Odpočí(tá)vání s blogem – díl 2.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 2.
Rád bych vám v tomto každodenním cyklu představil i pár hnízdišť.
Dneska bych mohl – a nevím, jestli to není předjímavě „černé“ – „zabít dvě mouchy jednou ranou“ a ukázat zajímavé hnízdiště a v něm slavičí ojedinělost.
Takže, pojďme oblastí na samý západ k Mnichovu Hradišti. Na sjezdu z pražské R 10 je hnízdní lokalita hned stranou mostu. Bývala i naproti v místě původního pasťáku, vše dávno ustoupilo čerpací stanici. Zbyla tato jediná.
Kamarádky a kamarádi mojí dcery vzpomínají, jak jsem je kdysi pozdní nocí vezl z hudební produkce a stáhl před vjezdem pod most okénko. A ve chvilce jsem si slavičí návrat mohl poznamenat.
Jindy jsem tam zažil poflaku, který si vystavěl pod liánou kivi příbytek a snášel tam všemožné zlodějiny. Dnes se jim říká lidé bez domova, chodí na svátky do stanu na polívku, vykoupat se a pak je město na soutoku Klenice s Jizerou zas pustí ke svým krabicákům, vozíkům z hypermarketů sloužících k opalování kabelů a do divokých příbytků.
Zažil jsem pozoruhodnost, kdy jeden takový somroval po parkovišti. Když mu starší paní z vrozené ohleduplnosti (nebo ze strachu) dala housku se salámem, kterou si vzala na cestu asi do zásoby, jen co pooděšla, mrsknul s ní do koše. Nevěděl, že ho pozoruju z auta, a když jsem na něj vyskočil a táhnul ho k tomu koši zpátky, protože to zapíral, řekl mi, že chtěl po paní dvacku. Hlad že nemá. Nadzvedlo mě to. Tak jsem na něj aspoň zavolal policajty, když si po chvilce ustlal v ležení vedle vyklepaných peněženek. Jestli to bylo dílo jeho nebo jen dekorum nevzhledného příbytku, nevím. Co ale vím, že když vy vyhodíte vajgla na autobusáku kdekterého města a budete na záznamu, máte smůlu. Tahle pakáž po sobě nechává plesnivá ležení, protože to už patří k jejich životnímu stylu.
Když si dám pozor na jehly při zahrabování slavičích sklopek do listí, moc mi ten bordel nevadí, spíš to, že vykáceli na ohýnky veškerý podrost a slavíci odtud mizí.
Vůbec ovšem netuším, kam jsem to v tématu odcestoval, proč jsem v plechovém městě a ne v Hradišti, kde sice nepořádek po něm taky zůstal, ten ale shnije a omší. Je nevýrazný.
Jinak tam je ale hezky, kvetou cizokrajně stromy i keře a hlavně se tam slavík každý rok vrací.
Pojďte za tou jedinečností.
To v květnu nula pět jsem tam přišel ve chvilce, kdy slavičí samička právě vyskočila ze země, kde upustila suchý list. Bylo mi to jasné a za deset dnů tam byla snůška. Ale jaká! Prvně v životě šestikusová. Ve městě začínal s ornitologií dnes již úspěšný student Kryštof CH., a tak mi hnízdo vyfotil. Ještě že tak.
Těšil jsem se na své unikátní záběry, protože slavíci vyhnízdit umí. Když jsem tam přišel na vypočítané kroužkování mláďat, nejhorší co může být, se stalo. Rodiče na mne odnikud nekřičeli a to je vždycky zlé. Mláďata musela tři dny před mojí návštěvou prochladnout polovylezlá z hnízda a uhynout do jednoho. Rodiče krmit nedovedli. Pět metrů od hnízda byla totiž v zemi čerstvě vylita z betonu hranolovitá patka pro dálniční poutač.
Vždycky říkám: „O hnízdo se začínáte bát tehdy, víte-li kde je“. Jinak to člověka moc nezajímá, uvažuje variantu vždy tu lepší.
Zítra si dáme určitě něco veselejšího.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.