Zaměřeno na slavíky

Podívejte se na tohoto slavíka, na jeho barvy. Původně jsem si u něho fotil „námrazový efekt“ krku, který ale nemají všichni samečci takto výrazný, velmi ale zaujme i bělavý až bílý nadoční proužek, který – musím říct – jsem v archivu zatím nikde podobný nenašel (bývá šedý, často žádný). Krásně pak vynikne i ono hnědé „háro“ v týle a dodává slavíku „důležitého“ vzezření. Tento z Polabí je tedy velmi pěkně vyveden.

::: Ani bych si nedovolil v místě soutoku řek očekávat nějakého bídáka, to jistě ne :::

Také si všímám kroužku kolem oka. U některých starších v novém peří (před odletem) je velmi výrazný (foto nebudu hledat). Ale když jsme u toho oka (tady to sice není až úplně zřejmé), ověřte si, že není černé (jak se často píše), ale nádherně hnědé (detail dodám jindy, lepší).

Dále také zaujme v tomto čase u některých starších neuvěřitelně zachovalé velké peří. Upozornění přišlo ze zahraničí a musím uznat, že je pozoruhodné.

Sledujte rýdovák i letky pravého křídla (názornější). Přesto jistě platí, že druh pelichá pouze jednou v roce před odletem do zimovišť. Takovéto peří je téměř škoda za pár dnů vyhodit.

Z praxe vím, že tito slavíci nejsou úplně mladí (od 3 let výše), ale nemohou být přestárlí (6+). Optimální kondice se tak jeví od tří do pěti let.

To byla posledně výprava! Takového skvostného materiálu, takových zážitků! Musím se ještě činit. Za zimních večerů mne návraty k nim udrží v euforii.

Půlka června je časem, kdy už třeba při odchytech bedlivě sledovat slavičí křídla, není-li v nich náhodou díra. A přestože většina zdrojů řadí pelichání dospělých do července a srpna, mnozí pelichají dřív.

Je to veliké téma – pelichání druhu se vším všudy. A nespěchám s jeho naplněním. Napsáno i řečeno bylo krom řady pravd i mnoho mylně – proto, že autoři chtěli brzy zaklapnout desky a přejít k tématu jinému. A to neprospívá. Počítám, že ještě tak pět sezón budu hledat, podezírat a ověřovat. A též ta zjištění roubovat na zdejší krajinu – uvažte, že v Středomoří někteří snad hnízdí opakovaně. Tam bude mnohému jinak. My jsme však v české krajině a poměrně blízko severního okraje rozšíření druhu a ten se u nás „nějak“ chová.

První bylo třeba rozhodnout, že u nás SO dvakrát v sezóně nehnízdí. Náhradně za jistých okolností, dvakrát nikoliv! A jak to dál ověřuji, je to jasné. Ale pozor! Mohli bychom už tady zvedat prst a zohledňovat některé skutečnosti, které hledání činí těžkým. A to je právě ten časový výměr, bez kterého uspokojivého výsledku dosáhnout nelze.

Nejsou to jen hnízdění posunutá do léta krachem prvních pokusů, někteří samci získají ještě i „bludné“ samice opozdilé a vstoupí do víceženství. Takové pak, neznáme-li situaci na hnízdišti, snadno más pomýlí.

A další komplikace přicházejí následně s pelicháním. A tady by zvednutých prstů už muselo být víc. Přejděme k jedinému, pro první odstavec zásadnímu, k pelichání časnému.

Včera (16.6.) jsem chytil zpívajícího dvouletého samce na okraji Prahy. Byl jsem tam náhodou a hodí se mi monitoring těch podivných plácků. A taky si říkám, že jestli si má opravdu každý ornitolog během cest najít nějakou lidskou mrtvolu, já ji najdu v něčem podobném. To jsou tedy odkladiště!

Slavík se chytil a já si vyfotil první letošní děravá křídla.

Takhle se chovají ptáci, kteří neuspěli – a znovu připomínám – není možné říct, že by se byli všichni nespářili. Může být, že třeba hranostaj sebere samici ze snůšky a zpěvák osiří. Nemá dobrého místa, nebo má smůlu a jinou partnerku nenajde. Hormony ochládají a přichází podnět k pelichání.

Nejčasnější takový výsledek registruji z roku 2011 (12.6.). Tak to jsou ti slavíci, kteří dokáží zmizet do půlky prázdnin (byl to i ten anglický s prvním spolehlivým geolokátorem)!

Dobu pelichání jsem změřil vloni, jsem schopen ty příklady už počítat bez chyb.

Nejčastěji bývají prvními s zahájenou výměnou, ptáci dvouletí. A teď napíšu významnou věc – úplně první jsou hybridi! To by bylo rovněž téma. Pořád jen řešíme, kam asi kříženci táhnou. Jak vypadá „kompromis“ těch jejich dvou odlišných map. Myslel však někdo i na tohle unikum? Na průběh pelichání? Vždyť i zde se jedná o docela jiná schémata!

Jak čtete, je vám už asi zřejmé, kolik je z daného možno lovit otázek.

Mám cestu do Prahy a do času k noční schůzce hodin dost. Je sice už pozdě, slavíci vyvádějí mladé a monitorovat se příliš nedají. Jedu ale do míst, kde už jsem byl jednou v podzimu, na soutok Jizery s Labem. Užít si nálady, kde naše řeka končí. Postát na ostrohu s rybáři a vést řeči o chytání. Pak už jít po svém a užívat si těch ozvučených obrazů. Má-li mi být krásně, budu s řekou sám. Jen nedaleko cyklisté odbočují k nájezdu na lávku přes Labe. Je tu tak lidí v dusném počasí proti sobě vyformovaných, jak v Praze při vstupu do podzemní dráhy.

Nesečenou loukou jdu za hlasem jediného popovodňového slavíka. Je na protilehlém břehu a nevím, jak to s chytáním dopadne… …dopadlo. Vypadá krásně.

Fotím ho proti hladině řeky, když se ozvala rána. Mezi rybky v tišině vletěla ryba, až se drobné rozskočily. Je ta řeka vitální i v posledních chvílích života! Slavíka pouštím a bavím se, jak jeho kabátek hoří nad hladinou. A v černých bezech čerstvě bílých květů, už zase zpívá.

Zapisuji si místo do sešitu, bude se tam vyjímat. Tady tenkrát lovili kamerou obrázky pro svůj seriál pánové Munzar s Ludvíkem. Nechal jsem si to před lety od druhého vyprávět. O Jizeře, jak je jiná, než Labe. Ale to už jsem psal.

Je jiná – jasně, že je jiná! Rybáři tu mají radši Labe, ale já jsem přijel k Jizeře. Drží sto písní, ještě víc barev a bezpočet vůní. Po tužebnících, po bezech, po náplavách a přechodně i po saponátech. Co se dá dělat. Vydýchá to jistě s létem.

Proudem pluje strom. Mrtvé tělo, kdoví odkud. I tohle mne baví. Proč by nemohlo být třeba až z Jizerky? Řeka o tom možná vážně vypráví, tak jí ale naslouchat neumím. Ikdyž bych odpověděl, že ji znám. S výzkumem to mám právě tak.

Přiletěl na ten omletý plovák bílý konipas. Moc se mu to nezdálo, tak se vrátil na břeh. A slyším ledňáčka. A už ho i vidím! Vrby pouští z jehněd bavlnu a topoly se přidávají.

Vracím se k soutoku, abych se rozloučil. Už se sem asi nepodívám, ale vystačím s tím, co jsem pobral. Přes půl druhého sta kilometrů se táhne Jizera k zániku. A tabule u stezky to vypráví. Nikdo z projíždějících ale nebrzdí, jen sprejer jim pár tahů věnoval. Já si o tom kraji ale přečtu rád, než věci na chytání hodím do auta a zavřu zápisník.

…Polabí, tak odtud k nám přilétli slavíci! A já se přišel poklonit. Snad mne při tom moc nikdo neviděl.

Lípy se chystají rozkvést a to je čas, kdy se mladí slavíci učí zacházet s křídly. Ještě jsou pospolu, ale dlouho trvat nebude a rodiny se rozpadnou.

Chytil se mi takový jeden, tak jsem ho vyfotil.

Nejspíš to bude samička. U mladých slavíků bylo zjištěno zajímavé doplňování drobného peří. Ještě ani všude nedorostlo peří kropenaté a už se na bocích formují řady peří finálního (šat prvního roku).

Levý koutek u zobáku má zkřivený od klíštěte. Ránu jsem vyčistil lihem a klíště do něj smočil.

