Zaměřeno na slavíky

Vítejte, milí návštěvníci slavičí stránky.

Způsob, kterým vedu v posledním čase blog je trošku jiný. Ale zatím nikdo z vás neprotestoval. Jako znalce slavíků už mne máte přečteného, proč občas nezařadit témata jiná. Třeba život. Jak se vám v něm líbí?

Jsme po změně, to asi víte. Pekař protestující kdysi proti tomuto socialistickému vylepšení s posouváním hodin je myslím už po smrti, jiný bojovník se zatím nenašel. Já, protože mám (jak psáno na vratech na firemním štítku) pracovní dobu „nepravidelnou“, potíž se změnou zásadně nemám. Dělám si, co chci. A chtěl bych v tom vydržet, v svobodě milé. Tím se vůbec nevysmíván nikomu, kdo musí držet řád.

Přemýšlel jsem nad ránem, jaký obrázek sem dát. Vyfotit jsem chtěl starý budík, ale to už mají jinde jak jsem koukal. V badatelně vidí staré hodiny s překrásným příběhem, jak jsem je zachránil z kontejneru a co se z nich u hodináře, když je čistil, vylouplo. Pak jsem našel jedny (opravdu celé naše) sluneční, měří v Kněžmostu a v tepané mědi je gnómem píšťala v ústech kněžmostského slunce, ale o slunečních hodinách jste četli minule. A tak jsem prolezl archiv a našel závěrečnou práci Tomovu (snad se nebude zlobit).

Není dokončená, chybí adekvátní ručičky, opracování povrchu a konzervace. Stejně si je nemohl nechat a jinou fotku nemám. Ale kdo z vás třeba poznal zeď na Helfštýně, je to tak.

Pojďme k tomu času.

Přírodě to je fuk, co si měříme a jak. Ona má pravidla docela jiná. Však se podívejte ven, nechte se unést – ano, to je to správné slovo – unést obrazem odcházení. Nádherou barev, nárazy sletujících listů o větve, spontánně depilujících se postav bývalých kadeřavců. Koloběhu nekonečného neskutečna. A kdo to umíte, nechte se tím prostoupit a přelít.

Jsou lidé, jak to mám i já, kteří tak trochu padají v nostalgii období. Vědí, co bude dál. Mám ale dávno vyzkoušeno, že tohleto částečné usínání v přírodě je jen vychystáváním se k hlubokému nadechnutí na orgie jara, až to všechno vybouchne v květech a vůních a všichni chytří pospíší k těm svým. Jednomu zavoní už zase vířená říční voda – nevěříte? Jinému hlína pod rýčem. Dalším modré violky či konvalinky a pro mne jsou to jabloně. Ty nedám. Neexistuje nic skromnějšího v nadrozměrnu jedinečnosti! Až až tam dojdeme, zkontrolujte si mne klidně.

Teď se ale vyšším řádem vracíme do časů normálnosti, do krátkých dnů světla.

A pokud jsem nenapsal (už zase) nic o slavících, ještě je užijeme.

Mimochodem – pozdravy z cest mi neposílají, ale vědí, že vím jak na tom s cestou teď jsou. Moře za nimi a horší musí řešit. Nebezpečnou písečnou pláň, největší na planetě.

A statečným lidem k podpoře, když už jsem se nevydal do Prahy.

Dám vám sem vážení pár fotek, když někdy zaznívá, že se neprezentujeme.

Vybral jsem jen, co mi přišlo pod ruku. To proto, aby tu nevisela jenom slova. A ptactvo sem dávat nechci, když řeším jiné.

Asi k tomu ale něco napíšu, abyste se zorientovali.

Tady na zrestaurovaných slunečních hodinách nepřehlédněte motto a koukejte žít!

Tady je jeden z lustrů pro Jardu uzenáře, co má skvělé sušené maso.

Tady je tabulka do jeho krámku, lidé to oceňují a ani netuší, že to je z mé dílny.

Tohle je taky od něho, má tam od nás velkou sérii k zákazníkům motivačních obrázků, co kdysi kreslila dcera. Jen jaksi už jsou z formy. Inu čas. Ale obsah je živý.

Tady je momentka na podporu toho, že se v dílně občas i pracuje.

A ještě jedna – Tom, aby to vyšlo vyváženě.

To on je dnes tvůrčí silou živnosti.

Tak, a teď k tomu vztekání:

Chci jasně říct, že to, co se děje za kormidlem naší „lodi“ mne hluboce uráží. Odsuzuji ten houfec nezodpovědných křupanů a vyhlížím u záchranné brzdy nějaké zachránce. Tolik se toho pohnojilo, tak jsme se zohýbali! Každý vůl se dnes ohání Masarykem a přitom ho nejspíš vůbec nepochopil.

