listopad, prosinec, leden, únor, březen – a 20. duben u Husí Lhoty. Co nám ten úkaz chce vlastně říct?

Všiml jsem si toho několikrát, naposledy v brožurce Pták roku 2007, kde se slavičí pár, vyfocený u hnízda, na hrudi žilkovitě leskne. Nejprve jsem si myslel, že jde o určité nasvícení a tedy fotografický efekt. První letošní slavík se mi předvedl i v tomto ohledu. Račte se podívat.

Materiálu jsem nafotil dost a nejen to. Úkaz jsem dokonale prozkoumal přímo na opeření slavíka. Jde o pírka, jevící se „srolovaná“ paprskovitá (podoba s náprsenkou modráčků není vůbec lichá). „Obrousí“ se tyto, až pomine potřeba efektu? Kdy se objevila, v šatě pohnízdního přepelichání jen sotva! Zdají se nová.

Co se děje s peřím (některých) slavíků v zimovištích? Zaměřím se na ten úkaz.

Mohu říct, že takových zářivě žíhaných hrudí, jsem dosud moc neviděl.

Slavík byl chycen první kontrolou prakticky hned, co jsem jej k místu líčením na opačném konci postrčil. Utichlo jeho dopolední české rozezpívávání, tak jsem tam došel. Jak uspokojivý pohled po čase! Kroužek neměl, proto ten zájem. Je silnější postavy, s tukem ve vztahu k doletu sice tak nějak „na doraz“, ale svalovitý (25,25g). Klíšťata žádná. Velmi klidný a po vypuštění více než příkladně zpívající. Tomuhle notování vydrželo fakt pěknou chvíli.

Problémem tam jsou kočky, včera večer jsem je viděl v akci. Chudáci strnadi, slavíci a jiní.

Je to zvláštní místo. Vloni v létě jsem tam při líčení nalezl krásnou pivní láhev s patentovým uzávěrem. Přežívá tam uprostřed křoví prastarý nízký plaňkový plot. U cesty stojí mohutný dub. Krásné místo v té Husí Lhotě. Kdo by se chtěl názvu obce snad posmívat, upozorňuji, že vesnička to je půvabná a komfortní. Slavíci jsou ještě jedni nad zatáčkou, v místě, kde les sežral škodovácký polygon. V křížení cest tam obsadili nevelký kout, který je teď nádherně bílý po sasankách. Tam mistr ještě není. Zkoušel jsem ho opakovaně. Ono vůbec – kolem dokola slavíci dnes ještě nebyli. Kontroloval jsem 6 pozic. Není to moc, připočítám-li však včera večer dalších 8 na okolí, určitou představu si lze udělat.

Čím dál víc mne ta práce baví. Čím dál víc se těšívám! Nápadně lépe se v tématu orientuji a usmívám nad začátky.

Třicet let! Je to vůbec možné? Husí Lhotu znám ale méně, od roku „88“. Ani to ale přeci není málo.

Napsal jsem do novin, kde mám stránku o přírodě, že slavíci se i letos vrátí. A oni se už opravdu vrací. To je dobře.

Prvním místem, kam se vrátil slavík v sledované oblasti je lokalita na okraji Husí Lhoty. Není to nic velkého, pruh křovin za autobusovou čekárnou na rozcestí. Bývá tam jeden pár, ale problém tam je s kočkami.

Pták byl krátce rozezpíván provokací. Zítra proběhne pokus o odchyt. Zpoždění oproti rekordu je 9 dní. Je příjemné slyšet nádherný zpěv slavíka po tak dlouhé době. Zazpíval krátce, ale kvalitně.

Mám pocit, že se známe. Snad bych si na to i vsadil.

17. dubna odpoledne jsem odjel k Jizeře do míst, kam směřuji vycházku za ptačím zpěvem. Změřit trasu a načíst ptactvo. Když jsem sjížděl lesní terasou po cestě k řece, vyletěl proti mě mladík na terénní motorce a za ním kolega na čtyřkolce. Jel jsem rychlostí, že se kola sotva otáčela (jezdím v takovýchto situacích pomalu). Bylo to v zatáčce, v úvozu mezi stromy. Neslyšel jsem ho, abych třeba začal troubit, nevěděl jsem o něm. Už bych to zažít nechtěl.

