Zaměřeno na slavíky

Před chvílí jsem se vrátil z průzkumu a jsou. Je to spontánní a lze říct, že očekávané. Nevím, co by se muselo stát, aby v poslední dekádě měsíce nepřilétli. Teď se nám z toho znovu zatočí hlava. Už zpívají sami od sebe, i když ti čerství, jako teď tady nad Žantovem, v tom ještě klopýtají. Ale kroužek dostal, je stár a zabydluje se, zřejmě v cizím. Loni tu byli dva jiní, kroužkovaní. Možná problém.

Hned mne tam potkala myšlenka, že jestli ten svah zaroste celý, slavíci pozbydou zájem. Potřebují v místě světliny, sousední místo má takovou pod dráty elektrického vedení, tam ale slavík zatím nepřiletěl.

Kdosi z kanalizace čerstvě odcizil velký kruhový poklop z litiny, v místě nájezdu na pole. Nechtěl bych tam zahučet. Už jsem to hlásil k řešení. I kvůli zvířatům. Žijeme v divný společnosti. Dokud bude odbyt na hřbitovní urny, pamětní desky z památníků a svršky kanálů, budou se krást. A zbytek normálních obyvatel, co je nenapadne, že tam mohou být díry v zemi, budou v ně padat. A tak to řešíme plasty a jinými z náhrad. Copak ty kanály, ale abysme dělali sochy z umělého kamene či betonu, na místo ukradených? Kde to jsme. Dopadne to tak, že půjdeme na výstavu, kde místo obrazu bude jen kus papíru s popisem, co tam ceněný umělec nakreslil. Jak v Hoří, má panenko! „Dyž si to rozkradli…“

Na dně lesa rozkvetly konvalinky. Voní slavíkům do not a motivují je. Co už se tam vystřídalo kytek! O svátku jabloní stranou doubravy, taky bych měl napsat. To je fantastická vůně, následuje po tak trošku provokujících střemchách. Od potoka zpívá horský konipas a já k té vůni mám co poslouchat.

Napadá mne, že bych mohl poděkovat všem, kteří hlásili přílety slavíků na web ČSO, anebo na moji adresu. Těm už jsem to stihl říct.

Už jsou v přírodě klíšťata a je vždy s podivem, jak jejich dospělci, kteří nenacházejí u opeřenců uplatnění a přesto je slavík při pohybu v hrabance „nabere“, vítají ono nečekané setkání s člověkem. Při kroužkování tak třeba zvýšené opatrnosti.

Jeli jsme kolem poledne z Bělé pod Bezdězem od hrobu pana Purkyně, kde jsme měli v železe úkol a jak jsme vyjeli z těch lesů pod Boleslav, stačilo staženým okénkem počítat slavičí zpěvy. To je způsobeno první velkou příletovou vlnou ptačích mistrů. A podělilo se na ni nejedno příhodné křoví. Na mě je, abych vše pozapisoval.

V rámci monitoringu vybraných hnízdišť (Mnichovohradišťsko) ve vztahu k příletům, doplnil jsem jeden důležitý. Přílet za Jizeru je pro letošek zapsán k 22. dubnu. Ještě zbývají tři neobsazená místa, tak uvidíme.

Pak jsem si udělal radost a vyrazil na Bakovsko. Mám tam některá místa obzvláště rád.

Chytil se letos první dvouletý a rýdovací pera (některá) měl, jako by si je přirazil mezi dveře. Zatím jsme nepřišli na důvod takovýchto poškození velkých per a nejde vždy jen o „první peří“ 1K/2K ptáků.

Tady se podívejte i na 1.RP levé (tmavší), vyrostlo náhradně a má problém podobný(?) v částečně přerušeném praporu. Anebo se jedná o krizi růstu, vepsanou do praporu.

Aby to bylo k přečtení i pro neodborníky, rýdovací pera se u nás počítají od středu a slavík má 6 párů. Tady ovšem levá strana není celá vidět, je v zákrytu.

