Zaměřeno na slavíky

Dám obrázek a k němu rozvinu komentář.

Jsem rád, že to tak funguje. Jediný pohled – a vteřiny, minuty, hodiny a dokonce v tomto případě i dny přede mnou defilují.

Kdo z vás to neviděl, vězte, že takhle vypadá pravý slavičí ráj!

I v Polsku dá ale práci vybrat přesně prostředí, které má na to pohostit oba druhy. Navíc se to teď s oteplováním mění docela rychle.

Tady v tom biotopu hnízdí vedle sebe opravdu natěsno slavík obecný s tmavým, na jednom keři obhajuje sameček obecného a hned na druhém tmavého!

Tady se naskýtá jedinečná možnost užít druhových zpěvů, hnízdního chování – zažít to, co tenkrát němečtí kolegové prvně pro vědu.

Nádherná možnost nabrousit vjemy a nechat se sytit informacemi z toho divadla.

Při vší úctě k české krajině – tohle mi nabídnout nemůže. A je to droga. Víte, že jste ještě nepobrali všechno, že jste se nechali zaskočit překotností, že byste dnes a teď se dokázali připravit líp! Tak, a přesně tohle je podstata vzdělávacího procesu.

Fotil jsem to 6. máje. První „tmaváci“ už tam byli. Pospíšili. Staří a zkušení, samozřejmě. Však jsme je zkontrolovali v ruce.

Za oponou je řeka a před ní prosvítá rákosí s zavodněnými propadlinami.

Prosna se kroutí krajinou, živí kvanta ryb, bobry. Kolem jsou rybáři – a my. Pracovali jsme, ale mezi tím byla každou chvíli příležitost žasnout.

Pokud se tam tmaví slavíci vrátí (neustoupí-li k severu docela), budu mít ještě příležitost.

Tím, že tam k větrným elektrárnám prorazili čerstvě cestu, biotop „otevřeli“. To i v našich podmínkách je pro slavíky ideální.

Kulisou těm dvourepertoárovým slavičím koncertům bylo troubení jeřábů popelavých a zvláštní kravál od železného mostu přes řeku.

Popis ukončím a ještě se chvilku budu dívat. Anebo jdu vylovit ještě fotku, trochu jinou, doplňující.

Špaček. Hnízdí tam v kvartýrech po strakapoudech. I on je trefným erbem svobodné slavičí řeky.

Baví to člověka náramně. Jako když filatelista prohlíží pod lupou zoubkaté unikáty, v náladě, se sebou spokojený, běží mu fajn chvilky života. Tak vypadám, když rozklikávám snímky nafocených slavičích křídel v čase přepeřování. A mám jich tolik, že dávají představu o pozoruhodném procesu. A najít lze ještě víc, stačí opravdu hledat. Porovnávat je, stavět odůvodnění. Vím, že takovou příležitost mám jenom já, nevěřím, že někdo má sběr podobný.

Výhodou je, že fotografie jednotlivých fází jsou průkazné a srozumitelné. Tento materiál se podařilo získat nákladem spousty hodin. O to by ale nešlo. Každý přeci, kdo chce být znalým, musí investovat námahu. Výsledky se podařilo zajistit objevy jinými, předchozími. Zejména nalezením způsobu, jak pelichající slavíky v prostředí prokázat a pak taky chytit.

Ano, všiml jsem si poslední roky, že výzkum úspěchy těžkne víc, než kdy jindy a jen bych si přál, abych nacházet ještě mohl. Mám už systém. Kdo by ale myslel, že třeba právě u pelichání už není co hledat, mýlil by se. Objevovat či ověřovat objevené, lze pořád.

A pokud jsem doteď mluvil o slavíku obecném, je tu přeci ještě ten tmavý! V tuzemsku to však půjde pomalu, moc jich tu do léta nezbyde.

I přesto, že záznamy o jeho pelichání mám jen tři, zisk to je jako hrom a musím vystačit.