Sehnul jsem se za palubovku u spolujezdce a čekal. Je neuvěřitelné, že v té jeho šílené rychlosti se málem vyhnul. Otočil zrcátko na světle a blatníku udělal černé plastové šmouhy od bot a plech drobně promáčkl. Jakoby do lemu ťukl ořech. Vynadal jsem mu, on se mi s kolegou omluvil a já byl šťasten. Jak tohle mohlo dopadnout, kde jsme oba mohli být, kdybych třeba byl o metr blíže té zatáčce! Takhle vypadá štěstí, přemýšlí-li člověk o tom. Cestou domů jsem se za tím ohlížel. Když už ta konstelace má taková být, potkalo mě štěstí.

Nebudete s tím možná souhlasit, já to vidím takhle.

Slavíci tam ještě nejsou, ale je to nádhera! Koukáme po sobě s těmi místy a dobře víme, že už by to mohlo být. Napětí by se dalo krájet! Místa houstnou, nádherně voní rozpukem – a ta Jizera! Stál bych při ní věčně! Je to tam takový ráj šplhavců. Staré stromy s dírami, valící se řeka, co spojuje tolik dálek. Ta, která přivede domů slavíky.

Jo a ještě něco! Snažím se vychytit, čím jsou ty chvíle tak jedinečné. Je tam totiž ještě něco, co mi dělá tak dobře, nevím ale přesně, co to je. Nemívám problémy popsat dané situace, ale tady jsem bezradný. Může to být i tím, že ta nálada prostě přepsat nejde, že se musí prožít, že to je pocitová věc. Ano, jsou tam vůně – to je jasné. Jsou tam barvy – tomu taky rozumím. Je tam dynamičnost – vnímám ji. Co ještě třeba naděje? Dá se to připsat? Není to ono, co tuším? Možná. Takže naděje. No a té je třeba i pro ty naše upachtěné životy.

Blog opakovaně prošel násobnou návštěvností, je to asi tím, že teď by měl žít. Teď každý kliká pro informace. Dokázalo vás přistoupit k dvěma stovkám za den! A několikrát za sebou. Mnozí to tak na svých stránkách mají samozřejmě, ale pro mne je to nová zkušenost. A závazek.

Teď už sem choďte a dál se dělte klidně i o zážitky. Hlaste ty vaše nálezy hnízdících výrů i objevy, které jste nepojmenovali. Jsem připraven pomoci.

Pojďme se z přírody radovat!

Dám alespoň jednu fotku z cesty, jako poděkování za všechno, o čem jsem psal. Babočka byla vysoko a nemám nejlepší foťák. Mě to ale takhle ke štěstí stačí. Slavičí plácky už žijí a to by v tom byl hrom, aby mě ta nálada zase nelapila!

… Jo, ještě o té akci.

Trasa má na otočku 1,8 km. Nevím, jestli tam ledňáčci budou, zatím jsem je neviděl. Ale jsou tam třeba kvíčaly, ty jsme dlouho společně neviděli. Hlavně se ale těšte na řeku, je nádherný zaobírat se tou její cestou po český zemi. My ji tady pod Bakovem uvidíme svobodnější a více divokou. Však také jara tu bývají sakra rozmáchaná, s štikami na loukách. Dnes lidé vidí jen škodu, kterou v tom čase přináší. Já ne. Fascinuje mě. Je-li vzteklá a při síle, ustoupím pokorně dál. Mohu.

Ukazatel paliva na palubní desce už nenaráží na nejzazší okraj po včerejším tankování, poodplul k prostředku. No, okruh to byl vskutku pěkný! A nadějný. Jenže, nic se nestalo. Slavík nikde na jihu až jihozápadě zkoumaného prostoru není. Nebo spíše – nebyl potvrzen. Mám ale ta napětí rád. Co potom, až slavíci místa osídlí. Pak je po napětí.

Střemchy pokvetou, jsou před rozpukem. Trnky to samé. Kvetou slivoně a voní nádherně.