Už jen doplním, co z obrázku vidět není, že když ona dvě výrazně poškozená pera (4.-5.RP pravé) složíte na sebe, jsou „vyseknuta“ společně. Pro mne to jsou velmi zajímavé úkazy a volám někoho, kdo problém pojmenuje.

Třetím slavíkem byl retrap z loňska. Pták ovšem přesídlil od řeky ke koupališti a protože šlo již loni o staršího zpěváka – dokonce snad v páru, byl jsem se podívat na místo loňské. Je tam tak řídký porost, že jeho volbu chápu. Navíc přilétl včas a může vybírat (třeba jen do prvního pozdějšího souboje o flek). Když jsme se po proceduře rozešli, za chvíli to spustilo shora. A to byl Bakov největšího špláchu ušetřen! Jen chvilku pleskaly obří koule vody o prašnou cestu a přeci ji přemohly. Když jsem pak spěchal pro zapomenutou motyčku v topolovém háji pod střemchou, vzduch voněl nádherně – „podešťově“, jistě to znáte. Jsou to tak svěží chvíle, a každé období má podobných nálad košík. Jenom se do nich návštěvou trefit! Škoda, že vyfotit se to nedá. Co ptáci po té přepršce dělali! A v Kněžmostě zatím (pro mne překvapivě) lilo.

Vážení na blog příchozí.

Mám-li s vámi komunikovat, do „Zprávy autorovi“ musíte přiložit kontakt na sebe. Jinak, byť to je zajímavé, musím takto přes blog.

Nyní tedy pro Martina z Vysokého Veselí:

Pokud je nahrávka slavíka, pořízená z poslední doby, něčím zajímavá, nebo je žádoucí ji určit a okomentovat, potřebuji ji poslat.

Jihovýchod Jičínska lokálně slavíky hostí, každá informace je však dobrá, zejména aktuální. Uvítám cokoli, nejzajímavější z oblasti je však prostor západní, počínaje městem Sobotkou dále k Jičínu. Tam, pokud se někdo najde s něčím zajímavým, platí to samé co pro Martina. Jemu přinejmenším doporučuji za slavíkem chodit, zpěvák se bude „lepšit“ (pokud vydrží v místě) a přelom měsíců se tak pro posluchače stane zcela jistě (zejména po setmění) velikým zážitkem.

Děkuji za návštěvu slavičího blogu, jednou z poloh média je právě adresa pro takováto hlášení. Dnes stačí do vyhledávače zadat „slavík“ a cesta k blogu je krátká. Přes kredence úspěšnějších zpěváků a zpěvaček tam jste hned.

Z Kněžmostu zdraví k nedalekému Jičínu Pavel Kverek.

A je to tu zase!

Tentokrát jsem ale byl připraven, ne jako v začátku století. To jsem tenkrát prvně koukal v ruce na slavíka, který měl kratičká rýdovací pera. Chodil jsem ještě bez foťáku a tak mi z toho zůstaly jen vzpomínky a měření. Když ale něco dlouhodobě pokoušíte (i v ornitologii), ono to vyjde, jako dneska ve Lhoticích.

Jel jsem tam („umazávat resty“) na ptáky, letos objevené, kteří nešli chytit. Rozchytal jsem se po obědě v Dolcích, tam jsem nakonec zvážil a změřil mistry oba. Byli samozřejmě s kroužky, jeden loňský, druhý předloňský a radostné je i to, že ten jeden „to dal“ na den přesně, tedy 17. dubna. Řekněte, není to síla? Je to síla! A třeba trošku náhoda, ale tihle časnější – to jsou u mě velcí frajeři.

Slavík je u statku jeden z dvou prvních (13. 4.) a moc se chytit nechtěl ani dnes, byl zdrženlivý. Už to ale bylo lepší, ke zdroji však nešel. Nakonec jsem si poradil a mohl kroužkovat.

