O naději
Když chytám, naději držím do poslední sklopky a ono to často vychází. Když si to člověk hodně přeje, povede se. Někdy ale začátky mohou být docela nepovedené, člověk by už vzdal – i vzdá třeba a chroupe tu prohru a ono jako by vás to po straně odněkud stejně pozorovalo, počká si na chvíli nejnečekanější a nadělí. Řeknete si – je to zázrak, nebo co v tom vězí? Vždyť přece rozumem se to zdůvodnit nedá. Jde opravdu o takovou náhodu? Je to za to, že jsem neustal a jdu přeci naproti? Nevím, člověk mluví nahlas, je z toho na nervy a když to opravdu vyjde s potvrzením, štípe se do tváře, aby uvěřil.
Ono už to tady samozřejmě taky někde rozpříběhované je, ale já se v tomto ohlížení snažím používat nová spojení a nové vzpomínky.
Začalo to touhle fotkou, která přišla z Orlického Záhoří.
(Foto: I.Tláskal)
Koukal jsem na to chvíli jako blázen a jen o pár minut později koukal do mapy, kudy se do toho místa dopravit.
Říkal jsem si: „Budeš takhle Pavle nejspíš pořád chudej, když budeš živnost šidit, ale zase štěstí, že na volné noze jsi! Jinak by sis to dovolit nemohl“. Sešel jsem se tam s těmi lidmi a prostředí okouknul. Líbilo se mi moc, nádherný kus pohraničí s mladičkou řekou. Láska na první pohled. A teď ještě, kde by ta vzácnost mohla být, abych ji vyfotil v tom unikátním postupu pelichání.
Ano, ten slavík tmavý(!) začínal měnit(!) peří a to v republice nikdo ještě nezachytil. Až tamní ornitologové. Radovali jsme se nad tím tam všichni, ovšem já jsem zklamal. Slavík se neukázal.
Odjel jsem domů. Už jsem si tou krásnou krajinou za volantem nepískal, měl jsem na sebe vztek. Jako že nedokážu na tak malém území najít slavíka, když kale nelétá. Když mám nejlepší náčiní a zkušenosti..
Doma jsem pobyl pár dní a hlava mi dávala pořádně zabrat. Pak jsem se v kovárně zastavil a řekl, že vím, kde byla chyba. A to je u mě vždycky nebezpečné. To já pak sedět nevydržím a musím znovu. Strhnout vítězství na svou stranu. Mám to z atletiky ze školních let. A už jsem znovu startoval, v místě byla hlídka jiná – člověk, s kterým jsem se fakt chtěl po letech setkat. A povedlo se, až jsme skončili na jeho chalupě pobejt, ale co myslíte? Chytil jsem slavíka, nebo aspoň zjistil? Další chyba na chybu, nebo prostě nevím – tedy dneska už jo, ale tehdy ne.
Vzdal jsem to úplně a výhled na senzaci zrušil. Potřetí už bych tam nejel. Ani plán „B“, kterému jsem doma tolik věřil, nevyšel. I když dneska fakt už vím, co se stalo. Jak tam na mne příležitost až požitkářsky dokonale vyplázla jazyk.
Tak, a teď přichází ten moment, který je v úvodu.
Jen pár dnů jsem byl doma z násobné prohry, dochytával svoje lokality, byly prázdniny a vzpomněl jsem si na tip od myslivce u – na mapě snad nezaznamenané osady Matice. Jsou tam tři domy.
Zastavil jsem na cestě vedle posečené louky a vrbového bochníku. Víte, co to je za vrby.
Bylo po nějaké průtrži mračen, všude stála voda.
Vpravo od cesty malý kousek louky s paličkami krvavců a šťastně neutopenými motýly. Kde končil plot vojenských opraven s křovím, tam jsem šel „zahrát“. Pár metrů šikmo od auta. Nic se mi tam z toho rumu neozvalo a chtěl jsem jít k topolovině a dál za roh, že tam slavíci určitě budou. Trošku jsem to znal z mládí.
