O nejdelší noci toho bylo napsáno hodně. I na jedněch slunečních hodinách, které mám v obrázkové sbírce: Za noci nejtmavší, na slunce pamatuj!
V dnešním dni je hodně naděje. Kosové v zahradě to asi ještě nevěděli, ikdyž se chovali jarně. Já to ale vím za ně. Noci jiné už delší nebude! Otáčíme k jaru.
Pracoval jsem v zahradě a přemýšlel o ní, jak se mohlo stát, že do ní před lety přiletěl slavík. Než jsem ji dnes pohrabal (nestihl jsem dříve), viděl jsem ji v opadaném listí. Poslední v ní opadala akébie. A přesně takhle byla tehdy zapomenutá, neopečovaná. To asi rozhodlo. V starých knížkách se o tom dočteme, že chceme-li slavíka do zahrady pozvat, starého listí v ní třeba ponechat. Kdo si to z vás zahradníků může ale dovolit? Proto slavíkům zůstávají zákoutí jiná, nezušlechťovaná.
Nevěřili byste, kolik pod tím listím bylo ještě havěti a jak tráva pod kabátkem nepomrzla. Přesně tak to vypadá venku v místech slavičích plácků – tam, kde se v brzkých dnech objevím s poznámkovým sešitkem pro reportáž na blog.
Jinak, mám vytipováno místo před mnichovohradišťskou erdesítkou, kde už možná na jaře slavík prvně bude. To jsou pro mne velmi příjemná scházení, zkoušet si znalost nároků mistra slavíka. K tomu je třeba, aby místní populace neslábla, spíš naopak. Nebude to ale lehké jaro, dvouletých mnoho nebude. I v tom čase ještě budu moci dosoudit, jakže nedobrý byl letošní hnízdní rok pro slavíky. Může být problém. Ještě jeden-dva takové maléry v řadě a můžeme třeba valit oči! I proto si budu o Silvestru přát, aby jaro, které jako poslední uplynulo, se nikdy tak nespolehlivé už nevracelo. Aby přišlo v kondici, kterou znám, která mu sluší a k ptactvu je přátelská. Jak jen dopadli chudáci čápi! Jak vlaštovky a rorýsi, jak jindy houževnaté sýkory. Pro nás ornitology to byla samozřejmě situace, kdy poznatky extrémní lze hrabat hráběmi a zamýšlet se v nadšení nad tím unikátním „pokusem“. Ale lidé k nám volají ještě dnes. Chybí jim totiž návštěvníci krmítek! Mají „nulu“ a tak prý nebývalo. I tam se mohla situace v určitém tvaru promítnout, ovšem též platí, že ptáci v zahradách a lesích příliš necítí tlak opustit prostředí s dostatkem potravy, přirozené. Uvidíme, co bude.
Komu se určitě daří dobře jsou ledňáčci a skorci. Možná zůstali ještě v letních revírech. Putovali jsme takhle několikrát po Zábrdce a Malé Mohelce. Zábrdí a Lesnovek – to byla konečná těch výprav. Mám rád vodu čistou – lesní, co vrství písek po mělčinách. Drobné pstruhy na okrajích tůní a skorčí kameny. Co na nich jsou fleky po strávené potravě. Tak se tam těm potápěčům daří! Mám rád ty vlastence. Revíry znají dokonale, i ty sousední. A přijde-li zima zostra, musí pryč. Vědí to ale oni, i já – jenom na chvíli. Sotva síla poleví, jsou zpátky. A hned zpívají. Ty jejich zásnuby, když jaro o sobě ještě neví! A k tomu střízlíci! A puštíci z lesních svahů. A výři po skalinách. I stateční králíčci, co doma zkusili vydržet.
Ty potoky se kroutí k Ještědu. Terasami a hrázkami z naplavených větví poskakují výš – až do krajiny polních skřivanů. Totiž kolem Všelibic i Hrubého Lesnova se krajina na chvíli rozevírá, ukazují se podještědská pole a hlavně políčka. To je pro skřivany velebný kraj! Však taky jaro, hned co pod Čertovu zeď vystrká ten ruksak nádhery, zní zpěvem po celý den.
A tomu kraji nedaleko, jednoho pozdního jara zpíval slavík. Považte, jaký jen to byl úlet! V prostředí prapodivném. Co my víme, jak to ptáci z pod oblohy na svých cestách vnímají.
Nad soutokem Zábrdky s Jizerou jsem kdysi pro kostelní věž opravoval zvon. Jeho srdce. Byly to nádherné chvíle i nádherní lidé! Došel jsem si tak mým životem a všudypřítomnou mozaikou náhod k setkání s mistrem kytary Štěpánem Rakem. Stali jsme přáteli. A to se velmi hodí k zakončení dnešního vstupu. Jdu poslat obálku s přáním.
A vám přeji taky – přátelé slavíků. Přeji vám spokojenost z dětí, i jeden z druhého. Buďte blaženi a nikam už teď nespěchejte.
