Odpočí(tá)vání s blogem – díl 1.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 1.
Komu z vás snad připadá, že je konec roku nedočkatelně v nedohlednu, a už by se rád viděl, jak lačně ohmatává drátěnou síťku bouchacího vína anebo zas pro ty, kdo už to tak nějak chtějí mít všechno za sebou, nabízím letos netradičně naši společnost. Moji a slavičího blogu.
Televizní programy jsou několik let už prý v klinické smrti (posoudit nemohu), sítě plny klišé, veselé návštěvy jednou od vás odejít přeci jen musí a co pak? Pojďte tu být s námi!
Je sice už druhého (pár hodin), ale to na radosti netratí (dohoníme to dneska dvojčíslem).
Začneme tématem, které nikde určitě nevyčtete. Pojďte za nádhernou barvou slavíků!
Tak jasně, nadržuji jim, vždyť možná víte, jak Stvořitel maloval ptáčky, nebo ne? Provádím-li přírodou lidi věřící, anebo s nimi beseduji pod střechou v jejich modlitebnách, chtějí to ode mne slyšet. A o celém tom chrámu Přírody, jak to sám vnímám. O víře, kterou mám já. O srozumitelnosti a uvěření. To ovšem teď nechme stranou, prostě slavík toho v barvách příliš nepobral. Tak se to píše v knihách, pojďte však za jejich peřím tentokrát se mnou.
Dobře, je v barvách uschlého dubového listí, ze kterých nejčastěji staví hnízdo a zasedne-li ona, nikdo ji nevidí. Ale co pírka v ocase? Tak to je barva, kterou bych za nic nedal! Mám na ni vycvičené oči, a jakmile se v dubnu mihne pod keři, přestávám dýchat. Ta slavíka prozradí, musí ji ukázat, když popolétne. A to mi stačívá, abych ho zapsal do Knihy slavičích příletů. Většina se jich totiž – těch prvních – na nahrávku neozve, jen se tiše přijde v ústraní podívat.
Tu barvu mají ptáci na jaře až do léta. Ano, je to ta tmavá podzimní z odlétání, ale africké slunce ji vyžíhalo do barev mědi. A to vám taky ukážu pro srovnání. Měl bych tu těch měděných v archívu celou řadu, vybral jsem tyto.
Tak, a teď toho slavíka.
Co tomu říkáte?
Ta barva na světle dovede pěkné kousky a v plném slunci doslova hoří. A připočtete-li nádherné oči, chválou u slavíka šetřit nebudete. Píše se mnohde sice o černých, je to hloupost, jsou čokoládově hnědé. Ale hlavně velké a oční kroužek kolem, v čase odlétání u mnohých téměř bílý, dojem nekonečnosti umocňuje.
Bavíme se o slavíku obecném, to je ten u nás nejznámější – ten, co ho známe z děl klasiků. Ale mnozí z vás třeba i z vycházek na prahu máje, kdy jdete svými krajinami, a ze tmy k vám vyletí tóny. Teď jsem o tom včera odpovídal do Rychnova nad Kněžnou, že slavičí zpěv v noci zaměnit nelze. Rákosník zpěvný je docela jiný a nastupuje v máji (poměrně) pozdě a cvrčilky nesplete nikdo. Za noci slavík je prostě slavík!
Ještě snad, kdo by se pozastavoval nad podivně noční hodinou mojí aktivity – téměř již pětatřicet let nočnímu zpěváku na blízku vás zhmoždí a výrazně přenastaví organismus. Zpěv odtud sice (ještě) neuslyšíte, ale že by se mi chtělo spát, to příliš nehrozí.
Na večer se poohlédnu po nabídce jiné, mohli bychom okomentovat onu sílící hysterii s ptačí chřipkou a ptát se, komu ten blázinec vyhovuje. Ptáci to určitě nebudou. Je to ale téma, které se nám do adventu příliš nehodí, zalovím v kabinetu v šuplíku jiném.
Přijďte, máte-li chuť.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *