Zastavil jsem autem u nádraží a trefil se mezi vlaky. Víte jak to myslím – jako že byly peróny v čase příjezdu prázdné. Odcházím dolení cestou k nýtovanému mostu, na jehož konstrukci jsem viděl prvně tehdy nakreslené dívčí kosočtverce. To se ještě kolem nich kreslívaly paprsky. Napadl mne nedávno vtip s postavičkami pana Renčína – víte jak má ty moudré staříky v čepicích? – Prostě, jak sflákali kluka se sprejem, že odbyl právě onen symbol nedokonalým vyobrazením. Přijde mi to časoměrné i veselé. Že to ošidil nějak takto:
Zastavuji kousek před Klenicí a dívám se sportovním areálem podél hřiště. Tady to bylo. Tady stála vilka bez lidí, se zdivočelou zahradou. Tady se zrodil příběh „Obraz, který jsem hledal“. A jak to tak bývá v nejkrásnějších příbězích, všechno brzy pohřbil čas. Aby vzpomínky ztěžkly a každá uchovaná vteřina byla i po letech dechberoucí. Abych nezapomněl.
Na moji přímluvu stojí dál dva stříbrní smrkové v místě vchodových dveří. A velkokvětá skvostná magnólie, odkud starý mistr tehdy zvečera zazpíval.
Stojí tu ti zdřevěněnci dál. Díváme se po sobě v nevysloveném pozdravení a je nám jinak. Nemají už tajemství, dům s zahradou i roztouženými slavíky vyšuměl.
Jsem v kraji svém dávno potulným, dobře jej znám a není mi těžké kdejaký obraz zpátky nahodit. Proto ani odtud neodcházím. Než přijedou vlaky a lidé, z nich vyhřezlí, tu chvíli přeruší. Ne, není v kraji druhého jako jsem já. Kvanta hodin se do mne pozasekaly a zůstaly pod kůží. Nohy přestože těžknou, nebolí.
O kus dál šumí Klenice, vím už o čem. Na lávce si počkám na ledňáčka, abych měl příští rok štěstí. A on přiletí. Pokaždé přiletěl.
Kostel svaté Kateřiny se od náměstí dívá. Není mu dvojka dole neznámá. Potok a já. V létě jsem tu fotil motýlice, jsou modré jak rybaříci. Měl jsem tehdy naspěch a trochu se za to styděl. Teď bych nespěchal rád.
Starý slavík ze zahrady pak přesídlil a já ho znovu našel. Neletěl daleko, jen za most k soutoku. Někde to je na blogu napsáno. Pak ještě druhého jara přiletěl a já nemohl promluvit. Co tam se dělo, když se rozezpíval! Střemcha se v rytmu vlnila a stejně i potok od Zvolínku, pod kamenným mostkem. Slunce za námi někudy vlezlo a slavíkovi se na hrudi perlově zaleskla pírka. Hrdlo se čepýřilo a tlukotem hlava klepala. Z kovařiny jsem již polohluchý, ale on pro mne zpíval na hranici přežití. Kroužek jsem na nožce viděl, i jsem ho tam čekal. Samozřejmě. Byl stříbřitě kalný, jak ražba v něj po čase zašla. Sedl jsem si na břeh, kde mocné olše rudými kořínky lokají vodu z kamení. Pod nimi jsou jistě úhoři, vím to z dětství. Sedím teďka a poslouchám. Dávno mám jasno, není lepších nálad. Slavíkům vděčím nejen za písně, ale i za to, že jejich svět mne naučili číst krajinou domova. Co víc se kde mohlo potkat?!
Jedu-li domů do Bousova, bývá to přesilné. V zimě, v létě i v aprílovém předjaří. Víte, proč jsem si teď vzpomněl na Jana Kačera z minulých adventních televizních setkání? Vracíval se domů a rád o tom mluvil. Pozdravuji Vás mistře, kdyby Vám to třeba někdo vyřídil.
Pavel Kverek