Vylezly ještěrky a volal od jabloně krutihlav. Vlaštovek bylo v Stakorách snad deset, nad vodou jsem viděl další. Jeřábi jsou málem všude, kam člověk vleze. Ještě se ale v krajině rozpustí. Monstrózní tah červenek zdá se končí. Musí spěchat, cesta je zase volná.

Fotil jsem si stanoviště, kde byl kdy zjištěn hybridní slavík – a je to síla! Jsou převážně pod vodou, je letos hladina zase dost vysoko. To jsou panečku impozantní místa! Kdyby to tak vydrželo do léta. Pořád to srovnávám s Polskem a nevidím už velké odlišnosti ve vztahu k slavíkům tmavým. Uvidíme, co bude.

Letos rekord v příletu nepadl a v republice taky žádná sláva. Na webu „visí“ jediný slavík, je z dneška z jihu Moravy. Tak tedy ještě jednu – dvě noci.

Je to zábavné, jak jsem na ty příletové tváře křovisek zvyklý. Jak tam ty ryšavce už vidím. Před tímhle deštěm, co se chystá, už první přiletí.

Vozím v autě balík novin a lidem kolem slavičích plácků je rozdávám. Poslední téma v magazínu se jmenuje Čas slavičích návratů. A píšu tam i o slavíkovi „od jezu“. O tom staříkovi. Byl jsem tam hrát a pocity to jsou skvělé. Vidím ho tam z loňska, jak jsem jej pod dubem přelstil. Vzpomínám na Noc slavíků, kdy mu byly 4 roky. I na to, jak jsem jej chytil dvouletého. Kolik on toho musel zažít! V loni už byl „kost a kůže“. Ale zpěv – to je něco jiného! Kam se na něj všichni ti amatéři z pobřeží hrabou! Kdyby zazpíval, poznám jej. Pochybuji, že do repertoáru ještě něco přidal. Už to nemá zapotřebí. Piluje jen přednes, procítěnost. A já ho uznávám. Byla by ho škoda.

V Boleslavi na periferii se v jednom dílu nájezdu na dálnici usadili bezdomovci. Tentokrát jich je pěkná parta. Celé patro keřů vykáceli na oheň, takže toho tam moc nebude. Koukali na mě jak na zjevení. Přišlo mi, že tam „krabicák“ snad vespolek svářej! Smrdělo to, jak zmoklej cirkus!

Po těchhle kosech tam aspoň nejsou jehly, mají jiný starosti. Grilujou na vozíku z marketu – klasika! Divím se, že je policajti neviděj, večer je kolem toho nocoviště fakt rušno.

Na kosmonosským viaduktu někdo spálil kanape, co tam bývalo. Jen jsem jistil, jestli v něm před tím někdo nespal. A nespal. Tak ještě chvíli musím počkat. Kamarád Karel z Prácheňskýho muzea (ve výslužbě) říkával, že si každý ornitolog nějakou tu mrtvolu jednou najde. Rok od roku mu stále víc věřím.

Bude to letos asi zas pěkná divočina! Ale dnešní výprava má pozitivum. Všechny plácky jsou na svých místech. A to je moc dobrá zpráva!

Samozřejmě, že není! Nadpis kecá! Jde jen o vzrušující stupňování napětí.

9. dubna jsem se chtěl pokusit posunout rekord v příletu. Nepovedlo se. Prohledal jsem asi polovinu „západního sektoru“, zatím bez odezvy. Vypadá to tam ale už hezky. Dokázal bych si tam slavíka představit. Na 19 hnízdištích není. Na jednom z nich ani být nemůže, je zničeno vytěžením. Byl to bývalý rybník a zase bude. Co se dá dělat. Hezkých pár roků jsem tam odžil. Ani snad fotku dávat nebudu, bylo by to tady strašně sentimentální.

Prošel jsem část cesty, kudy půjdeme 5. května (opraveno!) při Vítání ptačího zpěvu. Teď by měli zbystřit ti, kdož se s námi chystají. U bakovského hřbitova se zaparkovat dá, nebude-li pršet, cesta bude dobrá na vycházku. Jsou to tak 2 kilometry, možná tři (když uděláme okruh).