…

Dlouhodobě podezírám slavičí staříky, že přilétají do míst se zpožděním a dnes mi to tak znovu vychází. Zkraje příletů tam u železničního náspu rozhodně nebyl a asi ani nehnízdí. Peří má zničené, tělo jak žebřiny. Co je mu platná vychytaná cestovní mapa, když síly už chybí. Je mi s takovými ale báječně. Dobře vědí, že poslední disciplínou je vážení v temném pytlíku a pak už ruku otvírám…

Růže galské mají zpoždění proti loňsku. A pořádné. Normálně by tam na ně bylo už pozdě a letos jsou teprve poupata. Tak se tam v týdnu vrátím. To si nechci nikdy nechat ujít stejně, jako když u Března zrají moruše. Mám taková setkání v čase léta a připadá mi, jako by se scházeli staří přátelé. Samozřejmě se těch milých obrázků i dotýkám.

Vnímáte vážení, jak to letí? Slavíci jdou z hnízd, voní bezinkové keře a slunce pálí.

Na hřišti vedle je fotbalový zápas. Od tribuny se ozývá úděsný řev fandy. Za nádražním domkem na grilu omastili kýtu. Od rána jsem nesvačil a tohle je tuze nepříjemné.

Přichází večer lipových stromů – tak ne, ještě den. Dojděte si natrhat bezu i těch lip, chyťte kus toho léta napotom. Uvidíte, co to s vámi udělá!

Nad vodou se loučí motýlice, vypadají fakt spokojeně. Stihly to.

Jsem rád, že se mi povedlo před rokem tohle místo zachránit. Pro dnešní mladé slavíky i pro ty motýlice. To je nádhera, ta jejich křídla! Vedle kopou penaltu. Gril provokací taky nemíní nechat – balím a jedu domů. Chtěl jsem si chytit kropenatého slavíka a povedlo se.

Pro ty, kdo se zajímali, jak vypadá křídlo českých hybridních slavíků, jsem to nakreslil.

Obrázek bude využit v textu, který k tématu připravujeme, nabídl jsem jej též kroužkovací stanici.

Jde o definitivní podobu, podepřenou mým výzkumem. Křídlo patří přímým potomkům rozdílných slavičích rodičů. Problematika zpětného křížení je ještě složitější, výsledky jsou teprve získávány. Půjde-li všechno dobře, bude k dispozici první takový. Tam však bude docházet k značné variabilitě vzhledu potomků z manželství, v nichž se zkřížil hybridní samec se slavíkem tmavým či obecným. Protože byli tito buď již téměř vpití v jeden z druhů, nebo pro nenápadné znaky přehlíženi, materiál schází. Klíč k jeho získávání však již je nalezen.

Znovu si dovolím připomenout, že naše republika je pro fenomén zřejmě příhodnější, než se nám kdy mohlo zdát. Anebo svět slavíků je dávno všemožnými objevy těhotný.

Jak slavičí stránka „stárne“ a jak se o ní více ví, i dotazy jsou častější. Chválíte rychlost odpovědí a je fakt, že věci řeším obratem. Internet je k tomu příhodný a já si navíc cením té příležitosti. Možná že už je tak vhodný čas, abychom využili zkušeností s výměnou názorů a uvedli optimální formu momentek.

U fotografií slavičích křídel se prosím snažte využít stínu. Hrot křídla je dobré zachytit složený i rozevřený. První ruční letku foťte ve vztahu k ručním krovkám (je-li zohýbaná, upravte ji, velmi na tom záleží). Letky obecně je dobré vždy v křídle urovnat, zařadit na svá místa a uhladit jim prapory. Plošné obrusy fotit proti papírové podložce. I ostatní zbarvení je lepší dokumentovat ve stínu, pouze „hladové pruhy“ naopak ukáže slunce. Naprosto ideální stav je za slunečného počasí pořídit si zblízka a v dobrém rozlišení snímky oboje. Stín nacházím za autem, v nouzi nejvyšší v jeho kufru. Peří by nemělo být zvlhlé ani potřísněné, hnízdní nažinu či tukové zásoby lze naopak dobře fotit po navlhčení a rozhrnutí drobných per. Ptáci lovení z pytlíků nenabídnou nikdy to, co exemplář čerstvý, nejlépe chycený dobrou sklopkou.

Nahrávky hlasu či zpěvu lze dnes pořídit mnoha způsoby a odeslat k posouzení mailem. Kvalita není důležitá, zkoumány jsou věci jiné. Záznam je dobré mít alespoň minutový, lépe delší.