Ne, nedovedu z toho nijak doložit fáze procesu, ale už jen okolnosti setkání a odchytávání jsou k nezaplacení. Pár poznatků jsem z toho získal, sedí pro všechny (tři) případy. Ale kdyby někdo kdekoli v republice objevil ten druh před prázdninami, rozjel bych se tam hned! Samci, kteří v příhodných prostředích na jaře zazpívají, většinou potom zmizí. Nevydrží.

Jeden z tří obrázků pořídili kroužkovatelé v Orlických horách, vždycky ta fotka bude s jejich jménem, škoda jen, že váha setkání nebyla odhalena včas a šířeji doložena. Šlo o první zástih pelichajícího slavíka tmavého v podmínkách republiky! Sám jsen tam chyboval při obou návštěvách. Kdybych měl šanci nyní, akce by mi pravděpodobně stačila jedna a fotky bych vezl. Nejsme na podobné senzace totiž dobře připraveni – vím, co říkám. Je to jiné, než když se chytne pěvec zvláštní, nevídaný. Byť třeba první „pro republiku“. Cetie jižní bude furt cetií jižní – „divná“, s méně pery v ocase. Tady u slavíků to je jinak. Jde o jiné hledání. A hodně tomu nahrává i hybridizace.

Hledání slavíka tmavého v našich podmínkách v čase podletí a prázdnin už dnes oříškem není. Akustický monitoring v určité obměně lze využít jako u předchozího, ovšem – kdo by to v létě zkoušel, když je všude klid.

I proto je pořád naděje na nové a nové objevy – a ještě, abych nezapomněl – třeba mít štěstí! Jako tady, když u té senzace téměř zaparkujete.

Dívám se z okna přes mlýnskou zahradu na Hrádek. Má jednu ze svých klíčových „kalendářních“ podob. Krom tedy jarní, kdy se opona vpředu zazelenává až do neprůhledna, přes letní, kdy nad ním nabírají v termice výšku migrující luňáci, až po tuhle skvostnost, kdy se slunce začíná pozvedat, aby, až jej překročí, vyšlo kdesi daleko vlevo nad Velkou plání.

A mlýnská zahrada?

Mám ji rád takovou, jaká je. Divokou, se srnami, zajíci. Se střemchou, co bývá chvilku na jaře úplně bílá. Se slavíkem, který se v ní už zas na tahu zastavuje a jestli to takhle půjde dál, jednou neodletí.

Před chvílí tam k rybníčku přistál orel. Ani bych to jeho příjmení neměl vyslovovat, protože se jmenuje mořský a tady to je už jenom taková kaluž. Dospělý jedinec s bílým opeřením a myslím, že brzy jim to začne. Hnízdiště obsazují záhy a to je tady vedle, kousíček v ráji.

Sníh odtává, ale dobře, že spadl. Krajina o něj stojí. Už ho moc nebude, zima zase projde nasucho a bude jaro. Srnčí zvěř se za plotem rozpočetní, louka rozkvete, rozdivočí se. Zase tam s chutí budu koukat z okna, jako se koukám teď. Koukal se včera a neošidím to ani v sobotu.

Tak hezkou sobotu.

Nejdrobnějším slavíkem výzkumu je pták s naměřeným křídlem 79 milimetrů

Nejlehčím je slavík s hmotností 18,5 gramu

Nejrobustnějším je slavík s naměřeným křídlem 90,5 milimetru

Nejtěžším pak slavík s hmotností 29,5 gramu

Ovšem jak bylo výzkumem objeveno, přeživší potomci od druhově rozdílných rodičů – kříženci mohou dosahovat hodnot vyšších. Tak byl zdokumentován hybridní jedinec s křídlem dlouhým 93 milimetrů a jiný, vážící 35,5 gramu.

U měření hmotnosti nutno vyřadit data od samic v čase snášení vajec.

Na prahu nového roku se sluší pronést nějakou úvahu. Zamyslím se nad kroužkováním slavíka obecného tak, jak jsem si to tenkrát naplánoval.

Vůbec jsem nevěděl, jak se to vyvine a kam to může dojít.

V Bousově slavík zpíval a já tomu propadl. Začal jsem po nich koukat a hned, jak to šlo, i kroužkovat. A to už s sebou neslo touhu poznat, kam odlétají. Do dneška to nevím a je moc dobře, že stav roku 2015 nešlo tehdy dohlédnout. Asi bych se věnoval ptákům jiným, snad vlaštovkám, nebo čápům.

Už člověk ani nepočítá, že by v specializaci přišlo zahraniční hlášení, nevím, co bych dělal. A nejlépe tedy z té Afriky! No nic.

Koukám tady na fotku a přesně mi to připomíná ten kvítek lopuchu.

Člověk se naláká tou jeho barvou, až kuličku utrhne. Pak je mu líto ji vyhodit, nese ji s sebou. A když se vynadíval a myslí si, že už mu kvítko víc nemůže dát, chce ho zahodit a ejhle! Drží se rukávu chytrými háčky a člověk vlastně žasne až teď. Teprve na cestě našel to zásadní! A ještě není konec! Jen co čas nazraje, paličky plné nových životů se pozachycují už samy od sebe kdejakého zvědavce. Meta je prosím teprve tady!

Kroužkování nepřineslo výsledek ze zahraničí, dopomohlo však k takovým objevům, že lítost vůbec není na místě.

Jak dobře, že jsem se nenechal odradit bláhově vysněným cílem!

: Tady třeba kroužek říká, že 21.4.2012 se vrátil domů pětiletý sameček do místa předchozích hnízdění a ještě značka dodává, že v čase, kdy kolem bylo chladno, sbíral chytře potravu v okraji laguny po roztátém sněhu, kryté vrbovím.

Dál možno dohledat jeho předchozí účinkování na hnízdišti a v tomto případě i pelichaništi, jak na to byl kondičně (rozměry,váha, tuk) i jak mu to kdy zpívalo. A i když opravdu nevím, odkud přiletěl a jak se mu vedlo na cestách, doma o něm už přehled mám. Díky kroužku.

Odchyty na hnízdištích SV Mladoboleslavska v posledních letech jsou umenšovány ve prospěch výzkumu v Polsku. Přesto je stále veden Kalendář příletů a jarními odchyty sledována hustota osídlení. Odečítány jsou kroužky vracejících se slavíků, co nelze postihnout, je hnízdění. Výzkum pak dál pokračuje až v čase vyvádění mladých, trvá potřeba dokumentace pelichání před odletem. Vše končí prokazováním posledních pobytů slavíků doma.

Uplynulý třiatřicátý rok výzkumu přinesl zas několik výsledků, některé otazníky jsou ale natolik houževnaté, že se narovnání do vykřičníku brání.

Poslední objev sezóny se podařil včera, protože však bude muset projít schvalováním a ověřováním, představit jej nelze. Našel jsem fotografie peří, které mne překvapily, věděl jsem, že nějakou stopu mám, ale že to tak promluví. Jsem překvapen. Hned po silvestru je odešlu odborníkům do Brna.

Letos se ustavily před půlkou dubna natolik příhodné podmínky pro dolet do naší výspy Polabí, že prvním nebyl jeden, ale hned tři starší slavíci!

Zaniklo nejvíc hnízdišť od konce století zničením a přibylo jich málo. Skončilo hnízdiště „Dubový les“, což mě mrzí nejvíc. Slavíci budou odteď už jen ubývat.

Objeven byl král pěvců přímo pro město Sobotku. Prvně. Do Trní (Sobotecko) se ještě vrátil starý zpěvák.

Na expedici jsem chytil leucistního slavíka s takřka bílou hlavou. Chycen byl i jeden hybridní pták. Mohl jsem pobytem vidět východ země a hnízdiště už jen slavíků tmavých kolem řeky Bug. Nikdy na to nezapomenu. Příští rok bude úkol pokračovat.

Chycen byl o prázdninách tady dopelichávající slavík tmavý, ovšem otázka (podle posledních zjištění na přeletu Jeseníků), zda slavíci tmaví neodletí někteří ještě před ukončením růstu letek (o několik dnů tedy dřív). V každém případě byl na té vzácnosti učiněn pokus opět s nabídnutými sklopkami a opět s výsledkem (již očekávaně) nulovým. Což je potřetí a skvělé, potrava pelichajících slavíků tmavých bude blíže zkoumána. Nedařilo se je totiž v půlce století chytat ani na Hiddensee, kde to však autor vysvětloval „letním přebytkem potravy“. Bude tomu jinak.

