Zaměřeno na slavíky

Nebudu tady psát o politice, jak se mne ptali, co mi to dalo. A jak jsem odpověděl o ideálech z náměstí, že jsem chtěl nejvíc zjistit, jak to s nimi je dnes. Tedy nedávno. Dnes už je to passé.

Nebudu tady psát o dávné partě, z níž jeden je po smrti a o většinu ostatních bych neopřel už ani kolo (jistě, že si o mne mohou myslet to samé).

Nebudu tady psát o spoustě věcí jiných, psát budu o krajině.

A to by se vám mohlo zamlouvat, bude to milé a nekonfliktní.

Právě proto idealizování z úvodu se stalo to, co se stalo. Kořením z krajiny zdejšího „Předrájí“, z krajiny boleslavského Pojizeří, krajiny drané.

Fascinuje mne, jak v současnosti, když se tedy nosí ukazovat zajímavosti, hledá se najednou – co, kde. Dalo by se najít i u nás, ale chybějí už tak nějak oči a intuice a taky by dalo dost práce okolí objevu uvést do míry reprezentovatelnosti. Ale nám se stezkou v Bousově se to povedlo. Už ne tak se Slavičím hájem, ale to je to, o čem píšu.

Když jsem začal chodit domovinou, musel jsem se mnohému naučit tak, abych uviděl skryté. To u mne začalo v mládí, když mne houbařský maniak posílal do lesa „pro houby“ a pak podle druhů v košíku kontroloval, jestli jsem opravdu všechna nadiktovaná místa absolvoval. Jak to mohlo dopadnout u zpupného kluka? Začal jsem chodit naschvál odpoledne, kdy houfy sběračů obtěžkány úrodou klopýtaly k domovům a těšil se na to nastupující utichání lesa. Pak jsem dokázal uvidět v onom ztišení opravdové zázraky toho rozšlapaného, rozhrabaného zotavujícího se chrámu.

Houby jsem sbíral domníváním. To když jsem na travnaté cestě (kterou každý v nevyhlášeném závodu po rozbřesku jen proletěl) na bocích jílovitých kolejí v jemné travičce sbíral křemenáče. S pocitem vítěze. A jinde na přesně daných nevelkých pláccích jen ponadzvedl zduřelé listí a už točil hříbkem! Hlavy zpola ještě světlé, ale třeně mohutného. Oškrabal a vše znovu zakryl, i s místem sběru. Ukládal do malého košíku s citem tak, aby se houby nemlátily a nebyly potlučené. A na stole doma pak hnusné. A díval se v pasekách po perleťovcích stříbropáscích a vřetenuškách na rudých štětkách bodláků, na které jiní pro celý ten spěch neměli čas. Které si nemohli dovolit. Poznával lesní koberec, co dokáže za zázraky, když slunce po něm zažhaví. Ostré odpolední, co jiní už neznali, protože doma pod pokličkami dávno dusili hmotu.

Chodil jsem se dívat na zmije, abych překonal hrůznost, kterou na ně lidská hloupost nakydala, a pochopil i to jejich místo v přírodě. Prohlížel kulaté hálky „duběnky“ na listech a hledal v zažloutlé knížce pár vět o tom zvláštním úkazu. Prohlížel lesy, jak jsou si nepodobné, jak každý je jiný i podle světla a taky po vůni. To už málem při očích zavřených, jak to opájelo.

Po tomhle loudavém vzdělávání jsem aniž bych tušil přikročil k ornitologii. Hlava to pro tu příležitost prozíravě držela a nabízela k zhodnocení. Neměl jsem závodčí, žádné učitele (krom několika návštěv starého entomologa), musel jsem ke všemu sám. Šlo to. Dneska mám pocit, že Příroda si mne začínala už sama tenkrát směřovat k nápravě a zbohatnutí. Rozkrývala přede mnou obyčejnost a čím dál víc zkoušela, jestli už jsem „její“, jestli už začínám nacházet. Zastavovat, rozhlížet se, vyčkávat, otevírat se, pohlazovat očima i prsty! Naučila mne pořizovat si důvod pro návrat.

Je opravdu tenhle kout obyčejný, odhlédnu-li od sbírky památek, jednoho přeúspěšného města a laskavého klimatu. Ale je možné i tady stále objevovat, protože – řečeno jednoduše – život neumřel. Ještě ne. Až někdy přemýšlím „v rytmu doby“ – dala by se vůbec vystavět nějaká pozvánka sem k nám? A co tam dát. Obyčejnost v netušeném nadrozměrnu! Ano, to by mohlo být ono, tak bych ji pojmenoval. A prosil mateřštinu, ať mne v tom nenechává. Ať květnatostí a příměry mi pomůže k cíli. A v samém konci toho písmenkového procházení bych rozvěsil tyto obrázky.

A tenhle místo podpisu.

Několik let jsem váhal, jestli se do tématu tady pouštět, ale myslím si, že dnes už zlého na tom mnoho nezůstalo.

Vyjasnil jsem si směřování a to, co mne s věkem čím dál víc začínalo štvát – jednak jsem konečně zastavil – a pak, začal i napravovat.

Dvojsnímek o tom vypovídá.

Začít musíme obrázkem spodním.

