V normálním čase

Žádné komentáře u textu s názvem V normálním čase
Vítejte, milí návštěvníci slavičí stránky.
Způsob, kterým vedu v posledním čase blog je trošku jiný. Ale zatím nikdo z vás neprotestoval. Jako znalce slavíků už mne máte přečteného, proč občas nezařadit témata jiná. Třeba život. Jak se vám v něm líbí?
Jsme po změně, to asi víte. Pekař protestující kdysi proti tomuto socialistickému vylepšení s posouváním hodin je myslím už po smrti, jiný bojovník se zatím nenašel. Já, protože mám (jak psáno na vratech na firemním štítku) pracovní dobu „nepravidelnou“, potíž se změnou zásadně nemám. Dělám si, co chci. A chtěl bych v tom vydržet, v svobodě milé. Tím se vůbec nevysmíván nikomu, kdo musí držet řád.
Přemýšlel jsem nad ránem, jaký obrázek sem dát. Vyfotit jsem chtěl starý budík, ale to už mají jinde jak jsem koukal. V badatelně vidí staré hodiny s překrásným příběhem, jak jsem je zachránil z kontejneru a co se z nich u hodináře, když je čistil, vylouplo. Pak jsem našel jedny (opravdu celé naše) sluneční, měří v Kněžmostu a v tepané mědi je gnómem píšťala v ústech kněžmostského slunce, ale o slunečních hodinách jste četli minule. A tak jsem prolezl archiv a našel závěrečnou práci Tomovu (snad se nebude zlobit).
Není dokončená, chybí adekvátní ručičky, opracování povrchu a konzervace. Stejně si je nemohl nechat a jinou fotku nemám. Ale kdo z vás třeba poznal zeď na Helfštýně, je to tak.
Pojďme k tomu času.
Přírodě to je fuk, co si měříme a jak. Ona má pravidla docela jiná. Však se podívejte ven, nechte se unést – ano, to je to správné slovo – unést obrazem odcházení. Nádherou barev, nárazy sletujících listů o větve, spontánně depilujících se postav bývalých kadeřavců. Koloběhu nekonečného neskutečna. A kdo to umíte, nechte se tím prostoupit a přelít.
Jsou lidé, jak to mám i já, kteří tak trochu padají v nostalgii období. Vědí, co bude dál. Mám ale dávno vyzkoušeno, že tohleto částečné usínání v přírodě je jen vychystáváním se k hlubokému nadechnutí na orgie jara, až to všechno vybouchne v květech a vůních a všichni chytří pospíší k těm svým. Jednomu zavoní už zase vířená říční voda – nevěříte? Jinému hlína pod rýčem. Dalším modré violky či konvalinky a pro mne jsou to jabloně. Ty nedám. Neexistuje nic skromnějšího v nadrozměrnu jedinečnosti! Až až tam dojdeme, zkontrolujte si mne klidně.
Teď se ale vyšším řádem vracíme do časů normálnosti, do krátkých dnů světla.
A pokud jsem nenapsal (už zase) nic o slavících, ještě je užijeme.
Mimochodem – pozdravy z cest mi neposílají, ale vědí, že vím jak na tom s cestou teď jsou. Moře za nimi a horší musí řešit. Nebezpečnou písečnou pláň, největší na planetě.
A zcela odjinud – kdo se zítra podívá do novin, najde tam mezi oslovenými i moji odpověď k šéfredaktorovi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.