Slíbil jsem věc pohodovou a taková se nabídla hned, jak jsem otevřel jeden ze stovek souborů.
Ale protože na něm tady mohl být nějaký příběh už vystavěn (a je), uchopím to docela jinak. Ani tady se ovšem počátečnímu smutku nevyhneme, to místo už bohužel není. Město expanduje šíleným způsobem, ostatně i jako tady ten Kněžmost, nikdo ho za chvíli nepozná. Jižní příjezd je tu hodně smutným obrázkem a prohrou úplně všeho.
Spolkněte hořkou slinu rychle se mnou, protože už vás vedu do míst, která před lety opravdu ještě BYLA.
Příhodu jsem chytře ukotvil i do knihy Slavík z dubového lesa – vzpomínáte, kdo ji máte. Rachotící železný most nad řekou? Tak tady už se sklízel nepotřebný.
Ale, ještě pár slov k fotce další. Skalní sruby Jizery pokračují po březích místy i tady tak jako v Mnichově Hradišti o několik kilometrů výš, kde jsou chráněným útvarem. Tady směřují k hlavnímu vlakovému nádraží. A Jizera při své síle přeci jen se nechala mírně přetlačit levobřežní Klenicí a uhýbá z jižního směru na západ. Jen co však za městem nahmatá měkčí podloží, prorazí jej a vrátí se v úmyslu zpět.
– Přesně, stojíme na soutoku vitální řeky s drobnou Klenicí. Nedá se do těch míst vstoupit dneska už možná vůbec, je všude „vydlážděno“, ale fotky ty své nálady drží, udrží a nepustí nikdy.
A pojďte přímo na špičku, kde snad všechny soutoky formují klín, dívejte se se mnou pod hladinu a vyzvěte představivost k výletu! Vždyť v těchhle místech je takové energie, že vás tělo musí brnět! Ty méně vysoustředěné alespoň rozechvívat.
Proud řeky do klínu buší zprava a úbočí příkře stápí pod hladinu. To Klenice je šetrnější a jen laskavě hladí tu svoji polovinu.
Tady, právě tady přichází říčka zpod Nepřívěcké Hůry o jméno z Plakánku, ale takhle bych už vykrádal poezii pánům Ludvíkovi a Munzarovi z té jejich půvabné cesty Zpět k pramenům. Však taky píseň zněla Humprechtem při křtu slavičí knížky a mnozí věděli proč. Teď víte všichni.
Klenice tu bohužel prochází silně industriální částí města. Její voda není ale špinavá, to jen odkvetly jívy a kostivaly. A vrbovky a netýkavky! Voda tu jejich končící krásu odnáší do daleka, jak umí jen proud. Nejen rybami a ledňáčky – i v tomhle jsou řeky živé! Kdo se je naučí číst, vrací se napnutý, jaký že obraz pro jeho chvíle dneska se ve březích vykreslil. Kdo byste se smočil, Klenice je teplejší, Jizera chladná. Obě však tady za květnů pulsují slavičím zpěvem. Sem ptáci směřují z afrických dálek.
Stál jsem tam dlouho v tom začátku prázdnin a čekal, až se slavíci v okolí pochytají. Mám vždycky prostor plnit si hlavu zážitky. Nejde u mě o zmarněný čas, jak hořekovali rodiče. Naučil jsem se vnímat tuhle neskutečně obyčejnou krajinu v její často až dokonale utajené kráse. Rozumět jejim cyklům a k nim navázaným náladám. Umět očima dojít i pod všechno to harampádí, co jsme tam nakydali a i tam se dočíst o síle přežívání. To vám milí přátelé tak nakopne puls, že nad sebou stanete v údivu. A takhle to mám už pořád. Jsem šťastný? Jistě, že jsem. A kdyby se mne na to zeptala Světlana Lavičková, až budeme o Štědrém dni mezi devátou a desátou vysílat z Betlémské kaple, stačil bych to v té pro mne krátké příležitosti určitě říct. Pusťte si Dvojku rozhlasu z Prahy, kdo budete chtít. Je nám ctí mít místo v éteru vedle zvonařské dílny, ale zjišťuju, že už jsem psaním zas úplně jinde..
Vraťme se k té klíčící olši na špičce začátku konce jedné z těch vodotečí.
Semínko sem přinesla voda a rozhodla, že právě tady se bude růst.
Okouni se drží na rozhraní proudu a sbírají v bezmoci vlečený hmyz.
Prohlížím sklopky, vybírám slavíky, kroužkuji je, jednomu číslo opisuji – starý známý, však taky neprotestuje.
Loučím se a v plánu mám dnes ještě návštěvu Staré Studénky.
– A tady bych to rád stopnul –
Kdyby člověk věděl, co ho čeká za chvíli.. Jestli snad zakopne a zlomí si nohu, nebo ho potká chvíle neskutečná. – V klidu, možnost vyšla druhá.
Procházím přes hřbet svěží louky (ano, tady to ještě se zemí umí) k trnkoví v křížení cest. Nebyl jsem tu roky a dneska mám chuť měnit. A vida, slavíci místo drží i po tolika letech. Rutinně líčím a pak už jen drmolím nahlas. Ještě že tady pod lesnatým výstupkem kamenné Baby nikdo nebývá, ťukali by si nejspíš na čelo.
Slavík zhruba v půlce své výměny peří před odletem má na noze kroužek, který svou ražbou začíná nezvykle. A to jsem si při vytahování zpod síťky říkal – odkud sem asi některý z mých známých nakrátko přesídlil. Ne, ne – tohle bude zajímavé čtení!
Už jsem si nepomyslil, když jich člověk chytne tisíce, že něco takového přijde. Dávno to myšlenky vzdaly a teď se kvapem v tom převýznamném fragmentu léta stavějí na nohy.
To všechno krásné, co následovalo pak i v hledání po mapách, co lidé nad bakovským zpravodajem, plným dotazů a přání příběhu k pokračování – a které opravdu nakonec po roce mohlo pokračovat, to všechno už tady je napsáno. Anebo to připomenu, až budu v konci měsíce třeba „vařit z vody“.
Chtěl jsem dnes nechat znít struny obyčejnosti a nechat vám poznat, co cítívám. Proč mne ankety směřují k oceněním za ochránce a milovníka krajiny domova. Abyste poznali, že to není vytahování, že to je čest, která už dávno zavázala.