To, co na vás míří je prak a střelec pod černými brýlemi jsem já. V tomhle věku jsem sice už nestřílel po zpěvném ptactvu, ale přesto jsem se závislosti a brilantního umu nedokázal zbavit. Byl jsem tak neskutečně přesný, že kamarády nadhazované lahve na smetišti bouchaly jak petardy. Jednu jsem neminul a když se našla obrazovka, vystavila se na haldu a z velké vzdálenosti (protože byla vzácná a měla chvíli obstát) se střílelo až po odpočítání. Většinou to stejně byla lahůdka pro mne, když jsem nechal kluky každého jednu z praku vypálit. Nestřílelo se samozřejmě kamením, to by toho člověk moc nedokázal (zanášelo), ale kovovými výlisky z lisu, nebo kuličkami z rozmlácených ložisek. To byla munice skutečně přesná. Tam se ovšem muselo ložisko před rozbitím obalit hadrem, aby nás tvrdá ocel v prudkém rozletu nezabila.

Než vezmu do ruky bič a začnu se za ptactvo tady mrskat, musím uvést jednu přednost. Dokonale jsem se naučil pracovat s odhadem. Nemůže se nikdo pak divit, když jsem v Žatci na střelbách během vojny rozstřílel terč samopalem po jednotlivých ranách v malém černém středu „na hadry“. Jako jediný ze všech útvarů, až lampasáci žasli. Chtěli mne potrestat za drzost, když se nejvyšší ptal, jestli jsem v civilu z něčeho střílel. Že tohle tu často nemají. Když jsem mu řekl o praku, vytočil se.

Zkraje jsem střílel ptactvo a bohužel docela přesně. Nastal pak u přemýšlivého člověka moment, kdy jsem se před oním „obrácením“ zamyslel, jestli snad jednou ze mne nemůže být přírodě pomocník. Jenže v tom čase to byl spíše jenom záblesk podle známého – že z největšího pytláka bývá nejlepší hajný.

Až pohár konečně jednou přetekl a vyvěsil jsem první svoji budku v kraji lesa. A nestačil se divit, když modřinky nosily brzy na hnízdo. Když jsem na modřín vyšplhal, odklopil stříšku a uviděl samičku nebojácně sedět na vajíčkách, zastyděl jsem se naposledy. V ten moment věděl, že nikdy už na živý cíl nevystřelím.

Od těch dob jsem povyvěšoval spousty budek i zachránil dost poraněnců. Jako tohohle krasavce z drhlenských lesů.

Uchránil mnohá hnízda slavičí a dětem dnes radím totéž.

Nikomu jsem „zálibu“ nepředal, aby v pokoji zemřela, ale že bych to tajil, to netajím. Už několikrát na besedě jsem k tomu momentu doputoval, když mne posluchači chválili za krajinu. Nebývalo tak vždycky.

No a snímek vrchní je už docela z jiného světa.

Jedno z čapích hnízd, které jsme postavili. Tohle je ve Střehomi a šampaňské je kvůli České televizi na pokřtění.

Dnes tam bohužel čápi nehnízdí, ale myslím si, že vadí disk přijímače, nakotvený v sousedství.

Je šílené to napsat, ale ten prak mne k ptákům přiblížil a pak přišlo, co přijít asi mělo. Sám jsem si v rodině dobře již ohlídal, aby se podobné nezdědilo. Není to pro mne místo, o kterém bych nechtěl mluvit, to střílení, válčili jsme i mezi sebou a když člověk vzpomene třeba Rychlých šípů a bitev kolem Stínadel, doba onu syrovost tak nějak nesla.

Pravdou je i to, že otec mi vždy zbraň rozlámal a spálil. Byl jsem trestaný, ale asi málo. Jak přijela do Vlčího Pole pouť a komedianti přivezli „gumy prakovky“, bylo vystaráno.

Nejvíc mne otec zmlátil, když hned poté, co mi prak spálil, nový z nových gum jsem „ustrojil“ ještě ten večer a nepromyšleně na prakovou „kapsu“ vyřízl jazyk z jeho pracovních bot. První jsem štapně prostřihl a zničil, tak tedy i ten druhý. Dnes bych jeho stav připodobnil Zdeňku Svěrákovi v úloze „Tranďáka“, když dorazil na kole z práce.

Uvažuji, zda by nebylo dobré zjara při výročí 35 let výzkumu prak na výstavě zmínit a představit. Koukal jsem ovšem na gumy pro rybáře a je to už docela jinde. Mimo.

Když chytám, naději držím do poslední sklopky a ono to často vychází. Když si to člověk hodně přeje, povede se. Někdy ale začátky mohou být docela nepovedené, člověk by už vzdal – i vzdá třeba a chroupe tu prohru a ono jako by vás to po straně odněkud stejně pozorovalo, počká si na chvíli nejnečekanější a nadělí. Řeknete si – je to zázrak, nebo co v tom vězí? Vždyť přece rozumem se to zdůvodnit nedá. Jde opravdu o takovou náhodu? Je to za to, že jsem neustal a jdu přeci naproti? Nevím, člověk mluví nahlas, je z toho na nervy a když to opravdu vyjde s potvrzením, štípe se do tváře, aby uvěřil.

Ono už to tady samozřejmě taky někde rozpříběhované je, ale já se v tomto ohlížení snažím používat nová spojení a nové vzpomínky.

Začalo to touhle fotkou, která přišla z Orlického Záhoří.