Zažil někde po cestě velikou nepříjemnost, přišel o rýdovák, jen levé krajní pírko zůstalo a muselo stačit. Dnes měří nový rýdovák téměř čtyři centimetry a dál roste. Hladové pruhy na této a případně jiných improvizacích napovídají, jaký to je pro opeřence problém. Kreslí se tak do kvality praporu časy špatné a horší. Pravda, může do toho promluvit (pozitivně) i pobyt v zastávkovém místě, ale časový výměr pro „vzpamatování se“ toulců, nastartování růstu a růst samotný je tak patnáct dnů, půlka měsíce. A on musí dál.

Nedokážeme si představit tu potíž, stejně jako neznáme příčinu defektu. Co však tušit lze, že slavík měl na cestě domů přeci jen štěstí. Krásu „vem ďas“ – a peří brzy doroste. Teď, když už všechno růstem běží, může být parádníkem málem za týden! Potravy je v podrostu tolik, že se na nic nemusí ohlížet a házet to do sebe od rána do večera.

Zpěvákem je výborným, poslouchal jsem jeho písničky za křovím dlouho. Než vše pokazila kukačka. Pokazila? Vždyť je prvá!

Jinou zajímavostí je, že chytaní slavíci jsou zatím prostí klíšťat, i když ta už aktivují. Nevím ovšem, jak čilá jsou už ona dvě vývojová stádia, jimž jsou mezihostitelem. Dospělci se jich nechytají (v případě našich Ixodes ricinus).

Zajímavostí bez vysvětlení jsou zjištění, že v místě obsazeném jedním, objeví se či tajně již žije brzičko druhý.

Jinak je fůra lokalit prázdných – čekajících. Třeba už téhle noci, která přichází od Hrádku znovu tak tajemná.

Šel jsem včera „zahrát“ taky k Dobré Vodě, léta jsem tam nebyl, až loni v létě. To jsem měl úspěch a řekl jsem si, že když už tady slavík u Mohyly pelichá, musí tu někde hnízdit. Jenomže včera jsem si uvědomil, že to nemusí být vždycky tak jednoduché. Byl tehdy sám a mohl do místa přijít. Na každý pád tam v neděli nic nebylo. Ikdyž „nic“ je slovo nevystihující stav místa mezi kopečky. Na jedné straně srázu dokvétaly prvosenky petrklíče, tiše a přepěkně. A pak, když jsem se vracel podél jednoho křoví k lípám u silnice, dávno, než jsem k nim došel, zaujala mne lehce vyšlápnutá cestička do roští. To jsem se tedy podivil. Uprostřed rozlehlého křoviska, kde bych čekal právě třeba toho slavíka, byl rov rakousko-uherského vojáka z války. Upravený, s tabulkou a křížkem, s místem pro svíčku. Tak to mi přišlo pěkné. V čase, kdy fůra lidí v týhle zemi vzala do ruky karty horší, tady tohleto! Vrátím se tam, protože kdyby ten slavík měl zpívat u toho pomníčku, byl by to zážitek neskutečný.

Má tahle krajina tvář ustaranou, ale života je v ní, jak jinde stěží.

Z místa jiného, pracovního názvu „Za kamenným mostem“, jsem se vracel též zatím s nepořízenou. To ale nevadí. Most přivádí k městu silnici od Kláštera Hradiště nad Jizerou a jedu vždycky tak pomalu, abych uviděl řeku. Co včera se tam konalo! Blanokřídlý hmyz – asi jepice, se rojily, vzduch jich byl plný. Až do města. To řeka si takhle žila a držela jaro! Slunce chodilo v březích, zelená barva korun trhala rekord v odstínech někde až do žluté, a já věděl, že rybáři jsou ve střehu. Jak se dělají kroužky na hladině, „je to o naději“. Znají řeku z nás všech nejvíc – a těch, kteří k ní jsou ohleduplní, těch si vážím.