Kam jen dojít pro naději? Víte to, někdo?

Ještě jsem zapoměl jeden a ten už nás uvede do jiných časů.

Je od nás z plotu.

Jak ten čas letí. Je to chvilka, co jsem tem svícen sundal a už abych pro něj zase pomalu šel.

Předtím, než za týden v Kostelci nad Černými lesy přednesu podobně laděný referát bych se zde zamyslel nad jednou pozoruhodností.

Noční odchyty slavíků jak u Žehuňského rybníku tak poté v dolnobousovském soukromém Slavičím háji zastihly protahující ptáky v zajímavém stavu ve vztahu k parazitaci klíštětem obecným (Ixodes ricinus).

Ptáci jsou hostiteli vývojových stádií tohoto klíštěte (larev a nymf). Protože zejména na druhé odchytové lokalitě byli chytáni i slavíci tmaví, byla možnost při odebírání parazitů a ošetření míst dezinfekcí vyhodnotit početnost i mezidruhově.

V čase letního průtahu již v naší oblasti výskyt klíšťat ustupoval, byl nevýrazný. Tak vypadali i slavíci obecní, odchytem kontrolovaní. Jinak tomu ovšem bylo u slavíků tmavých, kteří nesli klíšťat početně.

O čem to vypovídá?

Slavíci tmaví k nám přilétají z jiných prostředí a jiných zeměpisných poloh. Jejich tah nad Evropou je poměrně rychlý, předpokládejme tedy, že k napadení parazity došlo převážně na hnízdišti či v místě narození. Vypadá to tedy, že v severní či severozápadní Evropě byla situace s výskytem parazitů v tom čase odlišná té naší.

Ukazuje se, že odchyty pro kroužkování mohou zacílit i na zajímavosti jiné, než je pouhé nasazování kroužků.

Nejen ze severu si ptáci mohou přinést k nám klíšťata, ale i z jihu v čase jarního příletu.

Na snímku vzácné klíště Hyalomma marginatum, které skončilo v lihu pro odborné analýzy v Brně.

Dnes jen krátce a spíše technicky.

… Jednak tady nefunguje skoro nic a tak uvažuji, že jako řada jiných témata přestěhuji jinam. Po tolika letech. Věděli byste to ale včas.

… S tím souvisí i druhá věc – děkuji za ohlasy přímo ke mně.

Zajímá vás, proč tolik nostalgie? Už pár let to tak mám vždycky s podzimem. Není to zdraví škodlivé, ale jak je člověk víc a víc víceletým, nahlíží život malinko jinak. To jsem neobjevil, řekli to jiní kolem, kterých si vážím.

A já to mám navázáno právě na krajinu a přírodu v ní. Dnes se mají věci až tak, že jedni mne v překrásné anketě dovedou do finále, druzí by tady u nás byli nejradši, kdybych z krajiny a jejich plánů s ní co nejdřív vypadnul. Není to lehké, věřte mi. A za každou podporu od vás, za každý ohlas jsem – jako jsem vždycky byl – nesmírně vděčný. Proto ty zmínky o srdcích pro krajinu i pro ptactvo.

Chodím tam dlouho a věřte mi, vyznám se v ní už dobře. Proto ty ostré věty na její obranu v článcích, které měsíc co měsíc v širokém regionu ode mne čtete a čekáte na ně. Nezměním se. Už mi to za to nestojí..

Zůstanu v místě, kam jsem doputoval. Líbí se mi v něm.

…Kdo z vás ještě nezatopil, ohřejte se tady.

Blýskavka mramorovaná je dobrým a vytrvalým letcem, proto si může dovolit táhnout k jihu.

Pod světlem Červenohorského sedla jsou tyto můry nápadné otužilostí, táhnou ještě v pozdním podzimu a sníh je neodradí.

Obrázek zachycuje motýla na okraji horské louky, kterou po setmění přeletí a zmizí.

Poté, co dávno místem proletěli motýli jiní jako třeba za dne babočky a v noci lišajové, blýskavky proud migrantů uzavírají.

Ještě i v těchto dnech je ornitologové pod rozžhnutou lampou zaznamenávají, i když i jejich tah bude zvolna slábnout.

Je pozoruhodné, jak motýli dokáží zvládat přesuny na velké vzdálenosti. U ptáků či netopýrů to lze pochopit, motýli člověka přivádějí k údivu. Jak trefí směr, vždyť pro ně orientace například podle hvězd nepřipadá v úvahu. Na to by jistě znali odpověď odborníci, já takovým nejsem.

Zkuste se podívat po tomto motýlkovi klidně i ve dne, kdy odpočívá se složenými křídly před další cestou. S potravou nepočítá, prohlédne-li si člověk zblízka jeho zavalité tělíčko, pochopí, že vychystaný je dobře. Lidé si před cestou napečou řízky, jiní se spolehnou na občerstvovací stanice po cestě. Blýskavky ne.

Červenohorské sedlo Jeseníků v čase podzimní migrace nabízí celou řadu zajímavostí a ten, kdo má přírodu rád, třeba cestou kolem na Praděd si objekty k obdivování snadno najde. Navíc jsou v tom čase lesnaté hory barevností naprosto úchvatné. Než onu scenérii zasype sníh.

Budou i slavíci pomalejší ostatních. Jsou mladí, o cestě mnoho neví, na světě chviličku a už takový zápřah!

Psal jsem tu v létě o podobném slavíku obecném, který se taky zpožďoval proti obvyklému, ale to není velká tragédie. Času mají poměrně dost, spíš tedy v létě. Nyní, kdy jsem byl v Červenohorském sedle znovu, už to tak veselé není. Měli by pospíšit.

Sníh, který před nedávnem v horách napadl (a naštěstí ještě zmizel), byl varováním, že přelety hor nemusí být klidné. Co ovšem s opeřenci, kteří na cestě k Jeseníkům od východu i severu teprve jsou? A že jich v posledních dnech směny ornitologů-kroužkovatelů zaznamenaly!

Modráček na obrázku je jedním z nich.

Překonal rekord chytání v sedle výrazně. Je nejpomalejším zaregistrovaným! Kdo si ale z případných účastníků akce vzpomene, upozorňoval jsem v chytačské boudě na opeřence modráčku podobnému před dvěma dny. Sedl mimo kužel světla na upínací strunu síťové sestavy a rozhlížel se, kam s křídly dál. Poznal jsem v něm modráčka podle chování ve chvilce. Jiní ptáci totiž předvedené neumí. No a vida, podobný se chvíli před ukončením pobytu odchytil!

Podle toho, co se ví, měl by být příslušníkem subspecie L. s. volgae (podle zjevu) a takový podobný výsledek už česká ornitologie zná z oblasti Sankt Petersburgu! A další jemu podobný docela z nedávna.

Lze očekávat, že tito slavíci modráčci přiletují k Slezsku především z toho směru, mají-li držet jihozápadní kurz cesty k Africe. Je to úžasné, uvážíme-li vzdálenosti drobných pěvců, obratnost během cest, náročnost – to bezesporu. Není pak těžké pro člověka propadnout dálkovým pohledům, zdrží-li cestovatele na chviličku v ruce. Cítit z něj odhodlání a v postupu moravskou nocí bránit co nejméně. Ale s kroužkem! Proto tam vědci jsou. Aby se dopátrali víc, a když to půjde, tak třeba ještě víc.

Není tento zdaleka mým prvním chyceným, je ale zvláštní. Vzbuzuje pocit, že s tak velkým zpožděním, načasovaným do konce mé (naší) návštěvy, mi chtěl srdce rozbušit taky. A dlouho to pokoušet nemusel.

Nechci se tu pokoušet o nějakou senzaci, vždyť sám mám od Koprníku důkaz o pobytu podobně mladého samečka subspecie L. s. cyanecula až z 10. listopadu. Ale pro sedlo a jeho archívy je předešlý rekord pěkný, však také na webu horské stanice výsledek promlouvá.

Rekordy tam letos padají u řady ptáků jiných a ptát se, jak to je možné, zabere čas. Ptát se však budeme. Až sedneme ke klávesnicím, v klidu a bez sítí. Až budou ptáci pryč, nebo až všechno přiklopí sníh.

Jsem šťasten, že zima se lekla. Ustoupila a nechala dál chytat. A stejně si cením všech kolegů, kteří mne ornitologií provázejí. Bez nich by chytání bylo poloviční.

A vy ostatní, co tam být nemůžete, choďte sem častěji. Článků o závěru sezóny mám v hlavě několik. Ten dnešní byl věnován jednomu ze slavíků – modráčkovi z ruské krajiny.

… A k tomu čtyř nocí.

Ruka, roztržená od kalouse už srůstá, ostré šavlovité drápy ušaté sovy projely dlaní a připomněly, jak se nechovat u sítí. Obezřetnost jsem příliš nepohostil.

Řeka ptáků odtékající na jih.

Kraj horské přírody v čase přicházení zimy.

