Dám obrázek a k němu rozvinu komentář.
Jsem rád, že to tak funguje. Jediný pohled – a vteřiny, minuty, hodiny a dokonce v tomto případě i dny přede mnou defilují.
Kdo z vás to neviděl, vězte, že takhle vypadá pravý slavičí ráj!
I v Polsku dá ale práci vybrat přesně prostředí, které má na to pohostit oba druhy. Navíc se to teď s oteplováním mění docela rychle.
Tady v tom biotopu hnízdí vedle sebe opravdu natěsno slavík obecný s tmavým, na jednom keři obhajuje sameček obecného a hned na druhém tmavého!
Tady se naskýtá jedinečná možnost užít druhových zpěvů, hnízdního chování – zažít to, co tenkrát němečtí kolegové prvně pro vědu.
Nádherná možnost nabrousit vjemy a nechat se sytit informacemi z toho divadla.
Při vší úctě k české krajině – tohle mi nabídnout nemůže. A je to droga. Víte, že jste ještě nepobrali všechno, že jste se nechali zaskočit překotností, že byste dnes a teď se dokázali připravit líp! Tak, a přesně tohle je podstata vzdělávacího procesu.
Fotil jsem to 6. máje. První „tmaváci“ už tam byli. Pospíšili. Staří a zkušení, samozřejmě. Však jsme je zkontrolovali v ruce.
Za oponou je řeka a před ní prosvítá rákosí s zavodněnými propadlinami.
Prosna se kroutí krajinou, živí kvanta ryb, bobry. Kolem jsou rybáři – a my. Pracovali jsme, ale mezi tím byla každou chvíli příležitost žasnout.
Pokud se tam tmaví slavíci vrátí (neustoupí-li k severu docela), budu mít ještě příležitost.
Tím, že tam k větrným elektrárnám prorazili čerstvě cestu, biotop „otevřeli“. To i v našich podmínkách je pro slavíky ideální.
Kulisou těm dvourepertoárovým slavičím koncertům bylo troubení jeřábů popelavých a zvláštní kravál od železného mostu přes řeku.
Popis ukončím a ještě se chvilku budu dívat. Anebo jdu vylovit ještě fotku, trochu jinou, doplňující.
Špaček. Hnízdí tam v kvartýrech po strakapoudech. I on je trefným erbem svobodné slavičí řeky.
