Chtěl bych se vrátit

Než zima zavře tu bránu přes Jeseníky, chtěl bych se tam vrátit.

Nemůžu zavřít svůj ornitologický rok bez toho, abych tam nezažil to „usínání“. Třeba i na sněhu!

Pořád jsou spousty ptáků, kteří musí místem k jihu proletět, a já bych chtěl je vidět. Jak jsou houževnatí, stateční a odhodlaní. Jak vsadili na křídla a ta jim naději drží.

Jak se v hejnech ozývají ptáci pospolití, čižbou dřív pronásledovaní. A už se vidím v boudách na Jizerce s autorem Knihy o Jizerských horách, kam jsem se představou pružně přenesl. K vějičkám z pelyňku i jemného březoví a upatlaným brašnám nesmlouvavých chytačů. K popelu na zasypávání ulepeného peří, k náladě prapodzimů minulých ptáčníků.

I proto teď jezdím do Jeseníků. I proto jsem chtěl letos jinak a nejen na slavíky v létě. Chci vidět ty roje tažných můr – blýskavek, jak ve sněhu a dešti cestují do slunečních krajů/rájů kamsi daleko. A lampa je dobře vidí a jsou u ní posčítány. Odborníky na tuto problematiku. Tak tedy nejen peří, ale i šupinky motýlích křídel na obtížné cestě se tady evidují! A to mne dost měkčí. Podléhám a vždycky jsem se fascinovat tou událostí jara i podzimu nechával. Teď za ní vyjíždím do míst, kde to těmi křídly šumí, blýská a vibruje. Kdo z vás to nezažil, těžko se přenese a vnoří.

A nejsou to jen křídla, už jsem to říkal někde, úplně mne uchvátily cesty úhořů. To je taky veliká neskutečnost, snad ještě větší! Přečtěte si o tom někde, tady to dát na slavičí blog by byl dost „úlet“..

Až se vrátím z Jeseníků, připravím report, jaký tu nikdy nevisel. Mám toho totiž v sobě nějak vrchovatě.

Když se člověk naučí dívat a poznávat, přemýšlet nad těmi tichými zadáními, pochopí strašně moc. A může to naaplikovat trochu i na život. Jde to. Podívejte, jak lze součinovat.

Dnes jsem zas vypnul síť nad jezírkem v zahradě. Kroužkovací centrály severněji uvádějí aktuálně i tahy králíčků. Ano, už táhnou i naší krajinou, jen letos nějak po Kněžmostě jich moc vidět není.

Pustil jsem zpěv toho pestřejšího, pro změnu.

A co myslíte? Chytil se? Koukejte na tu nádheru! Regulus ignicapillus – krásný sameček. S „korunkou“ jak se patří! Pět (5) gramů ptačí statečnosti! Skvostný králíček ohnivý.

Chcete se za ním podívat? Tak pojďte.

I u nás po republice hnízdí, ale ne tenhle. Ten přilít „zvysoka“.

Třeba i on proletěl stanicí na Olandu a nebo na Kurské kose. Tady u nás musel – a jistě cestou ne poprvé – opustit prostředí lesa, které tak dobře zná. Polabím to ale jinak nepůjde.

Uvažte, vážení – takhle jednou podobného chytil netopýrář Dan do sítě na vršku Trosek vedle věže, když kroužkoval létající myši. Někdy prý kolem půlnoci. Ano, ti pozdější už musí vletět do nocí. Kalendář sebou zmítá směrem k zimě a jim už den k cestě nestačí. I tenhle „náš“ bude muset prodlužovat dobu letu. Před ním se zanedlouho ukážou Alpy a nebude to věru mít lehké.

A dnes už se ví i právě zásluhou kroužkování – ohromné množství těchto „malých králů – králíčků“ se nikdy zpátky nevrátí.

Ostatně nechoďme daleko.

Včera mi volala ze školy paní místořídící, že mají takového zpod okna a co s ním, když žije. Ke mně, řekl jsem, a jestli to půjde, na nohy ho postavíme. Bude nejspíš jen otřesen, řada z nich let stačí přibrzdit, záleží, jak jsou okna špinavá. Než ho vychystali, králíček zamával křídly. Odletěl.

Každý tak šťastný není, ale to už bychom se tu točili dokola. To už z blogu víte.

Tak i za těmito letci chci nejblíž k jejich cestě! Do Červenohorského sedla příjemně jesenních Jeseníků.

::: V duchu nadpisu přidávám další návrat a sice k nedávné besedě v Podještědí.

Snímek je ze samého závěru setkání. Padají tam vždy tak krásná hodnocení a lidi se rozhovoří často spíše až tam, jen na to není čas. Musel by se podepisovat někdo jiný.

Inu, trable začínajícího spisovatele.