Dvě odlišná setkání

Žádné komentáře u textu s názvem Dvě odlišná setkání
Devatenáctého jsem měl přednášku v Mladé Boleslavi a dvacátého besedu v Benátkách nad Jizerou.
Každé setkání bylo jiné, na každé jsem se jinak připravoval. Obě nezapomenutelná.
Na Karmeli jsem mluvil k studentkám a přednášku výjimečně proložil zážitky z terénu. Vzpomínají prý ještě dnes, jaký to mělo ohlas. Součástí byla projekce snímků ekosystémů zdejšího regionu a pojednání o nich. Až získám společnou fotografii, dodám ji sem.
Znáte písničku Městečko krásné nad jezem, vévodí….? Tam hrdina ze slavičí knížky našel cestu domů! Tehdy, když letěl z Afriky. A i když pak udělal málem smrtelnou chybu kvůli spěchu a radosti, dobře to nakonec dopadlo. No tak tam jsem předstoupil před lidi i s knížkou a vyprávěl o přírodě. O naši společné zemi v Pojizeří, o jejím ptactvu a slavících. A v Benátkách je znají, vždyť je tam mají!
O knížku byl zájem, je hezké, když lidé komentují, proč o ni stojí a co chtějí vepsat. Byl dobrý nápad sepsat slavičí příběhy.
V únoru se s ní rozjedu do Března a na to se těším stejně. Nikdy jsem tam nevystoupil a to odtud po mámě pocházím rodem, z kovárny na Lhotkách, Březnu na dohled! Než zemřela, jeli jsme tam.
Když chytám slavíky v tamním anglickém parku, vzpomínky mne tam najdou. Pobíhal jsem v něm jako kluk, ale vůbec nevím, jestli tam slavíci už mohli být. Jen pamatuji šedého lejska, co hnízdil nad zaklenutými vraty statku a lovil hmyz ze zábradlí nad rybníčkem. A hned jak jsem se stal ornitologem, jel jsem chytat s jedinou sítí „drátěnkou“ z NDR do toho parku. Vůbec jsem netušil, že udělám výsledek, který ani po 33 letech nebude překonán a bude důležitým stavebním kamenem bádání, ve vztahu k hnízdění a předodletové potulce mláďat. Výsledek patří do vějíře zážitků, které bych vylovil, i kdybyste mě v noci probudili.
I proto se tam těším, máma parkem za mlada chodila od vlaku.
Místa umějí podržet události, a když přijde pravá chvíle, lze je dohmátnout. Musí se však člověk snažit, ztišit a zastavit se. Zadívat se, rozvzpomenout, rozvzpomínat, zvednout čelo do větví i ke zdem kostela, přes jezírko. Dotknout se stromů, co mají paměť a ruku jim v kůře podržet dlouho. Chvíli ne, ale pak to přijde, jako by se kolem roztočil film. Roztočil nazpátek.
I proto tam jezdím. Mám to tam rád.
Březenská krajina je pořád plná starých obrázků, provoněná. Třeba po heřmánku..
Sem, na tu cestu přiletěl tenkrát můj první otakárek ovocný! Bylo to neuvěřitelné. Když jsem v dětství chytal motýly, chtěl jsem ho někdy uvidět. A krajina si to přání nejspíš pamatovala. Neudělala mi to totiž prvně.
V parku jsem chytil a kroužkoval druhého v pořadí vzácného slavičího křížence! Byl to mohutný slavík a já v tom čase tušil, že cesta objevů je zase pevnější pod nohama. V ornitologii to bylo nevídané a moc mi to nikdo nechtěl věřit. Žádné foťáky na kartu, pohotové a spolehlivé, s možností prohlídnout si výsledek na displeji hned a když, tak to zopakovat. Žádná „genetika“, přes kterou už pak konečně „nejede vlak“. Bylo to úsměvně i škodlivě robinsonské.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *