Dost významný den

Dnešní den je počasím pěkný. Tak je to správně, tak to má být. Tenhle den června je totiž významným a hned řeknu proč.

Před několika lety vyzkoušeli v Anglii prvně pro slavíky geolokátory. Z desíti vydržely dva, „vydržely“ je možná silný výraz, ale svátek z toho byl pěkný.

Jeden přístroj zaznamenal cestu do zimoviště a moment odletu z něj – pak vyhasl. Druhý měl problém už po cestě tam, do odletu nevydržel, ale nějaké údaje přeci ze sebe vysypal. Nechci tady teď analyzovat cesty dvou ostrovních slavíků obecných – to můžeme jindy, důležitější je, že oba opustili Anglii právě pětadvacátého! To je na tom dnešním datu pěkné a provokuje to podívat se k nám pro srovnání.

Odlet je to časný, ale do Anglie druh přilétá dřív, časný se tedy zdá jen nám.

Máme my takové borce? Máme. Znám jich několik, ale není jich mnoho. Jsou to ti, kteří nehnízdili a pelichali dřív. Ty dnešní noc – a bude dobrá, zdá se mi – z krajiny sebere a postrčí k moři.

Byl jsem u Dolních Stakor, objevil nové místo a hned se s ním spřátelil. Je stranou v polích a už se těším, jak to tam musí vypadat v máji. Lesík je to malý, nese stopy po socialistické skládce, ale léčí se. Jinak je okolí té úhledné obce v pohodě. Je milé.

Co se mi tam přihodilo.

Jednoho z dvou zjištěných slavíků jsem chytil, je velmi důležitý a souvisí s nadpisem. Patří k těm časným. Letět může už o nedělní noci. Tady je a jen odborník pozná, že dva dny pobytu doma v jeho kabátě jsou ještě potřeba.

Chtěl jsem na něm představit i jak vlastně vypadá slavičí šat „podzimní“, jak je sametový, jak jiný toho jarního – byť jde o stejné peří. Já ale od něj odběhnu na chvíli, protože jsem zažil to, co na dvou místech regionu už dříve. A nejde jinak, pořád mám proto slabost, už jsem to taky psal.

Bylo slunce i správné datum pro letní pokolení toho zázraku a to já už hlídám pohyb na květech. Jasně! Slunce na chvíli mrklo a pohnulo tou kamejí na fialové štětce. A už jsem letěl pro foťák! Motýl zakroužil a zmizel. Jenže já mívám štěstí v krajině, ona ví o mých radostech a pomáhá mi k nim. Motýl se z nadlesíku vrátil a šup na kytku! No a já byl nablízku.

Fotím a fotím, děkuji oteplování klimatu a bylo by to tady někde u toho polního hnojiště klidně na dobrý kafe – jakou mám radost.

Místní ťuhýci mu utrhli pravou ostruhu, ale sameček patroluje v místech vesele dál.

Odvedl mne na kopec, ani sem nevěděl, že tady takový je. Spíš bubínek a vojtěšky po něm začínaly kvést. Co tady bylo motýlích křídel! Žluťásci čičorečkoví i čilimníkoví, i řešetlákoví. Baboček, modrásků, bělásci i soumračníci, okáči! No a ten otakárek ovocný, u kterého mi bylo jasné, že nebude sám. Nejvyšší bod v okolí a po květech takhle strakatý! Zas sem ve správnou chvíli na správném místě! Nebýt slavíků, nikdy bych ze silnice neodbočil a nenašel ten příležitostný ráj. Kolik podnětů jej tu pro mne navodilo.

Škodovka vyplivla lidi po čtrnácté a silnice od Horních Stakor je v páteční šňůře žene do křižovatky. Ale tady jsou kolem žně a tak vzniká zácpa. Jedni doleva, druzí vpravo ke Kněžmostu. A já už taky balím. Mám toho doufám ve foťáku dost.

Ještě k tomu slavíkovi.

Měl kroužek z roku dvanáct, kdy jsem jej chytil u Koprníku, kde taky tehdy pelichal. V roce třináct si myslím, že hnízdil už tady. Kroužky je v krajině stopují.

A malá krimi(?) zápletka.

Pámelníkovým pralesem jsem se kousek proklestil kvůli plácku na chytání. O kmen dubu tam stála opřená taška s uchy a kapsou na zip. Bachratá, kožená. Nakonec jsem ji rozevřel – jak jinak. Byl v ní červený svetr s pletenou šálou, všechno zcela rozpadlé a všude mravenci. Jak dlouho se tyhle věci rozpadají – třicet let? Kdo ji tam opřel a jaký měl záměr. Křoví ji uzamklo a já stav nechal pokračovat. Zapnul jsem ji, jak byla před tím. Jen k ní teď vede tunýlek.

Zajímavý svět jen kousek od silnice.