Vám, kteří sem chodí

Žádné komentáře u textu s názvem Vám, kteří sem chodí
Teď jsem si přečetl v Týdeníku Rozhlas v jedné z reportáží, že je dobře příznivcům poděkovat. A já, když vidím, jak sem věrně chodíte, a to je po sezóně, napíšu za to sváteční text. Vylíčím dubnový čas před příletem toho prvního slavíka a něco přidám. Snad to tady takhle z rukávu vysypu.
Je jedno, kam půjdeme, všude to je hezké.
Jak uteče první týden z dubna, začínám. Jsou ty cesty strašně drahé, lezou do peněz. Území je poměrně velké, vybírám vždy podregion, který vezmu zátahem. A hned povím o prvním průšvihu – když se další den nemohu vydat zkontrolovat stejná místa, bojím se pak při další návštěvě, aby někde nebyl. Nevěděl bych totiž, co mu zapsat do Kalendáře příletů. Dělám si to zajímavé třeba v tom, že tipuju, která lokalita to ten rok bude. Ten zážitek si pak pamatuju celý rok, prostě první je jen jedna.
Jsou krásné ty dny, v rákosí už zpívají modráčci, to jde ale stranou.
Vždycky si všímám kopřiv, jak jsou po ránu delší. A místa z dálky, jak mění háv. Snažím se to prožít, hlídám si vždycky před zahráním to předchozí ticho, protože když je pak obsazeno, už není čas. Žasnu, jak se to ze zimy probudilo, jak nejen slavíci jsou tím filmem, jak kvetu fialky – už to je příběh! Lezu k nim po čtyřech přivonět si. Jako blázen. Ale vím, že právě teď „splývám“, i když by mě každý průhledných křovím viděl, splývám jinak. Souznívám. Víte to taky, to žádná „kolínská“ nezastoupí, ta vůně je měkčí. Hned nad hlavou jsou v kuličkách kvítky slív. Už zítra! Říkám si, jak tohle divadlo zastavit. Foťákem – to jistě, ale za týden stejně bude po všem. Poukládat v sobě ty vůně, nakoukat barvy a nabrousit paměť. Tohle se k mému výzkumu přibalilo jako nadhodnota, jako hezky napsaná cedulka na dárku. Jsem rád, že slavíci to mají s návraty právě takhle. Vím, když ho rozezpívám a zpěv je kvalitní, že se vrátil slavík, který to v místě zná. Je tam sotva pár hodin, ale už proletuje podrostem, houpe se mezi poupaty střemchy, pozoruje mne a netuší, že bych ho na chvilku potřeboval. Ono se to někdy nepovede, ale když ano, poslední roky už k nim mluvím. Bál jsem se toho, myslel jsem, že to nepřijde, že se obejdu. Neobejdu a slevuji. A přitom musím stihnout řadu úkonů a někdy i vyfotit. Teď, teď hlava maká, soustředím se tak, že mne jednou vyděsili cyklisti. On a ona. Byli ale milí a zajímali se. Tak jsem slavíka o minutu pozdržel a všechno pro ně zopakoval. To už je všelijakých lidí, ale s nikým jsem se nerozešel ve zlém. Stal jsem se tím známý, touhle nenápadnou propagací. Pak se nemůžu divit, když mi sdělí z redakce, abych se nedivil, že moje jméno bude v novinách. Kdosi mne navrhl do ankety Řád srdce a už jsem prý postoupil dál. Děkuji. Nebudu říkat, že nemám radost. Trávím volný čas a k tomu si mě lidé všímají. Jsem si pak jistější v přímluvách za krajinu, přitvrdil jsem docela dost. Co mám ale dělat, když mám o křoví strach.
Jsou to tak zvláštní místa! Zpěv mě třeba přivede někam, kde jsem ještě nebyl. I to se stává. Zalézám do křoví a najednou vidím pradávné betonové sloupky s kapsami pro podélníky a dole na zemi kousky pletiva. Kdysi tu byla hranice pozemků, asi s živým plotem a teď je z toho takový bochník! V listí svítí v oprýskání prorezivělý bílý nočník, do půlky naplněný prstí. A když kladu pastičku, od motyčky odletí skleněnka. S jakou jsme hrávali v dětství! Slavík mezitím zmlknul, odněkud mě jistě sleduje. To mám vyzkoušeno. Mají na hnízdišti přehled, však taky divadlo s motyčkou je kvůli tomu! Za chvilku bude můj – a taky je. V první kontrole. Pocit profesionality se mísí s radostí, jdu k autu „měřit“. Často stojí ta chvíle v začátku příběhu delšího, několikaletého, to je nejkrásnější. A pak se jaro rozběhne, vydaných kroužků přibývá, úměrně zážitků, a ono už to tím vším vlastně zas upaluje k prázdninám. K odlétání.
No, naštěstí teď kolem ještě leží sníh, fialky nejsou, slavíci v Sahelu vyčkávají. Na zavolání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.