Koukal jsem na to chvíli jako blázen a jen o pár minut později koukal do mapy, kudy se do toho místa dopravit.

Říkal jsem si: „Budeš takhle Pavle nejspíš pořád chudej, když budeš živnost šidit, ale zase štěstí, že na volné noze jsi! Jinak by sis to dovolit nemohl“. Sešel jsem se tam s těmi lidmi a prostředí okouknul. Líbilo se mi moc, nádherný kus pohraničí s mladičkou řekou. Láska na první pohled. A teď ještě, kde by ta vzácnost mohla být, abych ji vyfotil v tom unikátním postupu pelichání.

Ano, ten slavík tmavý(!) začínal měnit(!) peří a to v republice nikdo ještě nezachytil. Až tamní ornitologové. Radovali jsme se nad tím tam všichni, ovšem já jsem zklamal. Slavík se neukázal.

Odjel jsem domů. Už jsem si tou krásnou krajinou za volantem nepískal, měl jsem na sebe vztek. Jako že nedokážu na tak malém území najít slavíka, když kale nelétá. Když mám nejlepší náčiní a zkušenosti..

Doma jsem pobyl pár dní a hlava mi dávala pořádně zabrat. Pak jsem se v kovárně zastavil a řekl, že vím, kde byla chyba. A to je u mě vždycky nebezpečné. To já pak sedět nevydržím a musím znovu. Strhnout vítězství na svou stranu. Mám to z atletiky ze školních let. A už jsem znovu startoval, v místě byla hlídka jiná – člověk, s kterým jsem se fakt chtěl po letech setkat. A povedlo se, až jsme skončili na jeho chalupě pobejt, ale co myslíte? Chytil jsem slavíka, nebo aspoň zjistil? Další chyba na chybu, nebo prostě nevím – tedy dneska už jo, ale tehdy ne.

Vzdal jsem to úplně a výhled na senzaci zrušil. Potřetí už bych tam nejel. Ani plán „B“, kterému jsem doma tolik věřil, nevyšel. I když dneska fakt už vím, co se stalo. Jak tam na mne příležitost až požitkářsky dokonale vyplázla jazyk.

Tak, a teď přichází ten moment, který je v úvodu.

Jen pár dnů jsem byl doma z násobné prohry, dochytával svoje lokality, byly prázdniny a vzpomněl jsem si na tip od myslivce u – na mapě snad nezaznamenané osady Matice. Jsou tam tři domy.

Zastavil jsem na cestě vedle posečené louky a vrbového bochníku. Víte, co to je za vrby.

Bylo po nějaké průtrži mračen, všude stála voda.

Vpravo od cesty malý kousek louky s paličkami krvavců a šťastně neutopenými motýly. Kde končil plot vojenských opraven s křovím, tam jsem šel „zahrát“. Pár metrů šikmo od auta. Nic se mi tam z toho rumu neozvalo a chtěl jsem jít k topolovině a dál za roh, že tam slavíci určitě budou. Trošku jsem to znal z mládí.

Ještě jsem ovšem nenakročil, když od auta na poslední zvukovku se ozval skřek. Přímo z malé vrby, až mi oči odlétly!

No tak hned jsem si říkal, že to se chytat nebude, že to je nějaký mladý slavíček už létající a z produkce vyděšený. Že takový hned zmizí na svých nových křídlech jinam a třeba až za osadu. Tak to oni umí.

Když se hlas ozval znovu a bez provokace, zatahal mne za uši a jednu mi pořádně fláknul: „Pavle, tohle přeci není hlas úzkosti žádného mláděte, to má polohu opravdu jinde!“.

=== Tady bych to asi zastavil a upozornil na stav, který podobné vteřiny navozují (v ornitologii jsem ho zažil již několikrát, děkuji Přírodě). ===

Protivná horkost a v zápětí strach – co rychle udělat. Už se mi totiž rozsvítilo! Hlas patřil k třem kontaktním pro slavíka tmavého! Vylovil jsem ho hluboko v hlavě, není v Česku vůbec frekventovaný. Ani jsem ho neměl v záznamu přehrávače. Přišel jsem tedy k autu a k té vrbě, dole na zemi svítil zavodněný kanál a opatrně jedinkrát zahrál hlas alespoň slavíka obecného. A reakce vzápětí a těsně u ruky! Z větve u cesty, ale vidět nebylo v listí docela nic.

Dál už to tady líčit nebudu, aby mi něco zbylo taky, až o tom budu psát za pět let, aby to pro vás bylo pořád něčím nové.

– No nechytil jsem ho, nemyslete.

Domů jsem se od té senzace odjet bál, ale tma mne vykopla. Ať se prý jdu někam vzpamatovat.

Nespal jsem vůbec, přečetl spoustu materiálů, naposlouchal hlasy z ciziny, připravil věci na ráno a mumlal si dokola, aby hlavně nepršelo. Věděl jsem, že tohle datum, pokud tam nesedí mladý pták – a kde by se tam asi vzal, i to by byla senzace – musí být datum pelichací! A že to, co mi nebylo přáno u Orlice, mám doma pod nosem.

Cestou jsem vůbec nemyslel na značky u silnice, ale na chytací plán. Jiný, jenom, když bude co..

..A bylo. A až k poledni se povedlo.

