Odpočí(tá)vání s blogem – díl 4.

2 komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 4.
Vybral jsem pro vás další odpočinkové téma, které je v podstatě novému Slavičímu roku nejblíž – a sice o nejrychlejších chcete-li nejnedočkavějších slavících.
Vedu jim knihu příletů, to už víte. Je plna zajímavých dat, určitě unikátních ve vztahu ke zkoumané oblasti, ale zajímavých jistě i ve vztahu k příletům do republiky.
Tradičně malé odbočení – víte, kam přilétají nejdřív? Odpovídám, že to není lehké stanovit. Není to vždy jižní Morava, jak by se mohlo zdát, někdy jsou pražští rychlejší. Z našich tady zatím žádný do té soutěže výrazně nepromluvil a tak se vraťme na rodnou hroudu.
Co byste řekli tomu, být se mnou přímo v čase vyčkávání na nejúspěšnějším místě – tedy na tom, kam přiletěl nejdřív.
Vracím čas nazpátek, připravte si oči a sluch. Nikde ještě nejsou a my zastavujeme u Husí Lhoty na obyčejném jednopárovém hnízdišti. Namítáte, že taková matematicky šanci příliš nemají, abychom popošli radši k jezeru u Sukorad, že tam z těch pěti se mohl některý vrátit spíš. Dobře tedy, jedeme tam.
Hladina je už lesklá, jaro tu nezaspalo. První, druhé třetí, pak ještě na náhodu další nepravidelná a poslední místo je taky prázdné. Čekáme deset minut, jestli se přeci v ohlasu něco neozve a pak mizíme. Je konečně po mém a už stojíme pod rozložitým dubem za zastávkou v Husí Lhotě.
A ani nemusím „hrát“. Z trní se ozvalo na naši přítomnost lehoučké zavrčení a je jasné, že slavík je doma. A bude známým, vadíme mu. Asi má paměť dobrou. Je to takhle lepší bez přehrávky, protože je jistota, že po natažení sítě přiletí. … …A pak už čteme z kroužku a doma se dozvím víc. Nenosím chytrý telefon, abych se propojil s archivem doma, mobil mám jen takový hloupý. Nechci se ho zbavovat, když se tak dlouho známe. Je to podobně jak v písničce Jaroslava Uhlíře – Semiška.
Odvedl jsem šikovně pozornost od způsobu chytání, nechci zde podobné taktiky příliš demonstrovat a my se dovídáme s odstupem času, že slavík je podle kroužku opravdu místní. Že se do místa vrací a protože ho máme „pod dohledem“, je jasné, že jenom tentokrát se mu to povedlo napálit na rekord. Vědecky se v tom asi moc vylovit nedá, ale příběhově myslím půvabné.
Pojďte si ho představit na několika záběrech a já je doprovodím.
Nejčasnějšími jsou vždycky staří ptáci, nebo alespoň víceletí, ne loňská mláďata. Jsou elegantní, peří není odřené jako u těch mladších, má svěží barvy.
Všimněte si prosím té kulisy, trnky jak se vychystaly. Takže kdo to zná, už si na květy může přimalovat první babočky, včely a pestřenky, prostě tu jarní radost.
Když ho v sluníčku natočíme, ukáže se lesk peří v jakémsi žíhání. Dovede to i ta hnědá, ten perleťový nádech. Nepatří to nám, patří to jejich zásnubám.
Když nejsou problémy po cestě během návratu a zastávkové občerstvovací stanice fungují jak mají, přilétají samečkové v dobré kondici. Tu ale po prozpívaných nocích oslabí a hmotnost spadne na 22 gramů. Je zajímavé, že váhu navyšuje spíše svalovina, ne tuk. Skóre tučnosti bývá zpravidla nízké.
A protože bych nerad odehnal přes svátky od blogu kolegyně a kolegy z oboru, nabízím pohled do křídla po jednom kompletním pelichání, tedy pohnízdním.
A pro rýdovací úpera platí pochopitelně to samé. Definic vás ušetřím.
A teď už zase pro všechny.
Je vzrušující chodit od konce prvního dubnového týdne krajinou, dívat se na celé to probouzení krajiny a tipovat si, jak, kdy a kde to vyjde napoprvé. Je to časově náročné a kdybych neměl podporu, výzkum by nebyl, kde je.
Nedělám si při tom iluze, že mám podchyceno v oblasti všechno, to ani zdaleka ne, na druhou stranu díky otevřenosti k lidem se mi daří od mnohých získávat časná jarní hlášení, ale i potvrzující místa výskytu, pro mne často nová. Slavíka si lidé příliš nespletou a opravdu, kdo chce mít jistotu, zajděte si tam potmě.
V lesnatých oblastech a v sevřené krajině na něj však nečekejte. Kontakty máte tady, kdo budete chtít – ptejte se. Mnozí z vás začínají třeba i na telefonní lince tím, že nechtějí otravovat. Tak to není. Krom chovatelských problémů se mnou můžete řešit co chcete.
V odchytech zjara jsem už takový, že když časného slavíka zjistím, chci ho i chytit.
Až na jednu výjimku se mi to vždy povedlo, tehdy v Dolcích na okraji Mnichova Hradiště šlo o velmi zkušeného mistra a chytit se mi jej pro blížící se večer podařilo až na druhý den. Byl to ovšem slavík nesmírně cenný a teď si uvědomuji, že ten jeho příběh by se sem někdy taky hodil. Pták přesídlil odjinud a vůbec nebyl podle kroužku známým. Přesídlil proto, že mu jako čtyřletému (už za hranicí rozšíření, proto ta nestálost) vykáceli pobřeží rybníka.
Jsou to někdy zajímavé příběhy a člověk se z nich naučí. Tady tušíte výpověď pro ochranu druhu ve smylu stanovišť.
Dokázal bych dnes definovat nároky druhu a udat způsob nakládání s ním v oblasti i v republice. Než se o něj tak nějak v tichosti připravíme.
Že tomu, co slavíci potřebují rozumíme, předvádíme v Slavičím háji, umělém náhradním bydlení „na klíč“. A jen si tak člověk říká po úspěšném vyhnízdění, aby i ty jejich cesty k Africe a po ní, a pak i návraty dopadly dobře.
Nikdo z nás netuší, co za ty dvě třetiny roku, co o nich nevíme, jejich životy tuží.
No ale když pak je v dlani a tak nějak odevzdaný, všechny ty tajemnosti se vás najednou dotýkají. Poznáváte taky, že dosud všechno skončilo dobře. Když kroužek „sedí“.

2 odpovědi na “Odpočí(tá)vání s blogem – díl 4.”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.