Místa, kde jste materiál pořídili – nechcete-li – uvádět nemusíte. Biotop byste však specifikovat měli kvůli nápovědě.

Ikdyž se českomoravskoslezský slavičí rok láme pomalu v půli, ještě nás čeká mnoho zajímavého i tady na síti. Hodně štěstí všem, kteří jste přistoupili.

Je 9.června a za pár hodin bude Mladoboleslavsko zápolit s velkou vodou.

Od třinácté hodiny chytám u Rohatska na Horách a záměr redukuji, protože kolem v polích je všude řepka a já se k polním hnízdištím nedostanu. Jediný slavík, který se ozývá přímo v lese v zarostlé rokli, nebude hnízdící. Prostředí je nevhodné. Objevoval se tu ale často podivný zpěvák, který v létě přelétá pelichat do pruhů křovin v polích, skoro kilometr vzdálených. Tam byl také v srpnu 2009 rozpelichaný okroužkován těsně před odletem k jihu. Že by to byl on? Ten, kterého fotili účastníci VPZ v roce 2011, kdy byl kontrolován už tady nad roklí? Zpívá divně, protizpěv ignoruje, sklopky ho nezajímají. A samice tu žádná opravdu nebude, chytla by se.

V 17 hodin, když už Boleslav podle zpráv přetékala vodou, tady v Horách, kde je slunce blíž a pálí vždycky zběsile, vletěl v rokli konečně do sítě. Znaky v křídlech má opravdu prapodivné, kroužek domněnku, že se známe, potvrzuje. Při vážení působí slavík hodně pohodově, ještě jednou měřím docela krátkou první letku a pouštím ho do lesa. Rozezpíval se, jak to udělal i v roce jedenáct před užaslými lidmi. Pro účastníky tedy dobrá zpráva: Podivný slavík se k Rohatsku stále vrací!

Co ho v tom strašným místě drží?

Málem jsem ho dneska už vzdal, ale teď jsem rád, že ten výsledek mám. Připisuji ho k jinému (kontrolovanému nad Žantovem), ten však má kroužek teprve od loňska. Ale též byl tehdy pelichající. Přiletěl s tím žantovským peřím z Afriky ale letos v strašném stavu.

Zatím ještě nikdo nevysvětlil, co se s tím peřím děje. Jako by jej v ostnech i praporech cosi prožralo. Když jsem jej v létě kroužkoval, defekt na rýdováku určitě nebyl. Mám fotky. Teď se odlamuje a v poškozeních zakracuje. Vždy jde pouze o velké peří a kontrolou jiného po dvou letech bylo zjištěno, že stav byl přechodný. Materiál defektních letek a rýdováků archivuji stejně jako pelichající křídla.

Vážení příchozí.

Velmi si přeji, aby slavičí blog vyhovoval co nejvíce z Vás, proto zareaguji v dohledné době na požadavek, změnit tmavý podkres stránky tak, aby šla lépe číst i těm s horším zrakem.

Předem děkuji všem, kteří zasílají záznamy slavičích zpěvů k určení. Tady bych se mohl ještě zastavit a odpovědět plošně – proč jsou zpěvy teď na přelomu měsíců tak odlišné, a čím.

Kterým se vylíhla mláďata (všichni včas přilétlí a uplatnivší se, se snůškami v klidu vysezenými), ti už mnoho nezpívají. Není čas. Ti, kteří ztroskotali ve fázi inkubace a přežili, vedou opravný pokus. Takový slavík zpívá, ale za moc to už nestojí. Není komu konkurovat. Zato ještě slyšíme zpívat osamělce. Ti jsou v naprosté většině loňskými mláďaty – buď s pozdním příletem, nebo někým starším „odstrčení“. Nebo nabídli místo podřadné, nebo přišli o partnerku, jako ten od Židněvsi – však si to tu připomeňte. Jediný z nich už ze sebe nevydává plný zpěv s dlouhými slokami, popoháněný toužením. Jsou to spíše takové „výkřiky podletí“. A to je to, co vás nutí nejčastěji nahrávat, divit se a nechat si zpěv posoudit.

Ani ti úspěšní to nemají teď jednoduché. Přišel právě jeden z hloupých roků, smáčející kraj v čase, kdy mláďata jsou v hnízdech malá. Nebude to dobré pohnízdění, už to tuším. A to zdaleka není oplachování krajiny konec.