Chtěl bych upozornit, že tentokrát se odlišujeme tím, že bychom měli vidět hlavně opeřence starých doupných stromů. Je tam žluna zelená, strakapoudi – i ten malý, brhlíci, šoupálci. Na louce troubí pár jeřábů, jestli tam vydrží (podmínky tam jsou), bude to pro lidi zážitek. A taky řeka – je nádherná! Vine se zákruty jizerními loukami, táhnou podle ní ptáci. V chatové oblasti na levobřežní terase je nevelký bor a zpívá tam brávník. Ještě jsme ho taky společně neviděli. Měli by tam být i slavíci ikdyž právě tam jim to dvoupárové hnízdiště zaniklo. Jsem zvědav, jestli je někde najdu okolo. Moc možností tam už není. Jen aby nám vyšlo počasí. Letos jsme posunuti hluboko do máje, bude to strašně znát. Uvidíme, co bude taky na vodě. I kdyby byla hladina vymetená, o řece pojednám. Obdivuji Jizeru ze všech nejvíc.

Přehrávka při monitorování zaujme místní pěvce. Jakmile se černohlavé pěnice přijdou podívat až ke mě, vím, že tam slavík ještě není. Znaly by ho. K zmizelým místům tedy dopisuji Bakov „prutník“ a budu vzpomínat, jak jsem si tam úspěšně ještě v létě zachytal do sklopek pelichající slavíky. Zrovna tohle místo většinou v hnízdění vycházelo, je to škoda.

Jsem zvědav, až je projedu všechny, jak vysoké bude číslo zmaru. Není to příliš legrační, nová místa se nijak spontánně neobjevují, uvidíme, zda se to alespoň vyrovná.

Dnes jsem to tak počítal, kdybych měl posoudit všech 50 míst, nestihl bych to rozhodně za den. Některá jsou samozřejmě více – až mnohapárová. Je ta studijní plocha veliká, už jsem uvažoval, že ji zmenším, ale kam přestat jezdit?! Navíc, daří se takto podchytit přesídlování slavíků v rámci oblasti.

Sledoval jsem centrální web, ani tam zatím slavík hlášen není.

Třicet let je 30 let.

Takhle jsem odpověděl na dotaz, jestli osmadvacátého zvládnu v Nočním Mikrofóru v rozhlase půl druhé hodiny mluvit o slavících. Takhle současně odpovídám na to, jak mi připadá tenhle bláznivý čas. Že vím, že slavíci jsou už postupem hodně vysoko. Cítím to v kostech.

Rekordem je tady 10. duben, už dokonce i potvrzeným. A dneska je osmého, nemýlím-li se. A to, že venku sněží, je právě ono. Kraj se dává po zimě dohromady.

Kvetou první slivoně a trnky to mají hodně nahnuté. Nejdůležitější jsou střemchy pro naši oblast. Někdy slavíkům „utečou“, letos to bude „akorát“. Mají schovaná poupata, koukal jsem už do jedné z nich.

Tím, že nejsem ornitolog profesionál, to mám „barevnější“. Jsem sice bádáním nezaplacený, ale více svobodný. Můžu při tom očichávat květiny, bloumat nad slavičími větvemi, z kopřiv ještě čouhajícími, kam budou sneseny ty nejchrastivější listy z dubu – byť by byl v místě jediný a do nich po ránu uvito rosou ještě vlhké hnízdo. Tam usedne slavice, po nocích horlivě ujišťovaná mistrovou láskou!

Tak tohle všechno můžu!

V živnosti teď mnoho nevydělám a směji se dotazu na manželku během vernisáže výstavy – jak že mi takového času mohla kdy dovolit!? Inu, mohla. Nebudeme přebohatí, nejsme ale z chudých.

Tak – a tohle muselo zaznít v čase, kdy „nahoře vymetají zimu“ a krajina se spolu se mnou na tu slavnost právě vychystala.

Dnešní noc to ještě nebude, přijdou další. A jedna z nich je přivede! Ty první, staré, zkušené, nedočkavé.