Opeřené jedinečnosti i rachot letících křídel.

Světlo odhalující nadrozměrnost tamních nocí.

Čekání na zázrak, který zas přišel.

Kousíček života znovu tak neskutečný.

Ornitologie v nejskvělejší póze.

Srdce odvážných blýskavek, co nejdou nahmatat.

Hlava třeštící z kolosální scény neodešlého.

Hledání magnetičnosti míst a její prolínání v čase.

Neschopnost pochytat chvíle, uvázat k zemi, kleknout k nim a zůstat, co tělo vydrží.

Pět šílených dní.

Jak se říjen dostává za polovičku, objevují se v krajině střízlíci.

Přilétají na zimu i protahují dál k jihu.

Jeden ze zimní bousovské Klenice.

Začínají se ozývat svým typickým pokřikem a nasazují dnům tak klasickou kulisu.

Existují v republice dva specialisté – manželé z Prahy, moji přátelé. Jsou v oboru opravdu dobří a já si odborníků vážím. Jeden z nich – Martin, čerstvě odjíždí zkoušet nové techniky do Jeseníků, do Červenohorského sedla. Střízlíci se tam již v menším počtu chytají a ve větším objevují. A ještě víc jich prý hlásí severské kroužkovací centrály! Takže ti budou u nás za pár dnů. No a tam na ně právě budeme čekat my – tedy on a jeho terénní pomocníci.

Znám samozřejmě střízlíky dobře a chovám k nim obdiv. A od Martina vím, že kroužkovat tyhle ptáčky vyžaduje setsakramentskou pozornost. Než se člověk rozkouká, z ruky jsou pryč.

Umí o nich vyprávět i zajímavé příběhy – například, jak bývají pozorováni na mořských ostrovech. Nu, nějak tam doletět nad vodou asi museli. A viděl jsem je sám také při pionýrských nočních odchytech na Rýchorách, jak statečně táhli proti horskému povětří. Vždycky to s nimi někam seklo, ale oni z jiného konce pokřiveného smrčiska v mírném závětří za chvilku už zase startovali, plni pokračující odvahy. Nabrali „rychlost“ a frčeli.

Táhnou hlavně do Středomoří, ale často nedotáhnou. Největším nebezpečím pro ně jsou kočky, které je v křovinách dokáží snadno vyčíhat. A protože koček flákajících se je dnes pomalu víc než těch křovin, ubývá i střízlíků.

Střízlík obecný je jedním z našich nejmenších pěvců. (Tento je z naší zahrady).

A nerad bych zapomněl na tuze krásnou věc. Právě znalci ve svých oborech dokáží vyhmátnout ty nejtrefnější příměry pro oblíbený objekt zájmu. Nepřekvapí pak, že střízlíkům vymysleli pro jejich podzimní návštěvy přezdívku „Dušičkoví ptáci“. Proč asi? Zjistíte sami až půjdete k pietě.

Tak já ještě přidám druhého z králíčků, abyste je měli tady komplet.

Chytil se v zahradě včera a oranžovou korunku má spíš schovanou.

Vidíte správně, je skromněji vybarven než králíček ohnivý, tohle je králíček obecný.

Uvidíte je v tuto dobu klidně i v parku, hlavně kolem jehličnanů, ozývají se tenkými hlasy. Oproti většině jiných ptáků mají tu výhodu, že je udrží i jehličí čili mohou hmyz hledat v samých koncích větviček. A nejen to. Někdy i letem kolibříků prohlížejí větévky zvenčí. Hmyz před nimi moc velkou šanci nemá, na druhou stranu takovéto tělíčko potřebuje přísun pravidelný. Pavouci, kteří létají na svých pavučinách a usídlují se „po jistotě“ právě na nejtenčích koncích větví, mají v tomto případě smůlu. Však taky můžete vidět, jak leckterý z králíčků s nálezem zápolí, než jej pro sebe získá.

Ptáci jsou převážně severského původu a směřují do Středomoří. Ale i v zimě můžeme v lesích jejich hlas zaslechnout. Všichni od nás neodletí.

Na případu králíčků a jejich způsobu obživy jsem chtěl upozornit na to, jak jsou jednotlivé taxony v ornitofauně zabezpečeny třeba i potravní specializací. Nejsem z těch, kdo by si myslel, že to tak nastavil všemohoucí, zraky úpírám k evoluci.

A ten stále probíhající vývoj lze sledovat i u slavíků.

Nalistujte si tady chytání v Polsku, jestli máte čas. Jde o věci docela zajímavé.

Než zima zavře tu bránu přes Jeseníky, chtěl bych se tam vrátit.