Byl jsem zpitý štěstím, ne ve sklopce (ani v jediné), ale v síti nakonec se v proluce pověsil pták, kterého jsem vůbec nepoznal, i když bylo jasné, že v těch „pěti větvích“ jiný opeřenec, než ten co nemůže odletět, není. Až když jsem přišel k němu, poznal jsem ho. Co všechno mi proletělo hlavou, věděl jsem, že senzaci mám v dlani.

Tak rozvinutý proces pohnízdní kompletní výměny peří – ale čeho? Tipnul jsem si na samičku, dokonce (i když žádnou nažinu bych už nenašel, břicho totiž, jako celé tělo čerstvě zarůstalo).

A DNA časem dala za pravdu.

Abych neškudlil, ještě fotku, jakou nemá v republice dodneska nikdo.

Dále bez komentáře.

Nějaký závěr?

Má to tady smysl formulovat?

Dodal jsem obrázky a jdu pomlít kafe. Silnější, i po těch letech..

Ale ještě před tím přeci jen dlužnou větu: Měl jsem krizi ve výzkumu asi po desíti letech. Chtěl jsem taky za změnou, jak učinila většina jiných. Moc mne lákali modráčci, právě se objevili. Ale nestalo se.

Tohleto, tenhle příběh – to jsou ty ruce, které mne zadržely a řekly: „Pavle, nepodléhej panice, vydržíš-li při nás, my ti ukážeme! Neví se všechno, zdaleka ne, a tobě dáme ochutnat“.

Tak a prvního ledna to rozjedu s nimi po pětatřicáté. V závislosti a vím, že už do smrti. Porotože podobných pralinek přišlo od chvíle už zase dost.

Dnes zůstane nadpis jaký je. Poznáte sami, že pro verzi zkrácenou o slabiku není nálada. Současně jsem přehodil témata, připravené počká.

Nabízí se ukázat místo, kterému zítra ještě pojedu poděkovat. Hnízdiště v zatáčce Červenského rybníka – to, odkud pochází nejstarší slavík i to, kde jsem položil svou první sklopku. A taky to, kde jsem před chvílí svoje chytání málem definitivně ukončil.

A vám popřeji v závěru štěstí aspoň takové, jaké stojí nade mnou.

…

Jak se to před chvílí hodilo, že to tam znám a že to naštěstí přesně tam vyšlo.

Silnice mezi Bousovy je nová, hladká, krásná. Jen nechápu, proč teď tak úzká. Poukazují na to už mnozí a sám tam jezdím opatrně. A navíc bych se rád „kochal“, když míjím svoje místa a ona mne zdraví. Teď to může vypadat tak, jak známo z Vesničky střediskové, tam to byla ale spíš legrace.

Než se setmělo, odjel jsem zazimovat dům po rodičích.

Oči po cestě pustit na procházku jsem mohl tady, jak ukazuje sněhová fotka z let jiných. Ne už v dálce vpravo, jak fotkou dohlédnete.

Tam je splav rybníku, ona nejstarší lokalita a taky zatáčka. Viděl jsem to auto s cisternou dobře i všimnout značky jsem si stačil, že je ruská nebo polská a taky jsem si všimnul, že ten vůl pak ani nezastavil, jen kus dál přibrzdil. Kdybych nevěděl, že vedle mne vpravo místo rozšiřuje výjezd ze starého lomu a trošku tam přeci jen neuhnul za hlubokou svodnicí, nechyběl by mi jen kus zrcátka, než se stačilo sklopit, ale asi i kus hlavy. Vůbec se ten blázen nevešel, kam měl, sotva se vešel na silnici celou.

Stmívalo se, když jsem seděl před domem na betonových schodech a zjistil, že vůbec nestudí. Víte, jak to myslím.

Chtěl jsem v originálnosti k „PF“, co rozešleme letos popřát všem chytrou hlavu, jako že to stačí, ale vrátím se po dnešku k obvyklému – a budu přát štěstí.

Není to málo a je to opravdu nejdůležitější, co každý alespoň někdy potřebujeme.

Pojďme k těm slavíkům.

Takhle tam umí hnízdit, samičku zabilo auto, ale dvě mláďata ovdovělý sameček ukrmit dokázal.

Vyletěla, byl jsem to zkontrolovat a taky jsem přišel v zimě, vložil do hnízda píšťalku z trávy a mosazný klíček, pozdravem pro nás k Novému roku.

Je to už hodně let, co mne to napadlo a děkuji za to, že ta stráň drží. Že už ji nikdo nemýtí. Že se tam slavíci vrací, i když jsou u silnice.

Nebudu hledat v archivu jiné, mám tady po ruce jednu letní a podzimní odtud.

I výhled od splavu přes hladinu.

Tam jsem stál před kamerou, která snímala Klenici. K pramenům. Tohle byla zastávka, která v střižně naštěstí obstála. A je to místo i v knížce, hned několikrát. A po dnešku ho mám ještě o něco radši, když už se člověk ocitne ve špatné chvíli tam, kde by být neměl.

A snad ještě jednu poznámku.

Tudy je zamýšlena k navázání druhá část naučné a zážitkové stezky Dolnobousovskem.

Buďte opatrní, ať se tu můžeme scházet a na jaře, ať si za zpěvem znovu vyšlápneme.

Bojuji tady o přiměřenou vkusnost reklam a pohrozil jsem, že pokud se to nezmění, blog navzdory tradici smažu.

