Jak se říjen dostává za polovičku, objevují se v krajině střízlíci.
Přilétají na zimu i protahují dál k jihu.
Jeden ze zimní bousovské Klenice.
Začínají se ozývat svým typickým pokřikem a nasazují dnům tak klasickou kulisu.
Existují v republice dva specialisté – manželé z Prahy, moji přátelé. Jsou v oboru opravdu dobří a já si odborníků vážím. Jeden z nich – Martin, čerstvě odjíždí zkoušet nové techniky do Jeseníků, do Červenohorského sedla. Střízlíci se tam již v menším počtu chytají a ve větším objevují. A ještě víc jich prý hlásí severské kroužkovací centrály! Takže ti budou u nás za pár dnů. No a tam na ně právě budeme čekat my – tedy on a jeho terénní pomocníci.
Znám samozřejmě střízlíky dobře a chovám k nim obdiv. A od Martina vím, že kroužkovat tyhle ptáčky vyžaduje setsakramentskou pozornost. Než se člověk rozkouká, z ruky jsou pryč.
Umí o nich vyprávět i zajímavé příběhy – například, jak bývají pozorováni na mořských ostrovech. Nu, nějak tam doletět nad vodou asi museli. A viděl jsem je sám také při pionýrských nočních odchytech na Rýchorách, jak statečně táhli proti horskému povětří. Vždycky to s nimi někam seklo, ale oni z jiného konce pokřiveného smrčiska v mírném závětří za chvilku už zase startovali, plni pokračující odvahy. Nabrali „rychlost“ a frčeli.
Táhnou hlavně do Středomoří, ale často nedotáhnou. Největším nebezpečím pro ně jsou kočky, které je v křovinách dokáží snadno vyčíhat. A protože koček flákajících se je dnes pomalu víc než těch křovin, ubývá i střízlíků.
Střízlík obecný je jedním z našich nejmenších pěvců. (Tento je z naší zahrady).
A nerad bych zapomněl na tuze krásnou věc. Právě znalci ve svých oborech dokáží vyhmátnout ty nejtrefnější příměry pro oblíbený objekt zájmu. Nepřekvapí pak, že střízlíkům vymysleli pro jejich podzimní návštěvy přezdívku „Dušičkoví ptáci“. Proč asi? Zjistíte sami až půjdete k pietě.