Šel jsem jinde od keře ku keři nad potokem Nedbalkou, která už zas skoro nemá vodu. Tak to tam chodí. Šel jsem obilím, kolejí od traktoru. Na hroudě kvetly žlutobílomodré violky, jenom pár jich bylo. Ale ta jedna, jako by snad nebylo dost půvabu v květech samých, přizdobila se křídly babočky síťkované – jarní generace. To je ta s křídly rezavými, jak mají třeba perleťovci. Motýlek svou velikostí byl v úměrném vztahu k plátkům kytičky a v místě, kde vyšisovaná zem s trsy obilí neměla jiného osvěžení očím – takový obrázek! A aby neutrpělo heslo „Ve správnou chvíli, na správném místě“, za chvíli bylo po kameji. Motýl od macešek odletěl.

Před koncem druhé dekády dubna to tak bývá. Přibývají pomalu. Za slavíky jsem dnes projel hodný kus cesty, italský na Studénce není, fůra jiných lokalit je taky prázdná, úspěch jsem zaznamenal až na okraji Mnichova Hradiště v bažantnici. Tak úžasně tam rozkvetly střemchy a provoněly kraj doubravy, že jsem si říkal, jestli tady dnes nebude, tak ničemu nerozumím. Zkraje nebyl, ale jak jsem postupoval podle trní k železnici, v půlce se ozval. Jen tak lajdácky, nemohl být v dubovém lese dlouho. Kroužek neměl a tak jsem mu jeden přidělil. Vrátil se od cesty na své místo a vylepšoval zpěv. Střemchy voněly.

Měl jsem čas a zamířil na skalní terasy, které se zvedají nad nivu řeky víc než deset metrů a kvete po jejich stěně fůra kytek. Zelenají se odvážné keře v kapsičkách kamene a zpívá slavík. Tedy dva. Jeden tak přibyl. Ale to byl tedy slavík! Urostlý, jeden z těch, na které se nezapomíná. Kroužek taky neměl a tak jsem mu dal též. Když letěl podle stěny nahoru, vypadal jak drozd. Uvidíme, jestli zůstane.

Trochu ty odposlechy kazil vítr, hlavně na Studénce. Možná tam jeden byl, ale zpanikařil jsem a nevím, jestli hlas přicházel z křoví, nebo z přehrávače, který jsem nějak špatně vypnul.

Pěstují se tam ořešáky a zajímavostí je, že rouby namrzly. Kolik mohlo být předevčírem za noci stupňů, nevím. Bělásci řeřichoví tam poletovali ale úplně v pohodě. Asi si dali na noc silnější nektar.

Pod skalami, tedy na skalách jsem to měl dnes velmi příjemné. Výhled na jarní řeku jak hučí na jezu, rybáři nad ním tiší, ne jak ten z televize. A hlavně – stranou hrála muzika. Jakýsi večírek tam vzešel. Je neuvěřitelně, jak průvan na skály přiváděl vůni z grilu a k tomu onu hudební produkci. Dobrý muž mi poradil, kudy jako kluci chodili na skály zkratkou, abych nemusel opisovat takový oblouk. Musel jsem stezku vysekat mačetou, ale je příjemná. Dvakrát se v stěně otáčí, občas je třeba chytit se babyky a výstup jistit. Bylo tam ale krásně a když řeknu, že místo patří k nejhezčím, nebudu lhát.

…Nějaké mám.

Průtah Českým rájem v onom „megapojetí“ nebude, chválím.

V Mnichově Hradišti mají po 40 letech na komíně čápy! Naprostá síla a lidé se radují. Kdybych to věděl v poledne, zavedl bych tam televizní štáb, točili jsme pro večerní zpravodajství.

A teď k slavíkům – budu kritický. K sobě.

Trochu jsem to přepálil s těmi odhady. Senzace nebude žádná. Republiku (a moje oblast ten stav kopíruje) neosídlila první vlna, spíše jen předvoj. Slavíků moc ještě není. Bývá tak každoročně, nechal jsem se zmást. Mnou sledovaná skupinka hnízdišť drží stále ony dva jedince. Zpívat samovolně se jim nechce, provokace přehrávkou je příliš nezajímá. Ani nevím, jestli mají kroužky.

Rostou májovky, znáte je?