Nepotřebuji slavíky, sebe ani vás vystavovat podobnému. Lituji.

Vybral jsem pro vás další odpočinkové téma, které je v podstatě novému Slavičímu roku nejblíž – a sice o nejrychlejších chcete-li nejnedočkavějších slavících.

Vedu jim knihu příletů, to už víte. Je plna zajímavých dat, určitě unikátních ve vztahu ke zkoumané oblasti, ale zajímavých jistě i ve vztahu k příletům do republiky.

Tradičně malé odbočení – víte, kam přilétají nejdřív? Odpovídám, že to není lehké stanovit. Není to vždy jižní Morava, jak by se mohlo zdát, někdy jsou pražští rychlejší. Z našich tady zatím žádný do té soutěže výrazně nepromluvil a tak se vraťme na rodnou hroudu.

Co byste řekli tomu, být se mnou přímo v čase vyčkávání na nejúspěšnějším místě – tedy na tom, kam přiletěl nejdřív.

Vracím čas nazpátek, připravte si oči a sluch. Nikde ještě nejsou a my zastavujeme u Husí Lhoty na obyčejném jednopárovém hnízdišti. Namítáte, že taková matematicky šanci příliš nemají, abychom popošli radši k jezeru u Sukorad, že tam z těch pěti se mohl některý vrátit spíš. Dobře tedy, jedeme tam.

Hladina je už lesklá, jaro tu nezaspalo. První, druhé třetí, pak ještě na náhodu další nepravidelná a poslední místo je taky prázdné. Čekáme deset minut, jestli se přeci v ohlasu něco neozve a pak mizíme. Je konečně po mém a už stojíme pod rozložitým dubem za zastávkou v Husí Lhotě.

A ani nemusím „hrát“. Z trní se ozvalo na naši přítomnost lehoučké zavrčení a je jasné, že slavík je doma. A bude známým, vadíme mu. Asi má paměť dobrou. Je to takhle lepší bez přehrávky, protože je jistota, že po natažení sítě přiletí. … …A pak už čteme z kroužku a doma se dozvím víc. Nenosím chytrý telefon, abych se propojil s archivem doma, mobil mám jen takový hloupý. Nechci se ho zbavovat, když se tak dlouho známe. Je to podobně jak v písničce Jaroslava Uhlíře – Semiška.

Odvedl jsem šikovně pozornost od způsobu chytání, nechci zde podobné taktiky příliš demonstrovat a my se dovídáme s odstupem času, že slavík je podle kroužku opravdu místní. Že se do místa vrací a protože ho máme „pod dohledem“, je jasné, že jenom tentokrát se mu to povedlo napálit na rekord. Vědecky se v tom asi moc vylovit nedá, ale příběhově myslím půvabné.

Pojďte si ho představit na několika záběrech a já je doprovodím.

Nejčasnějšími jsou vždycky staří ptáci, nebo alespoň víceletí, ne loňská mláďata. Jsou elegantní, peří není odřené jako u těch mladších, má svěží barvy.

Všimněte si prosím té kulisy, trnky jak se vychystaly. Takže kdo to zná, už si na květy může přimalovat první babočky, včely a pestřenky, prostě tu jarní radost.

Když ho v sluníčku natočíme, ukáže se lesk peří v jakémsi žíhání. Dovede to i ta hnědá, ten perleťový nádech. Nepatří to nám, patří to jejich zásnubám.

Když nejsou problémy po cestě během návratu a zastávkové občerstvovací stanice fungují jak mají, přilétají samečkové v dobré kondici. Tu ale po prozpívaných nocích oslabí a hmotnost spadne na 22 gramů. Je zajímavé, že váhu navyšuje spíše svalovina, ne tuk. Skóre tučnosti bývá zpravidla nízké.

A protože bych nerad odehnal přes svátky od blogu kolegyně a kolegy z oboru, nabízím pohled do křídla po jednom kompletním pelichání, tedy pohnízdním.

A pro rýdovací úpera platí pochopitelně to samé. Definic vás ušetřím.

A teď už zase pro všechny.

Je vzrušující chodit od konce prvního dubnového týdne krajinou, dívat se na celé to probouzení krajiny a tipovat si, jak, kdy a kde to vyjde napoprvé. Je to časově náročné a kdybych neměl podporu, výzkum by nebyl, kde je.

Nedělám si při tom iluze, že mám podchyceno v oblasti všechno, to ani zdaleka ne, na druhou stranu díky otevřenosti k lidem se mi daří od mnohých získávat časná jarní hlášení, ale i potvrzující místa výskytu, pro mne často nová. Slavíka si lidé příliš nespletou a opravdu, kdo chce mít jistotu, zajděte si tam potmě.

V lesnatých oblastech a v sevřené krajině na něj však nečekejte. Kontakty máte tady, kdo budete chtít – ptejte se. Mnozí z vás začínají třeba i na telefonní lince tím, že nechtějí otravovat. Tak to není. Krom chovatelských problémů se mnou můžete řešit co chcete.

V odchytech zjara jsem už takový, že když časného slavíka zjistím, chci ho i chytit.