Ještě jsem ovšem nenakročil, když od auta na poslední zvukovku se ozval skřek. Přímo z malé vrby, až mi oči odlétly!
No tak hned jsem si říkal, že to se chytat nebude, že to je nějaký mladý slavíček už létající a z produkce vyděšený. Že takový hned zmizí na svých nových křídlech jinam a třeba až za osadu. Tak to oni umí.
Když se hlas ozval znovu a bez provokace, zatahal mne za uši a jednu mi pořádně fláknul: „Pavle, tohle přeci není hlas úzkosti žádného mláděte, to má polohu opravdu jinde!“.
=== Tady bych to asi zastavil a upozornil na stav, který podobné vteřiny navozují (v ornitologii jsem ho zažil již několikrát, děkuji Přírodě). ===
Protivná horkost a v zápětí strach – co rychle udělat. Už se mi totiž rozsvítilo! Hlas patřil k třem kontaktním pro slavíka tmavého! Vylovil jsem ho hluboko v hlavě, není v Česku vůbec frekventovaný. Ani jsem ho neměl v záznamu přehrávače. Přišel jsem tedy k autu a k té vrbě, dole na zemi svítil zavodněný kanál a opatrně jedinkrát zahrál hlas alespoň slavíka obecného. A reakce vzápětí a těsně u ruky! Z větve u cesty, ale vidět nebylo v listí docela nic.
Dál už to tady líčit nebudu, aby mi něco zbylo taky, až o tom budu psát za pět let, aby to pro vás bylo pořád něčím nové.
– No nechytil jsem ho, nemyslete.
Domů jsem se od té senzace odjet bál, ale tma mne vykopla. Ať se prý jdu někam vzpamatovat.
Nespal jsem vůbec, přečetl spoustu materiálů, naposlouchal hlasy z ciziny, připravil věci na ráno a mumlal si dokola, aby hlavně nepršelo. Věděl jsem, že tohle datum, pokud tam nesedí mladý pták – a kde by se tam asi vzal, i to by byla senzace – musí být datum pelichací! A že to, co mi nebylo přáno u Orlice, mám doma pod nosem.
Cestou jsem vůbec nemyslel na značky u silnice, ale na chytací plán. Jiný, jenom, když bude co..
..A bylo. A až k poledni se povedlo.
Byl jsem zpitý štěstím, ne ve sklopce (ani v jediné), ale v síti nakonec se v proluce pověsil pták, kterého jsem vůbec nepoznal, i když bylo jasné, že v těch „pěti větvích“ jiný opeřenec, než ten co nemůže odletět, není. Až když jsem přišel k němu, poznal jsem ho. Co všechno mi proletělo hlavou, věděl jsem, že senzaci mám v dlani.
Obrázek není nejlepší ale dávám, abyste si ověřili barvu slavičích očí, že není černá jak se píše.
Tak rozvinutý proces pohnízdní kompletní výměny peří – ale čeho? Tipnul jsem si na samičku, dokonce (i když žádnou nažinu bych už nenašel, břicho totiž, jako celé tělo čerstvě zarůstalo).
A DNA časem dala za pravdu.
Abych neškudlil, ještě fotku, jakou nemá v republice dodneska nikdo.
Dále bez komentáře.
Nějaký závěr?
Má to tady smysl formulovat?
Dodal jsem obrázky a jdu pomlít kafe. Silnější, i po těch letech..
Ale ještě před tím přeci jen dlužnou větu: Měl jsem krizi ve výzkumu asi po desíti letech. Chtěl jsem taky za změnou, jak učinila většina jiných. Moc mne lákali modráčci, právě se objevili. Ale nestalo se.
Tohleto, tenhle příběh – to jsou ty ruce, které mne zadržely a řekly: „Pavle, nepodléhej panice, vydržíš-li při nás, my ti ukážeme! Neví se všechno, zdaleka ne, a tobě dáme ochutnat“.
Tak a prvního ledna to rozjedu s nimi po pětatřicáté. V závislosti a vím, že už do smrti. Porotože podobných pralinek přišlo od chvíle už zase dost.