Dnes jsme na výpravě za naší vzácností taky s kolegou zmokli a byť slavík ráno zpíval, důležitý úkol jsme splnit nesvedli. A vedle v kraji lesíku pár obecných slavíků hnízdí. A protože úspěšně, je tam ticho jak v hrobě. Neozvou se, neukáží. Dobře činí.

Chválil jsem před týdnem ten krásný déšť s duhou nad řekou, ale co je moc – je příliš! Budou škody veliké. Však už taky diskuse na jiných webech komentují problémy třeba i u sýkor. Mláďata jim hynou. Sýkory však, ty to ještě letos „otočí“, takže se třeba vzpamatují.

Dívám se z okna a je to pořád stejné. Prší.

Jak je to ošidné. Vidíte, zatímco jedni koníčkáři truchlí a sčítají ztráty, druzí – třeba houbaři – pokud se pak oteplí, mnou si ruce. Nic s tím nenaděláme. Jen každý v tom svém dál vše hodnoťme a dávejme k posouzení. Každá událost je výsledkem, jaké převáží, poznáme za čas.

Oblíbil jsem si ten kout velmi rychle.

Jistěže kvůli vzácnému slavíkovi, kterého jsem tam vypátral, ale ono teprve pak se člověk na prostředí víc zaměří. A vidí věci, v čase projíždění kolem, netušené.

Nádherné topoly, vyschlou rýhu potoka vprostřed, co vzpomíná na vodu z sněhů a pár slavíků, hned v kraji u cesty. Ti tam tenkrát nebyli, nebo jsem byl zbrklý v odcházení. Jednou jsem místo totiž testoval neúspěšně. Pak jsem tam nechodil, nezbýval čas.

Až letos, kdy jsem slavičí zpěv slyšel až k chatkám na Ostrov za příznivého větru přes pole. Nevím, který z nich to zpíval, ale těšil jsem se hodně, až tam obloukem dorazím. Bývám totiž šťastný, když si můžu zapsat nové hnízdiště. Spíše to bývá naopak. Že tam na mne paní Štěstěna nachystá takové překvápko, to jsem nečekal.

Včera jsem tam zmokl, ale i ten déšť s kousky ledu, mi nevadil. Mohl jsem doběhnout na hlavní cestu do auta, skryl jsem se však za kmen topoliska a nijak tam nestrádal. Kdo to tak po Evropě z kolegů má? Kratičká duha nad řekou – jen tak, aby snad nepřezářila efekty jiné. Tu svěží zeleň mladého listí i „lodní“ vrzání zpřelámaných větví právě tím funkčního větrolamu. Ale pozor! Hlavně tóny slavičího křížence, nezasvěcenému splývající v opožděný zpěv jakéhosi běžného slavíka bakovské krajiny. Tóny, bavící tím, jak jsou v sledu nečekané. Jak překotné až zmatené. Jak slavík neví čím začít a jak potom nekontrolovaně vedenou strofu ukončit. Dvojí krev hmoždí ten ptačí projev! Jistěže převládá slavík obecný, jak bývá po Česku zvykem, ale někdy pěvec nasadí tvrdě – konkrétně tento však s odvahou nevydrží. Je nejméně tříletý, musel už někde fungovat. Možná i tady, kdo ví.

Právě hybridi by mohli dostat geolokátory, museli bychom však mít naději, že se s nimi ještě setkáme. To by byl průlom, mít takovou cestu v zápisu! Vrchol snažení.

Je v tom hájku v páru? Spíš ne. Už by jinak s koncerty končil. Možná i zmizí, nebyl by prvním takovým.

To všechno se dozvíme. Jak jsem dřív místo míjel, teď jej upřednostním. Budu se tam chodit doučovat a tužit hrdost na rozdávačný pruh země mezi Humprechtem a Jizerou.

Ani nezakládám na blog nový článek, protože toho sem vlastně ani moc napsat nechci. Nemohu.

Objeví se to až v práci pro „Sylvii“, věnované křížencům a jejich oběma druhově rozdílným slavičím rodičům.

Ten objev je pár minut starý, pomohl mi domácí archív a inspirace z mailové diskuse s kolegou.