Až na jednu výjimku se mi to vždy povedlo, tehdy v Dolcích na okraji Mnichova Hradiště šlo o velmi zkušeného mistra a chytit se mi jej pro blížící se večer podařilo až na druhý den. Byl to ovšem slavík nesmírně cenný a teď si uvědomuji, že ten jeho příběh by se sem někdy taky hodil. Pták přesídlil odjinud a vůbec nebyl podle kroužku známým. Přesídlil proto, že mu jako čtyřletému (už za hranicí rozšíření, proto ta nestálost) vykáceli pobřeží rybníka.

Jsou to někdy zajímavé příběhy a člověk se z nich naučí. Tady tušíte výpověď pro ochranu druhu ve smylu stanovišť.

Dokázal bych dnes definovat nároky druhu a udat způsob nakládání s ním v oblasti i v republice. Než se o něj tak nějak v tichosti připravíme.

Že tomu, co slavíci potřebují rozumíme, předvádíme v Slavičím háji, umělém náhradním bydlení „na klíč“. A jen si tak člověk říká po úspěšném vyhnízdění, aby i ty jejich cesty k Africe a po ní, a pak i návraty dopadly dobře.

Nikdo z nás netuší, co za ty dvě třetiny roku, co o nich nevíme, jejich životy tuží.

No ale když pak je v dlani a tak nějak odevzdaný, všechny ty tajemnosti se vás najednou dotýkají. Poznáváte taky, že dosud všechno skončilo dobře. Když kroužek „sedí“.

Slíbil jsem věc pohodovou a taková se nabídla hned, jak jsem otevřel jeden ze stovek souborů.

Ale protože na něm tady mohl být nějaký příběh už vystavěn (a je), uchopím to docela jinak. Ani tady se ovšem počátečnímu smutku nevyhneme, to místo už bohužel není. Město expanduje šíleným způsobem, ostatně i jako tady ten Kněžmost, nikdo ho za chvíli nepozná. Jižní příjezd je tu hodně smutným obrázkem a prohrou úplně všeho.

Spolkněte hořkou slinu rychle se mnou, protože už vás vedu do míst, která před lety opravdu ještě BYLA.

Příhodu jsem chytře ukotvil i do knihy Slavík z dubového lesa – vzpomínáte, kdo ji máte. Rachotící železný most nad řekou? Tak tady už se sklízel nepotřebný.

Ale, ještě pár slov k fotce další. Skalní sruby Jizery pokračují po březích místy i tady tak jako v Mnichově Hradišti o několik kilometrů výš, kde jsou chráněným útvarem. Tady směřují k hlavnímu vlakovému nádraží. A Jizera při své síle přeci jen se nechala mírně přetlačit levobřežní Klenicí a uhýbá z jižního směru na západ. Jen co však za městem nahmatá měkčí podloží, prorazí jej a vrátí se v úmyslu zpět.

– Přesně, stojíme na soutoku vitální řeky s drobnou Klenicí. Nedá se do těch míst vstoupit dneska už možná vůbec, je všude „vydlážděno“, ale fotky ty své nálady drží, udrží a nepustí nikdy.

A pojďte přímo na špičku, kde snad všechny soutoky formují klín, dívejte se se mnou pod hladinu a vyzvěte představivost k výletu! Vždyť v těchhle místech je takové energie, že vás tělo musí brnět! Ty méně vysoustředěné alespoň rozechvívat.

Proud řeky do klínu buší zprava a úbočí příkře stápí pod hladinu. To Klenice je šetrnější a jen laskavě hladí tu svoji polovinu.

Tady, právě tady přichází říčka zpod Nepřívěcké Hůry o jméno z Plakánku, ale takhle bych už vykrádal poezii pánům Ludvíkovi a Munzarovi z té jejich půvabné cesty Zpět k pramenům. Však taky píseň zněla Humprechtem při křtu slavičí knížky a mnozí věděli proč. Teď víte všichni.

Klenice tu bohužel prochází silně industriální částí města. Její voda není ale špinavá, to jen odkvetly jívy a kostivaly. A vrbovky a netýkavky! Voda tu jejich končící krásu odnáší do daleka, jak umí jen proud. Nejen rybami a ledňáčky – i v tomhle jsou řeky živé! Kdo se je naučí číst, vrací se napnutý, jaký že obraz pro jeho chvíle dneska se ve březích vykreslil. Kdo byste se smočil, Klenice je teplejší, Jizera chladná. Obě však tady za květnů pulsují slavičím zpěvem. Sem ptáci směřují z afrických dálek.

Stál jsem tam dlouho v tom začátku prázdnin a čekal, až se slavíci v okolí pochytají. Mám vždycky prostor plnit si hlavu zážitky. Nejde u mě o zmarněný čas, jak hořekovali rodiče. Naučil jsem se vnímat tuhle neskutečně obyčejnou krajinu v její často až dokonale utajené kráse. Rozumět jejim cyklům a k nim navázaným náladám. Umět očima dojít i pod všechno to harampádí, co jsme tam nakydali a i tam se dočíst o síle přežívání. To vám milí přátelé tak nakopne puls, že nad sebou stanete v údivu. A takhle to mám už pořád. Jsem šťastný? Jistě, že jsem. A kdyby se mne na to zeptala Světlana Lavičková, až budeme o Štědrém dni mezi devátou a desátou vysílat z Betlémské kaple, stačil bych to v té pro mne krátké příležitosti určitě říct. Pusťte si Dvojku rozhlasu z Prahy, kdo budete chtít. Je nám ctí mít místo v éteru vedle zvonařské dílny, ale zjišťuju, že už jsem psaním zas úplně jinde..