Dřív, když jsem aktivně hledal slavičí hnízda, měl jsem houbařských míst víc. Řada jich zanikla vykácením topolů a nové neznám.

Současné ochlazení trošku zbrzdilo šeříky, začaly vyčkávat. Zajímavě se vyformoval ten letošní rok v přírodě.

Noční mráz sebral poslední krásu magnóliím v zahradách. Co nás čeká, vzpomeneme-li si na loňské ptačí jaro. Snad se nebude opakovat.

Zkuste si na velikonoční pondělí otevřít v noci okno na chvilku, třeba už slavíka uslyšíte. Vy, kteří je v krajině domovem máte.

Podívejte se když tak na diskusi, tam jsem vyjevil aktuální stav z večera 14. dubna.

Jen krátce, ale vstoupit jsem před půlnocí ještě chtěl.

Nabízím obrázek z těch Dolců. Letošní je jiný, posunutý o tři týdny. Ne však na příletu, první mistr tam přibyl až v noci na dnešek. Nebo nad ránem, případně po ránu.

Tak prosím foto…

A ještě jeden postřeh. Zítra zaseknu práci, stejně by mi jistě „v kamnech haslo“. Musím za nimi. Asi už chytat. Mám priority, kam musím včas. Nejdřív na Studénku. Kdyby se vrátil „Ital“, chtěl bych mu stopnout přílet. Vloni jsem ho chytil až o prázdninách (viz blog), ale vím na něj, že kolegyně jej v bráně do Alp okroužkovala 14. dubna. Tušíte, o co mi jde. A taky bych ho chtěl slyšet zpívat. A víte co? Já vám sem ještě pověsím fotku místa, na které si přes půl roku třeba myslí.

Takhle to tam vypadalo předevčírem. Jen se nedejte mýlit trním, na sluneční straně – odvrácené už je dávno rezavé.

Vyfotil jsem to i pro paní kolegyni, aby mohla místa porovnat.

A pak mám místa další, na něž jsem dostal upozornění a dvě jsou fakt krásná. Tak tam taky. No a pak Bousov a desetiletý veterán. Zatím tam včera bylo ticho. Ale on někdy fakt nespěchá. Jednou se nechal i předstihnout, ale nějak to nakonec vyřešil. Jestli se s tím letos ještě popasoval, byla by to událost sezóny! Už takhle dopředu to vím.

Už se vracejí domů!

13. duben je dobrý čas, není to rekord, ale to není důležité.

Obsazen je Dolní Bousov poblíž motokrosového závodiště, znáte to místo mnozí z televize. Vrátil se starý slavík a takhle ta setkání vypadají. Je dobře, když je počasí a dá se fotit.

To, že už začínají kvést jabloně a naplno kvetou střemchy, je problém slavíků. Já jsem si té jarní záclony užil, oni ne. Trnky kvetou už jen po severních stranách dole při zemi. Nikdy tak ještě nebylo.

Zpěvák je ve velmi dobré kondici, má vypnutou hruď, tučný je velice. Zásoby nespálil.

Není ta fotka zaostřená, ale všiměte si „námrazového efektu“ na krku samečka a jak se mu pírka na tváři začínají v žilkách vykreslovat. Brzy bude parádníkem. Zpěv ještě taky potřebuje vyladit.

…

Jiného ve Lhoticích jsem nechytil, začíná už sám pěkně zpívat. Je chytrý.

Zítra text doplním o podrobnosti a zamyšlení.

Dnes je 10. dubna – čtvrtek a rekord v příletu do oblasti nepadne. A byl jsem pilný. Polovina nádrže auta vyčerpána, lokality prověřovány, slavík není.

Zprávy z republiky již jsou pár dnů pozitivní, 7. dubna z Prahy a z Moravy, 8. dubna další tři. Toť zatím vše.

I když je ono nezjištění u nás pro mne tak nějak smutné, výsledek je to dobrý. Letošní vlídné jaro totiž nic neuspíšilo. Poznatek se bude hodit.

Nabízím momentku z cesty kolegy J. Zajíce. Vyfotil ověřené místo tahové zastávky slavíků obecných v poušti Negev a myslím, že stojí za to.