Týká se rozlišovacího znaku pro hybridní jedince, který je prokazatelný a vskutku jiný, než má slavík obecný a slavík tmavý. Jak to, že jsem si toho nevšiml dříve? Uznávám, že těžko jej může najít někdo, kdo nemá fotky k porovnání, kdo nemá možnost překlikávat z jedné na druhou a desetkrát ověřovat. Podle tohoto žhavého nálezu mohu dopředu prohlásit (výsledky ještě nejsou), že pelichajícím „slavíkem tmavým“ od Matic v loňském létě je opravdu slavík tmavý (jak objevné(?!), ale já jsem v posledním čase opravdu stále více pochyboval a myslel si na křížence). Je to slavík tmavý – samice (zřejmě nehnízdící ikdyž nažina pro ono nešťastné pelichání už mohla zpětně zarůstat). Dále mohu prohlásit, že nedávným „křížencem“ je opravdu kříženec. Jestli ne, vrátím výuční list a odejdu od toho.

Ještě tak chytit alespoň jednoho slavíka tmavého a pořádně nafotit (mnoho jich nemám). Ale letos je to s nimi pěkná bída, nebyli a nejsou. Co naplat, stopu mám a sázím vše!

V začátcích si každý kroužkovatel myslí na zpětná hlášení, nejlépe ze zahraničí. Nevím, kdyby mi tehdy někdo dokázal říct, že půldruhého tisíce okroužkovaných slavíků na to stačit nebude, jestli bych s jejich kroužkováním začínal. Už jsem si ale zvykl – a co víc – dělá to pro mne rezavé slavíky ještě tajemnější.

Kdyby byla návratnost domů mizerná, jako třeba u bramborníčků hnědých, člověk by se nedivil. Prostě to tak je, nejspíš nepřežijí. Ale obecní slavíci se domů vracejí, jak pěvec málokterý. Stovky kontrolních odečtů po roce a déle v archívu o tom vypovídají. A to je fenomén, který mne u chytání drží.

Je to obdivuhodné a nepřál bych si jiného, než umět vystopovat každý ten jeden slavičí návrat. To by byly příběhy! Nedokážu to a fantazii do výzkumu pouštět nemohu. Přesto mne každý navrátilec sytí blažeností.

Kdybych to měl začít rozkrývat, zmínit bych musel slavíky prastaré, ty nejdřív. Pak bych musel připsat skupinku hrdinů – takových, kteří přestáli různá zranění, anebo i nepřestáli. Ty, těsně po návratu rozježděné na silnicích, co podle nich tak rádi sbírají potravu. Ty, pomlácené o sklo, co jej za tahu přehlédli. Zmínit bych musel slavičího křížence, který se v české ornitologii jako dosud jediný dokázal opakovaně vrátit na jaře. Kde přezimoval, nejen že se neví, ale nikdo to po Evropě ani neodhadne. A druhého jara byl prostě doma. Kde zimují bastardi s namíchanými geny a cestovní mapou zmatenou kombinací dvou zcela odlišných tras? Tohle jsou návraty nejobdivuhodnější!

Pak tu jsou výkony mláďat či jejich drobná přesídlení v rámci regionu. To jsou frajeři velicí, vždyť jedné letní noci na čerstvě zvládnutých křídlech vypadnou na cestu, kterou nezažili. Nikdo neporadí, oslovit není koho. V hlavě však návod, který předchozí generace pilovaly a vložily s narozením do uzlíčku každému. A jednoho dubna pak či května, jsou s kroužkem nazpátek ponoukáni stejnou silou k rozmnožení. Najednou to jemu docela zpívá, ona zas ránem zvlhlé pletivo kopřiv dovedně krouží do kotlinky. Jak kdysi máma, kterou při práci zažít nemohla. Po lásce ona snáší a on ji hlídá. Pak se už oběma kouří z křídel od shánění potravy. Ba ne i tohle matička Příroda zařídila. Načasovala líhnutí do nadbytku všeho. A slavíci z pod dubových stromů, ti „slyší“ hlavně na zelenou. Od krmení pak mají čela barvy podobné.

Tohle se právě prostírá!

Nějak jsem poodešel od tématu…

Jednou jsem přemýšlel, kdyby člověk mohl všechny pochytané slavíky pustit najednou. Jak by ten výlet vypadal. Je to však jinak. Naprostá většina už nežije. Takový je výměr drobných pěvců. Pět šest let a „zhasíná se“. Asi i proto mi připadá, že slavíci, alespoň ti zdejší, žijí naplno.

::: V neděli jdeme skupině lidí představit Slavičí háj. I o tady napsaném tam bude zmínka.