Nemůžu zavřít svůj ornitologický rok bez toho, abych tam nezažil to „usínání“. Třeba i na sněhu!

Pořád jsou spousty ptáků, kteří musí místem k jihu proletět, a já bych chtěl je vidět. Jak jsou houževnatí, stateční a odhodlaní. Jak vsadili na křídla a ta jim naději drží.

Jak se v hejnech ozývají ptáci pospolití, čižbou dřív pronásledovaní. A už se vidím v boudách na Jizerce s autorem Knihy o Jizerských horách, kam jsem se představou pružně přenesl. K vějičkám z pelyňku i jemného březoví a upatlaným brašnám nesmlouvavých chytačů. K popelu na zasypávání ulepeného peří, k náladě prapodzimů minulých ptáčníků.

I proto teď jezdím do Jeseníků. I proto jsem chtěl letos jinak a nejen na slavíky v létě. Chci vidět ty roje tažných můr – blýskavek, jak ve sněhu a dešti cestují do slunečních krajů/rájů kamsi daleko. A lampa je dobře vidí a jsou u ní posčítány. Odborníky na tuto problematiku. Tak tedy nejen peří, ale i šupinky motýlích křídel na obtížné cestě se tady evidují! A to mne dost měkčí. Podléhám a vždycky jsem se fascinovat tou událostí jara i podzimu nechával. Teď za ní vyjíždím do míst, kde to těmi křídly šumí, blýská a vibruje. Kdo z vás to nezažil, těžko se přenese a vnoří.

A nejsou to jen křídla, už jsem to říkal někde, úplně mne uchvátily cesty úhořů. To je taky veliká neskutečnost, snad ještě větší! Přečtěte si o tom někde, tady to dát na slavičí blog by byl dost „úlet“..

Až se vrátím z Jeseníků, připravím report, jaký tu nikdy nevisel. Mám toho totiž v sobě nějak vrchovatě.

Když se člověk naučí dívat a poznávat, přemýšlet nad těmi tichými zadáními, pochopí strašně moc. A může to naaplikovat trochu i na život. Jde to. Podívejte, jak lze součinovat.

Dnes jsem zas vypnul síť nad jezírkem v zahradě. Kroužkovací centrály severněji uvádějí aktuálně i tahy králíčků. Ano, už táhnou i naší krajinou, jen letos nějak po Kněžmostě jich moc vidět není.

Pustil jsem zpěv toho pestřejšího, pro změnu.

A co myslíte? Chytil se? Koukejte na tu nádheru! Regulus ignicapillus – krásný sameček. S „korunkou“ jak se patří! Pět (5) gramů ptačí statečnosti! Skvostný králíček ohnivý.

Chcete se za ním podívat? Tak pojďte.

I u nás po republice hnízdí, ale ne tenhle. Ten přilít „zvysoka“.

Třeba i on proletěl stanicí na Olandu a nebo na Kurské kose. Tady u nás musel – a jistě cestou ne poprvé – opustit prostředí lesa, které tak dobře zná. Polabím to ale jinak nepůjde.

Uvažte, vážení – takhle jednou podobného chytil netopýrář Dan do sítě na vršku Trosek vedle věže, když kroužkoval létající myši. Někdy prý kolem půlnoci. Ano, ti pozdější už musí vletět do nocí. Kalendář sebou zmítá směrem k zimě a jim už den k cestě nestačí. I tenhle „náš“ bude muset prodlužovat dobu letu. Před ním se zanedlouho ukážou Alpy a nebude to věru mít lehké.

A dnes už se ví i právě zásluhou kroužkování – ohromné množství těchto „malých králů – králíčků“ se nikdy zpátky nevrátí.

Ostatně nechoďme daleko.

Včera mi volala ze školy paní místořídící, že mají takového zpod okna a co s ním, když žije. Ke mně, řekl jsem, a jestli to půjde, na nohy ho postavíme. Bude nejspíš jen otřesen, řada z nich let stačí přibrzdit, záleží, jak jsou okna špinavá. Než ho vychystali, králíček zamával křídly. Odletěl.

Každý tak šťastný není, ale to už bychom se tu točili dokola. To už z blogu víte.

Tak i za těmito letci chci nejblíž k jejich cestě! Do Červenohorského sedla příjemně jesenních Jeseníků.

::: V duchu nadpisu přidávám další návrat a sice k nedávné besedě v Podještědí.

Snímek je ze samého závěru setkání. Padají tam vždy tak krásná hodnocení a lidi se rozhovoří často spíše až tam, jen na to není čas. Musel by se podepisovat někdo jiný.

Inu, trable začínajícího spisovatele.