Po sezóně jsem obdržel potvrzení o tom, že tehdy pelichající slavík tmavý od Matic (Dolnobousovsko) je skutečně čistým slavíkem tmavým.

Byla vydána konečně kniha Slavík z dubového lesa a už nyní je znát, že se to podařilo.

Bylo uspořádáno několik besed a přednášek, Vítání ptačího zpěvu, pokračujeme v Slavičím háji, odkud reportáž odvysílal Český rozhlas.

V odborném časopise vyšla naše společná studie o slavíku obecném, od Španělska po Bulharsko.

Na setkání kroužkovatelů jsem přednesl referát o obtížnosti získávání dat od zkušených kroužkovanců.

Pro Ptačí svět jsem byl požádán o pojednání o našich slavících. Vyjde na jaře.

Abych se jen nechlubil, nepodařilo se už potvrdit veterána od bousovského splavu, je tedy opravdu konec.

Nepodařilo se potvrdil na Babě slavíka s italským kroužkem, velmi pravděpodobně tam ovšem byl.

Nepodařilo se opakovaně chytit dopelichávajícího slavíka tmavého pro zjištění zakončování procesu, velmi bych o to stál.

Ozývá se kravál, fronta postupuje, Kněžmost se otřásá. Dělám tečku, jdu na kafe.

Úspěšný rok 2016!

Ne, nejsem skloněný nad vodou Otavy, neproplachuji písek, nejdu po zlatě a přeci můj čas před koncem roku se tomu podobá. Setřásám výsledky, porovnávám je s poznatky v zahraničí, abych nedopadl jako pan Cimrman – o fous vždy pozdě přicházející.

Vzpomínáte: „Právě tu byl!“

Tak tady je výsledek výzkumu slavičích kříženců, alespoň pro ty české – určovací klíč. Snad už tam je všechno. A jen doufám, že nepřiletí nějaký, který mi to od základů rozhází.

Jde o výsledek dlouhodobého snažení, vzdělávání se v problematice, hodin „terénu“. Štěstí, otálení, podceňování se, hecování. Teď sklaply desky! Finále je na papíře.

Tady zatím bez komentáře, ale – použiju-li další hlášku: „Všechno bude!“.

A protože jsem toho dnes dal málo, přihodím už „PFko“.

Vám, kteří s námi chodíte ven, děkuji. Kdo jste si sehnal Slavíka z dubového lesa, děkuji za ně i jejich krajinu. Kdo jste posílal ohlasy, nebo mi píšete, vážím si toho.

Kdo chodíte do přírody a přivádí vám to radost, děláte dobře. Gratuluji i do pražské lesní školky, že hru o slavíkovi přivedli k premiéře. A že jsem se k scénáři mohl vyjádřit.

A když je ten obrázek od výhně, děkuji těm, kteří od nás něco potřebovali, ať už od kovářů, nebo z klempírny.

Děkuji panu Lukavcovi z Betlémské kaple, jak nadvakrát promluvil do rozhlasu o našem betlému.

Děkuji kmotrům od knížky a dceři – ilustrátorce. Všem, kteří nám připravili pobyty při uvádění „Slavíka“. Děkuji za dárky k akci, děkuji do Sobotky za uvedení v knížce Kdo je kdo v dějinách… .

Děkuji Pavlu Kverkovi do Dolního Bousova za pozemek pro Slavičí háj, zemřelému Václavu Kotrmanovi z Koprníku a manželům Šavrdovým ze Lhotic za nezměrnou podporu, ta jejich přání do konce dotáhnu.

Děkuji odcházejícímu roku, za to, že byl – a jestli bych mohl – ať prosím přivede další.

Pavel Kverek, kovář a ornitolog z Kněžmostu.

