Na pulsu krajiny
Všechno si idealizuji a ještě, že těch procitnutí opravdu nepříjemných nebývá mnoho.
Nebudu tady psát o politice, jak se mne ptali, co mi to dalo. A jak jsem odpověděl o ideálech z náměstí, že jsem chtěl nejvíc zjistit, jak to s nimi je dnes. Tedy nedávno. Dnes už je to passé.
Nebudu tady psát o dávné partě, z níž jeden je po smrti a o většinu ostatních bych neopřel už ani kolo (jistě, že si o mne mohou myslet to samé).
Nebudu tady psát o spoustě věcí jiných, psát budu o krajině.
A to by se vám mohlo zamlouvat, bude to milé a nekonfliktní.
Právě proto idealizování z úvodu se stalo to, co se stalo. Kořením z krajiny zdejšího „Předrájí“, z krajiny boleslavského Pojizeří, krajiny drané.
Fascinuje mne, jak v současnosti, když se tedy nosí ukazovat zajímavosti, hledá se najednou – co, kde. Dalo by se najít i u nás, ale chybějí už tak nějak oči a intuice a taky by dalo dost práce okolí objevu uvést do míry reprezentovatelnosti. Ale nám se stezkou v Bousově se to povedlo. Už ne tak se Slavičím hájem, ale to je to, o čem píšu.
Když jsem začal chodit domovinou, musel jsem se mnohému naučit tak, abych uviděl skryté. To u mne začalo v mládí, když mne houbařský maniak posílal do lesa „pro houby“ a pak podle druhů v košíku kontroloval, jestli jsem opravdu všechna nadiktovaná místa absolvoval. Jak to mohlo dopadnout u zpupného kluka? Začal jsem chodit naschvál odpoledne, kdy houfy sběračů obtěžkány úrodou klopýtaly k domovům a těšil se na to nastupující utichání lesa. Pak jsem dokázal uvidět v onom ztišení opravdové zázraky toho rozšlapaného, rozhrabaného zotavujícího se chrámu.
Houby jsem sbíral domníváním. To když jsem na travnaté cestě (kterou každý v nevyhlášeném závodu po rozbřesku jen proletěl) na bocích jílovitých kolejí v jemné travičce sbíral křemenáče. S pocitem vítěze. A jinde na přesně daných nevelkých pláccích jen ponadzvedl zduřelé listí a už točil hříbkem! Hlavy zpola ještě světlé, ale třeně mohutného. Oškrabal a vše znovu zakryl, i s místem sběru. Ukládal do malého košíku s citem tak, aby se houby nemlátily a nebyly potlučené. A na stole doma pak hnusné. A díval se v pasekách po perleťovcích stříbropáscích a vřetenuškách na rudých štětkách bodláků, na které jiní pro celý ten spěch neměli čas. Které si nemohli dovolit. Poznával lesní koberec, co dokáže za zázraky, když slunce po něm zažhaví. Ostré odpolední, co jiní už neznali, protože doma pod pokličkami dávno dusili hmotu.
Chodil jsem se dívat na zmije, abych překonal hrůznost, kterou na ně lidská hloupost nakydala, a pochopil i to jejich místo v přírodě. Prohlížel kulaté hálky „duběnky“ na listech a hledal v zažloutlé knížce pár vět o tom zvláštním úkazu. Prohlížel lesy, jak jsou si nepodobné, jak každý je jiný i podle světla a taky po vůni. To už málem při očích zavřených, jak to opájelo.
Po tomhle loudavém vzdělávání jsem aniž bych tušil přikročil k ornitologii. Hlava to pro tu příležitost prozíravě držela a nabízela k zhodnocení. Neměl jsem závodčí, žádné učitele (krom několika návštěv starého entomologa), musel jsem ke všemu sám. Šlo to. Dneska mám pocit, že Příroda si mne začínala už sama tenkrát směřovat k nápravě a zbohatnutí. Rozkrývala přede mnou obyčejnost a čím dál víc zkoušela, jestli už jsem „její“, jestli už začínám nacházet. Zastavovat, rozhlížet se, vyčkávat, otevírat se, pohlazovat očima i prsty! Naučila mne pořizovat si důvod pro návrat.
Je opravdu tenhle kout obyčejný, odhlédnu-li od sbírky památek, jednoho přeúspěšného města a laskavého klimatu. Ale je možné i tady stále objevovat, protože – řečeno jednoduše – život neumřel. Ještě ne. Až někdy přemýšlím „v rytmu doby“ – dala by se vůbec vystavět nějaká pozvánka sem k nám? A co tam dát. Obyčejnost v netušeném nadrozměrnu! Ano, to by mohlo být ono, tak bych ji pojmenoval. A prosil mateřštinu, ať mne v tom nenechává. Ať květnatostí a příměry mi pomůže k cíli. A v samém konci toho písmenkového procházení bych rozvěsil tyto obrázky.
A tenhle místo podpisu.