Není sledování příletu úplně objektivní, nemonitoruji všechna hnízdiště současně. Ani bych to nestihl. Pořád tam nic není a když přijedu třetím dnem, najednou je obsazeno. A pak to jde už strašně rychle, zatímco já nemám čas, místní slavičí rok letí! A mění po hodinách.

Jakmile si mistr vyzpívá štěstí, v roští je zamilovaných plno! V tom čase třeba chytat, kontrolovat, měřit a vážit, sčítat, fotit a do lihu házet klíšťata (i ta vzácná modrozelená z Afriky). Odečítat kódy od tropů chladnoucích kroužků a neznámým přivírat nové. Užívat si nahořkle jedinečnou vůni trnek, co za pár dnů nekompromisně odezní, propichovat podrážky desítkami trnitých „floků“ při líčení sítěk pod keři a vnímat vydechující zem. A to není všechno!

Přemýšlet nad přežívajícím magnetismem fackované krajiny, který i v roce „12“ slavíky z oblohy postahoval. Děkovat závislosti, že se mnou po letech ještě takhle mlátí a zatřepe srdíčkem. I za to, že odkročím-li do křoví ze silnice náhle, policajti už dávno nebrzdí. Třicet let = 30 let!

Jo a taky myslet na „slavíka od jezu“, jestli žije. Jestli ano – bude tam. Ten zpěv poznám na dálku, zakomponoval do něj bublání vody, nad jezem občas přeháněné a seskakující po dláždění dolů, do nádržky. Vykáceli tam vrby, ale divokou třešeň nechali. Zas bude ve větvích za silnicí pouštět tóny s proudem. A já poslouchat. Snad to tak ještě bude.

Pár chvil zbývá do příletu prvních slavíků obecných, opravdu pár chvil. První výpravy na jejich hnízdiště bývají smutné. Shledávám totiž i plácky zemřelé, které příletu nedožily a vyškrtávám je z evidence. Tak se stalo na přelomu měsíců i na lokalitě „Pasťák“, která byla zmýcena. Nemohu nic, než pochopit, že staveniště z buřeně jednou procitne a divočina (i se slavíky) končí.

Právě ale proto apeluji na zachování křovin všude, kde mohou zůstat, kde nikomu nevadí.

Jsou to chvíle věru nepříjemné, ale bude hůř! Už jsem to někde napsal pro čtenáře, nevěřím v záchranu naší krajiny. Přijdeme o ni. Brzy.

Tak ještě letos…

Dnes je 5. dubna a v slati jsem chytal naposledy. Už nebude čas. Nic jsem neviděl, nic jsem nechytil. No, že bych nic neviděl pravda není, načapal jsem toho sakramentského krahujce v akci. Byl na lovu. A po tom jsem vlastně toužil, abych si to dokázal představit, protože – jak jsem psal – chytit slavíka není myslím jednoduché. Ať to je modráček, nebo kterýkoliv jiný slavík.

Modrák měl podle mých propočtů obrovskou smůlu, že se zastavil na vypuštěném Novém rybníku, v revíru hodně prohnaného dravce. Tedy dravčíka. Jde přesně o mrňavého samečka, který loví kořist tak asi do velikosti toho nedávno oškubaného špačka. Vůbec neletí – spíš jen zvolna pluje, nad samou hranou okraje zabahněné rákosiny, nad krajními větvemi černých bezů. V sedm večer, kdy ptáci naskáčí na bahno. Jakmile se mu podaří objekt pod sebou splašit od rákosiny nad bahno, rozdílem rychlostí je vítěz. Provedl to tak tiše, že ani konipasí policie na dně rybníka nic nezjistila. No a to je asi vše.

Tentokrát zmizel podle břehu jinam, nechytil nic. Já taky ne! Modráčci končí. Stěhuji se čekat do roští.

Tohle je tedy téma!

V místě průtahu modráčků nemám letos moc štěstí. Odchyty jsou časově náročné a letošní výsledek opravdu bídný. Ikdyž si říkám – i tato zjištění patří k výzkumu; možná jsou cennější, než dnes tuším. Předevčírem (v pondělí) jsem se nikam nedostal a možná jsem měl. Rybník má obnažená pobřeží, láká fůru ptáků, hlavně bahňáky. A přiletěl pro materiál i čáp od Koprníku. V lukách se prvně seznamoval s letošní nabídkou, viděli jsme ho na sloupu ze silnice, když jsme jeli z města.