Rok končí a tak nabídnu něco z klenotnice specializace.

Obrázek představuje hybridního slavíka z poslední expedice.

Jde ovšem o zjev zcela unikátní, to ve vztahu k rýdováku.

Představíme-li si, že potomek druhově rozdílných rodičů má od každého něco, pak u tohoto starého samce to postihlo i rýdovák. U hybridů jsem ještě nikdy nic podobného neviděl, vždy bylo peří jednoho z nich.

V případě odchytu křížence jde vždy o unikátní obraz a velký svátek. Tento pták se vyznačoval i velmi zvláštním zpěvem. Prokázáno bylo u něho přesídlení, hnízdit se mu asi moc nedařilo. Pak máme takové slavíky najít na lokalitách!

Případné použití geolokátorů. které je potřeba pro přečtení zase sebrat, se tak jeví problematické.

Konec roku se blíží, významné dny umazáváme jeden za druhým, napadlo mne, že bych vám mohl popřát – ať se vám vyhýbá neštěstí. Nikdo to podle mě ještě tak nevyjádřil a přijde mi to dostačující. Pak už totiž máme všechny předpoklady, zavést si život podle představ, volnost k tomu a svobodu, tu dneska máme.

A stejné bych chtěl popřát krajině, aby nepřišla o sílu s nadějí.

Dnes ukážu tři obrázky. Vybral jsem je pro tento vstup a mám pocit, že vypovídají. Už tady možná šly, ale v téhle pospolitosti nebyly.

První je od Mnichova Hradiště, z míst, kde příroda naráží na město.

Moc se tam v dubnu těším, to místo znám jenom chvíli, takže vlastně neznám.

Druhý je od Března a vzal bych jej za erb naší krajiny.

Cizorodá zavážka děravé cesty a tam vzácný motýl.

Na třetím fabrika bez výkonu, přemohlá buření. Osudu nejsitého, kde však nabyté příležitosti, jako by si každý centimetr sakramentsky vážil! Do útoku po hlavě a slavíci na to slyší. Už za tohoto stavu. Teď už je místo vybízí, teď už je umí uspokojit. Znám sice slavíky z podobných prostředí, ale když se ozve tady zpěv z armatur, pobaví to.

Vybral jsem z archivu pohodovky. Jsou určitou nadějí, že krajina v nějaké podobě přeci jen může přežít! Ano, vážení, mohlo by to být lepší, ale nebude.

Poštou přišla knížka (z jihu Moravy). S příběhem o slavíkovi, mimo jiné.

NOVINA, TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ PODNIKY z s. s r. o. V PRAZE; 1941(7.vydání)

Příběh se odvíjel podobně, jak by šlo najít i v knížce Slavík z dubového lesa. Jenomže tenhle byl napsán v roce 1903!

Na třinácti stránkách byl rozložen návrat ptačího mistra domů. Pěkně se četl.

Věděl jsem z Obsahu, počet stránek příběhu a těšil se, jak si v tom pochodím, protože, když jsem to „ochutnal“, moc se mi to líbilo. Listy jsem otáčel jeden za druhým a nevěřil, že už vzápětí dohmátnu posledního. Vždyť se to nedá zvládnout ukončit pohodově, vždyť to má „“našlápnuto“ dojít daleko! Ještě jsem se rychle přesvědčil, jestli (knížka je rozlítaná) nějaký list nechybí, nechyběl. Tak jsem se do poslední stránky vydal – no teda!

Proč autoři vedli mnohé z příběhů o přírodě tehdy tak tvrdě? Broučci Jana Karafiáta. A našel bych jiné.

Uvědomme si, že v čase sepsání příběhu slavičí dvojice, vracející se spolu z jihu (ona z Porýní, on z Kladenska od Klobúk) čižba vrcholila, psal se zlatý věk ptáčnictví. A většina chytačů se s tím opravdu nemazala.

Uznejte, je přeci dokonalé, posuzovat ten čas dneska, po více než sto letech! Kdy víme, kam se doba hnula.

Tak snad, abych knížkou zalistoval a konec příběhu dvěma úryvky převedl na blog.