Vraťme se k té klíčící olši na špičce začátku konce jedné z těch vodotečí.

Semínko sem přinesla voda a rozhodla, že právě tady se bude růst.

Okouni se drží na rozhraní proudu a sbírají v bezmoci vlečený hmyz.

Prohlížím sklopky, vybírám slavíky, kroužkuji je, jednomu číslo opisuji – starý známý, však taky neprotestuje.

Loučím se a v plánu mám dnes ještě návštěvu Staré Studénky.

– A tady bych to rád stopnul –

Kdyby člověk věděl, co ho čeká za chvíli.. Jestli snad zakopne a zlomí si nohu, nebo ho potká chvíle neskutečná. – V klidu, možnost vyšla druhá.

Procházím přes hřbet svěží louky (ano, tady to ještě se zemí umí) k trnkoví v křížení cest. Nebyl jsem tu roky a dneska mám chuť měnit. A vida, slavíci místo drží i po tolika letech. Rutinně líčím a pak už jen drmolím nahlas. Ještě že tady pod lesnatým výstupkem kamenné Baby nikdo nebývá, ťukali by si nejspíš na čelo.

Slavík zhruba v půlce své výměny peří před odletem má na noze kroužek, který svou ražbou začíná nezvykle. A to jsem si při vytahování zpod síťky říkal – odkud sem asi některý z mých známých nakrátko přesídlil. Ne, ne – tohle bude zajímavé čtení!

Už jsem si nepomyslil, když jich člověk chytne tisíce, že něco takového přijde. Dávno to myšlenky vzdaly a teď se kvapem v tom převýznamném fragmentu léta stavějí na nohy.

To všechno krásné, co následovalo pak i v hledání po mapách, co lidé nad bakovským zpravodajem, plným dotazů a přání příběhu k pokračování – a které opravdu nakonec po roce mohlo pokračovat, to všechno už tady je napsáno. Anebo to připomenu, až budu v konci měsíce třeba „vařit z vody“.

Chtěl jsem dnes nechat znít struny obyčejnosti a nechat vám poznat, co cítívám. Proč mne ankety směřují k oceněním za ochránce a milovníka krajiny domova. Abyste poznali, že to není vytahování, že to je čest, která už dávno zavázala.

Rád bych vám v tomto každodenním cyklu představil i pár hnízdišť.

Dneska bych mohl – a nevím, jestli to není předjímavě „černé“ – „zabít dvě mouchy jednou ranou“ a ukázat zajímavé hnízdiště a v něm slavičí ojedinělost.

Takže, pojďme oblastí na samý západ k Mnichovu Hradišti. Na sjezdu z pražské R 10 je hnízdní lokalita hned stranou mostu. Bývala i naproti v místě původního pasťáku, vše dávno ustoupilo čerpací stanici. Zbyla tato jediná.

Kamarádky a kamarádi mojí dcery vzpomínají, jak jsem je kdysi pozdní nocí vezl z hudební produkce a stáhl před vjezdem pod most okénko. A ve chvilce jsem si slavičí návrat mohl poznamenat.

Jindy jsem tam zažil poflaku, který si vystavěl pod liánou kivi příbytek a snášel tam všemožné zlodějiny. Dnes se jim říká lidé bez domova, chodí na svátky do stanu na polívku, vykoupat se a pak je město na soutoku Klenice s Jizerou zas pustí ke svým krabicákům, vozíkům z hypermarketů sloužících k opalování kabelů a do divokých příbytků.

Zažil jsem pozoruhodnost, kdy jeden takový somroval po parkovišti. Když mu starší paní z vrozené ohleduplnosti (nebo ze strachu) dala housku se salámem, kterou si vzala na cestu asi do zásoby, jen co pooděšla, mrsknul s ní do koše. Nevěděl, že ho pozoruju z auta, a když jsem na něj vyskočil a táhnul ho k tomu koši zpátky, protože to zapíral, řekl mi, že chtěl po paní dvacku. Hlad že nemá. Nadzvedlo mě to. Tak jsem na něj aspoň zavolal policajty, když si po chvilce ustlal v ležení vedle vyklepaných peněženek. Jestli to bylo dílo jeho nebo jen dekorum nevzhledného příbytku, nevím. Co ale vím, že když vy vyhodíte vajgla na autobusáku kdekterého města a budete na záznamu, máte smůlu. Tahle pakáž po sobě nechává plesnivá ležení, protože to už patří k jejich životnímu stylu.

Když si dám pozor na jehly při zahrabování slavičích sklopek do listí, moc mi ten bordel nevadí, spíš to, že vykáceli na ohýnky veškerý podrost a slavíci odtud mizí.

Vůbec ovšem netuším, kam jsem to v tématu odcestoval, proč jsem v plechovém městě a ne v Hradišti, kde sice nepořádek po něm taky zůstal, ten ale shnije a omší. Je nevýrazný.

Jinak tam je ale hezky, kvetou cizokrajně stromy i keře a hlavně se tam slavík každý rok vrací.

Pojďte za tou jedinečností.