Psal jsem o tom krahujci, myslím minule. Jak jsem měl možnost zkoumat křídla špačka a jak ho v jiném večeru konipasi pěkně hnali.

Je to zvláštní, dokud šlo o špačka, chápal jsem to jako nutnost a krahujce za jeho um spíše obdivoval. Teď mě pořádně vytočil. Podívejte se!

Materiál jsem si posbíral a doma jej posoudím. Podle rýdovacích per a náprsenky s hvězdou šlo zřejmě o loňského samečka, velmi pravděpodobně průtažného. Nikdy jsem takovýto nález ještě nučinil, je to tím, když člověk místo sleduje pravidelně.

Myslel jsem si, že jsou slavíci mazaní, že je v prostředí dravec nechytí. Ale jednou jsem tam o prázdninách našel peří z tohoročního slavíka a teď tohle. Inu, krahujci dokáží překvapit. Bohužel, nejen mne.

Jinak jsem tam samozřejmě modráčka v tom podvečeru zase nechytil.

To se toho za těch pár dnů událo! Udána byla nejvyšší návštěvnost blogu (do stovky stále ještě chybí), ale hlavně jsem testoval modráčky. Chytil jsem jich: nula, ale není to číslo zase tak děsivé s ohledem na to, jak mne vyučili. Kdo dnes má zkušenosti s chytáním tahových modráků? Kde se o tom píše, když naposledy ony chvíle líčili staří sklopkaři a ptáčníci! Kdo pořádně dnes ví, jaké trasy drží, kolik jich proletuje a jak se chovají třeba k přehrávce.

V úterý by ten podvečer málem vyšel, kdybych neměl smůlu. Mám na akci tak tři hodinky do setmění, to ale vždycky stačilo. Jsou při chuti a jsou-li v místě nějací, zadaří se. Opravdu je to tak? Jasně, že není! Chvíli po západu slunce jsem si dva od sklopky vyplašil. Odlétli – jak to umí snad jen oni – pár metrů a zmizeli v třtině. Byl jsem přesvědčen po zkušenostech, že se vrátí. Nevrátili. A blížila se tma. Končil jsem.

Dva dny jsem neměl čas, přišel jsem v pátek, v tomhle šíleným počasí. Pro takovéto chytání je však optimální. Ptáci tah zarazí a stáhnou se do míst s potravou. Tak to vždycky bylo a nebudu stačit kroužkovat. Do večera jsem neviděl, neslyšel a nechytil nic! Asi tam nebyli. Asi žádní z polí a luk nedoskákali do laguny, anebo jsem je zase neviděl. Než jsem to sbalil, přilétly k noclehu dvě první vlaštovky. Hezký závěr. Ale je tam krásně, ve vší té surovosti – je tam krásně!

Dnes, posledního března jsem nenašel odvahu, vítr by sklopkám nevadil, ale chvílemi se dost výrazně přehání déšť. Zajdu tam zítra. Kdybych mohl kombinovat sítě a přehrávku, je však málo času v ty podvečery a nyní navíc vítr. A mnozí tažní se přehrávky leknou a zmizí. Někteří přijdou oklikou pěšky.

Teď už by se měly objevovat samičky a „bludní ptáci“ z okolí. Rybník se vypouští a to je trochu chyba. Bahna budou všude.

Určil jsem si letky na urvaných křídlech špačka. Nikdy jsem jeho křídlem nelistoval, je „ostré“, vždyť hrot tvoří už 2.RL! Než jsem je dostudoval, už odvážní konipasi hnali právě krahujce. Tentokrát ostrouhal. Přilétli také pochopi.

Prvně jsem viděl v místě čolka – samičku, což mi udělalo velkou radost. Připisuji ji do toho ráje. Je tam pár jeřábů, ale budou spíše od Komárova. Je tam pár hus velkých – co udělají, když bude rybník prázdný, nevím. Co udělají skokani na trdlišti, taky nevím. Je tam …

…je tam hezky, už abych zase vyjel!