Půjde ovšem s největší pravděpodobností o tahovou cestu pouze východních slavíků obecných, ti naši a západoevropští přilétají od jihu a jihozápadu, poušť je ovšem čeká též a větší.

Druh upřednostňuje křovištní stanoviště i během cest. Podle informací slavíci reagovali na test přehrávkou zdrženlivě kombinací hlasů. Což odpovídá i mým zkušenostem – jednak z pelichání, a též z dob čerstvě po příletu.

Když jsem zmínil letní pelichání, tam lze za určitých situací slavíka zastihnout i v „čistém“ porostu bylinné vegetace. Třeba ovšem dodat, že v době, kdy staří ptáci pelichají, je tato na svém vrcholu a garantuje úkryt i množství kvalitní potravy. Jirkovi děkuji a těším se, že v létě za pelichajícími slavíky na Mladoboleslavsko k nám zase zavítá.

…

Z publikačních kroků poslední doby bych rád zmínil připravované téma do Ptačího světa. Bude pro děti a podle předlohy výtvarník zpracuje jeden ze starých slavičích příběhů. Na to se těším i proto, že příběh se v druhé půli 80. let na Dolnobousovsku opravdu stal. Nese ochranářský apel, je s dobrým koncem.

Na hnízdištích už odkvetly trnky, kvetou střemchy a dokonce i hrušně. Ptáci se všichni přijdou za přehrávkou podívat, mnozí se rozezpívají. Slavík mezi nimi ale není. Není možné samozřejmě prozkoumat všechna hnízdiště v jednom zátahu, ale po jednotlivých regionech to lze.

V čem přeci jen bude moci být letošní jaro jiné, ve zpívání. To je další úkol. Zjistit, zda čerství samci nezpívají pro únavu, pro nepřízeň počasí, anebo z vyděšenosti z obvykle průhledného biotopu. V každém případě – bude-li se podle všeho odehrávat přílet „klasicky“, času je na všechno dost. Celý zbytek dubna pro staré a starší, dekádu navrch pro mladé zpěváky.

Uvidíme zítra. Vyrážím nanovo.

Nového nic – tak tedy jen krátce.

Ať jsme se snažili sebevíc, nic překvapivého se v příletovém kalendáři už letos nestane. Je sedmého dubna a to je čas, kdy z některého místa v republice už může hlášení zástihu přijít.

Poctivě jsme chodili, bylo nás dost, nikdo slavíka nezaznamenal. Ten výsledek je cenný. Ukazuje na zatím pevný řád v příletu podobných migrantů. Dřív jak konec první dekády apríla se čekat nedá, ať si u nás jaro dělá co chce. Teď, objeví-li se záznam na webu ČSO či mi to přátelé pošlou z terénu přímo, už to nepřekvapí.

Kalendáře na poličkách jsme totiž rozlistovali do míst, z kterých slavíky známe. Přiletí vůbec podle nich? Kruci, snad ano.

Když jsem u těch mých zpravodajů a přátel, jeden z nich mi poslal krásné obrázky z výpravy do Izraele, kde před nedávnem (28. 3.) táhnoucí slavíky v Negevské poušti odezvou na přehrávku potvrdili. Není to skvělé? Je to skvělé. Já gratuluji, a děkuji Jirkovi za možnost informaci mít. Z Maďarska jsou už záznamy pár dnů, ptačí pospolitost tuzemských hnízdišť se už také dolaďuje. Je to ve vzduchu, do slova a do písmene.

Právě pročítám chystanou studii týmu ornitologů (napříč Evropou) o vztahu druhu k vývoji prostředí hnízdišť, za naši zem jsem poskytl biometrické údaje stovek měřených slavíků. A tak si říkám, letošní vývoj hnízdišť je i v tomto ohledu tedy zajímavou událostí.

Tak krásný pondělní den všem, kdo v dobrém přicházíte.

Z odkvétajícího Kněžmostu vinšuje Pavel Kverek