To v květnu nula pět jsem tam přišel ve chvilce, kdy slavičí samička právě vyskočila ze země, kde upustila suchý list. Bylo mi to jasné a za deset dnů tam byla snůška. Ale jaká! Prvně v životě šestikusová. Ve městě začínal s ornitologií dnes již úspěšný student Kryštof CH., a tak mi hnízdo vyfotil. Ještě že tak.

Těšil jsem se na své unikátní záběry, protože slavíci vyhnízdit umí. Když jsem tam přišel na vypočítané kroužkování mláďat, nejhorší co může být, se stalo. Rodiče na mne odnikud nekřičeli a to je vždycky zlé. Mláďata musela tři dny před mojí návštěvou prochladnout polovylezlá z hnízda a uhynout do jednoho. Rodiče krmit nedovedli. Pět metrů od hnízda byla totiž v zemi čerstvě vylita z betonu hranolovitá patka pro dálniční poutač.

Vždycky říkám: „O hnízdo se začínáte bát tehdy, víte-li kde je“. Jinak to člověka moc nezajímá, uvažuje variantu vždy tu lepší.

Zítra si dáme určitě něco veselejšího.

Komu z vás snad připadá, že je konec roku nedočkatelně v nedohlednu, a už by se rád viděl, jak lačně ohmatává drátěnou síťku bouchacího vína anebo zas pro ty, kdo už to tak nějak chtějí mít všechno za sebou, nabízím letos netradičně naši společnost. Moji a slavičího blogu.

Televizní programy jsou několik let už prý v klinické smrti (posoudit nemohu), sítě plny klišé, veselé návštěvy jednou od vás odejít přeci jen musí a co pak? Pojďte tu být s námi!

Je sice už druhého (pár hodin), ale to na radosti netratí (dohoníme to dneska dvojčíslem).

Začneme tématem, které nikde určitě nevyčtete. Pojďte za nádhernou barvou slavíků!

Tak jasně, nadržuji jim, vždyť možná víte, jak Stvořitel maloval ptáčky, nebo ne? Provádím-li přírodou lidi věřící, anebo s nimi beseduji pod střechou v jejich modlitebnách, chtějí to ode mne slyšet. A o celém tom chrámu Přírody, jak to sám vnímám. O víře, kterou mám já. O srozumitelnosti a uvěření. To ovšem teď nechme stranou, prostě slavík toho v barvách příliš nepobral. Tak se to píše v knihách, pojďte však za jejich peřím tentokrát se mnou.

Dobře, je v barvách uschlého dubového listí, ze kterých nejčastěji staví hnízdo a zasedne-li ona, nikdo ji nevidí. Ale co pírka v ocase? Tak to je barva, kterou bych za nic nedal! Mám na ni vycvičené oči, a jakmile se v dubnu mihne pod keři, přestávám dýchat. Ta slavíka prozradí, musí ji ukázat, když popolétne. A to mi stačívá, abych ho zapsal do Knihy slavičích příletů. Většina se jich totiž – těch prvních – na nahrávku neozve, jen se tiše přijde v ústraní podívat.

Tu barvu mají ptáci na jaře až do léta. Ano, je to ta tmavá podzimní z odlétání, ale africké slunce ji vyžíhalo do barev mědi. A to vám taky ukážu pro srovnání. Měl bych tu těch měděných v archívu celou řadu, vybral jsem tyto.

Tak, a teď toho slavíka.

Co tomu říkáte?

Ta barva na světle dovede pěkné kousky a v plném slunci doslova hoří. A připočtete-li nádherné oči, chválou u slavíka šetřit nebudete. Píše se mnohde sice o černých, je to hloupost, jsou čokoládově hnědé. Ale hlavně velké a oční kroužek kolem, v čase odlétání u mnohých téměř bílý, dojem nekonečnosti umocňuje.

Bavíme se o slavíku obecném, to je ten u nás nejznámější – ten, co ho známe z děl klasiků. Ale mnozí z vás třeba i z vycházek na prahu máje, kdy jdete svými krajinami, a ze tmy k vám vyletí tóny. Teď jsem o tom včera odpovídal do Rychnova nad Kněžnou, že slavičí zpěv v noci zaměnit nelze. Rákosník zpěvný je docela jiný a nastupuje v máji (poměrně) pozdě a cvrčilky nesplete nikdo. Za noci slavík je prostě slavík!

Ještě snad, kdo by se pozastavoval nad podivně noční hodinou mojí aktivity – téměř již pětatřicet let nočnímu zpěváku na blízku vás zhmoždí a výrazně přenastaví organismus. Zpěv odtud sice (ještě) neuslyšíte, ale že by se mi chtělo spát, to příliš nehrozí.

Na večer se poohlédnu po nabídce jiné, mohli bychom okomentovat onu sílící hysterii s ptačí chřipkou a ptát se, komu ten blázinec vyhovuje. Ptáci to určitě nebudou. Je to ale téma, které se nám do adventu příliš nehodí, zalovím v kabinetu v šuplíku jiném.

Přijďte, máte-li chuť.

Než fotku přeřadím jinam, tady si můžete ještě připomenout víkendovou akci mladých ochránců přírody. Dnes byli v novinách a tak se mi dostalo ještě pár fotek od pana učitele. O tuhle bych vás nechtěl ochudit, protože se Tomášovi podařilo zachytit věrně provázející atmosféru.

I pro tyto pocity tam člověk jede. Vážím si takových lidí a mám z nich radost.